Valily se na nás při sledování úterních televizních novin a večerních zpráv (na všech možných stanicích) katastrofy, hodně smutné zvěsti či informace, které psychicky mohly rozložit i hodně odolné jedince.

Mladší potomek, třeťák ze základky, který přišel s mírným předstihem na své oblíbené branky body sekundy a chvíli do bedny i čučel, brzy pochopil. „Asi mi chceš říct, že nemusím vidět všechno,“ pokýval hlavou a sunul se z obýváku.

„Neboj, na sport tě zavolám,“ slíbil jsem a přidal důvěrné oslovení brácho, to abych mu spravil náladu. Odešel bohužel právě v okamžiku, když se objevil v televizi snad první povzbudivý záběr. Japonské děti se z obří tělocvičny, která se jim stala po zemětřesení útočištěm, usmívaly do kamery a hrály si, jakoby se nechumelilo.

Když se synek za pár minut vrátil, dávali v televizi už sport. Místo gólů či sprintu ale právě ukazovali kanadského hokejistu Crosbyho, který se vrátil na led po dlouhé pauze způsobené opakovanými otřesy mozku. „Kdo ví, jestli se slavný hokejista ještě na kluziště vrátí. Na prvním tréninku vydržel slabou čtvrthodinku,“ pronesl téměř prorocky a varovně moderátor.

Byla to poslední jobbovka, kterou jsme to poslední předjarní úterý televizi dovolili. Mrkli jsme na sebe a během minutky byl z našeho obýváku zimní stadion.

Kluk bleskově přinesl z pokojíku plastovou branku, hokejku, lapačku i gumový míček a já jsem se rozjel k prvnímu trestnému střílení. Když jsme si o půlhodinku později podávali ruce po vyrovnaném mači, ocenil jsem moudrost japonských capartů, kteří dobře vědí, kdy je nejlepší čas na hraní.