Jaké byly letošní Coloursy? Tuto otázku si mnozí kladli už při odchodu z areálu, jiní až se pořádně dospí a nechají si vše uležet. Platí otřepané: sto lidí, sto chutí. Potkal jsem se s řadou lidí, kteří říkali, že přišli v daný den na Ellie Goulding nebo Burna Boye, někdy dokonce měli koupený lístek jen na ten daný den. Od těch asi organizátoři, jakkoli jsou v tom nevinně, budou marně chtít slyšet, že lepší ročník nezažili.

Kdo si však vychutnal festival jako čtyřdenní akci s přehlídkou skvělých hudebníků, řečníků, jako festival chutí a designu, kdo korzoval od stánku ke stánku, nasával atmosféru v provizorním kulturním městečku zaslíbenému pohodě a umění, a kdo Coloursy „prožil“, tomu jedno jméno na seznamu nechybělo.

Nebo dvě. Vem to čert. Přesně toto poselství ostatně poslal do davu i sám Macklemore – kašlete na ně, jsem tu já. „Byl to jeden z nejlepších koncertů za celou historii Colours,” neváhal vyseknout poklonu promotér festivalu Jiří Sedlák. Byli tam i skvělí OneRepublic, nejlepší vystoupení v mých očích. A spousta dalších, nejlepší koncerty v očích jiných.

Tolik pocitově. Co pragmaticky? Nepřijely dvě ze čtyř ohlášených hlavních hvězd. To je prostě fakt. Pro organizátory by to měl být zdvižený varovný prst – tohle se nám znovu stát nesmí. Jsou věci mezi nebem a zemí, které člověk neovlivní. Může do nich patřit i porouchané letadlo. Ale ne dvě hodiny před koncertem. Je možné, že se organizátorům nepodaří zanést do smluv požadavek o příletu na místo vystoupení s časovou rezervou, měli by pro to ale udělat maximum. Jednou (no dobrá, dvakrát) to publikum odpustí, příště by už ale šli organizátoři s kůži na trh. Ale stejně, byla to jízda, co říkáte?