Nějak jsem si na to zvykla a pokračuji v tom i dnes. Tak třeba na Šedivé úterý jsem doma pořádně vygruntovala a včera, na Škaredou středu, jsem se zase na všechny usmívala, abych nebyla všechny středy v roce zamračená. Večer jsem si pak usmažila bramboráky a natrhala je na kousky, aby vypadly co nejošklivěji, tak jak to má v tento den být.

Poslední dva pašijové týdny pro mě ale skončily nezvykle brzy. Tak trochu mi je překazil přítel, kterého se k dodržování velikonočních tradic snažím marně přemluvit. Do středy to vcelku zvládá, problém přichází až ve čtvrtek, kdy se má jíst něco zeleného. „Špenát, salát? Nevím, proč bych se měl dobrovolně týrat,“ říká a na večeři si raději poručí krupičnou kaši, aby měl jistotu, že se mi do jídla nepodaří vpašovat nic, co má zelenou barvu.

Ale já se jen tak nevzdám a letos to zkusím s novou fintou. Natřu bůček na zeleno!