Britská nevládní organizace zabývající se „cenzurou“ nedávno zařadila klasický film o chůvě Marry Poppins mezi podezřelé. Děti jej mají sledovat pouze pod dohledem rodičů. Ne, nejde o žádné sexuální náznaky. Vadí slovo „hotentot“, které je urážlivé pro domorodé kmeny.

I v Česku se vedou „kruté kulturní“ války, byť obráceně. Češi žádnou koloniální minulost nemají, aby se za ní styděli. V těch našich půtkách šlo o člověka, který byl zároveň osvoboditelem i brutálním okupantem, maršála Koněva. Nakonec jeho pomník padl, stejně jako v padesátých letech Stalin na Letné a tisíce a tisíce Leninů po revoluci v roce 1989. Koněvova ulice na Žižkově už také není.

Shazovat podobizny utlačovatelů je pochopitelné, byť je to někdy kulturní barbarství, jako když nadšení revolucionáři strhli Mariánský sloup v roce 1918. Mylně ho považovali za symbol rakousko-uherské nadvlády. Tu též mylně považovali za krutou, ač byla do velké války vůči Čechům demokratická a vlídná. Koněv ani Leninové většinou žádnou uměleckou hodnotu neměli.

Jenže co národy, které měly nedávno koloniální říše a cítí se tedy samy utlačovatelskými a stydí se za to? To je případ Marry Poppins. Aktivisté v Americe požadují svržení soch generála Leea a prezidenta Washingtona, protože byli otrokáři. A protestující občas své cíle prosadí. Britská Oxfordská univerzita se nedávno naopak rozhodla, že na jedné ze svých budov i nadále ponechá sochu koloniálního politika z 19. století Cecila Rhodese. Její odstranění požadovala část studentů s argumentem, že prý reprezentuje nadřazenost bílé rasy. Vedení Oxfordu svou vůli zdůvodnilo vysokými náklady na demolici. Ještě že aspoň tam mají rozum.

Švédové nebyli v nedávné době žádnými dobyvateli, přes to cítí neodolatelnou přitažlivost politické korektnosti. Už v roce 2006 vydavatelé pozměnili knihu Astrid Lindgrenové Pippi Dlouhá Punčocha. Srdnatá holka původně vypráví o tom, že její ztracený táta je černošským králem. Korektně to zní: „Král jižních moří.“ Přesto německá autorka Elke Wollradová upozornila na další „rasistické“ pasáže: „Ve třetí knize se černé děti před těmi bílými vrhají do písku. Když jsem příběh četla svému synovci, který je černý, tuto část jsem zkrátka vynechala.“

Mohlo by nám to připadat směšné, ale ona chorobná přecitlivělost vtrhla už i k nám. Polská ředitelka Národní galerie Alicja Knast, jinak jistě skvělá odbornice, prohlašuje: „Budeme muset najít nové způsoby, jak diskutovat a řešit koloniální minulost, a to i v zemích střední Evropy.“

Po svém, tedy velmi tvrdě, jí odpovídá jeden z předních umělců, Jiří David: „Bože, opravdu nás tady má za nesvéprávné hlupáky?! Když nám to tu tak bezostyšně, stupidně a trapně servíruje, chystá však docela průhlednou past. Neboť když se těmto jejím moralistním frázím po právu vysmějeme, budeme jí a jejími vlezlými nohsledy, co se snad třesou nedočkavostí konečně si něco vystavit v NGP, okamžitě označeni za ultrakonzervativní hajzly“.

Jeho slova jsou varovná: Kdo nejde s oním hyperkorektním proudem, sice nebude zavřen (aspoň v nejbližších letech), ale jistým způsobem vyobcován.

Zkusme neuzavírat pesimisticky, ale s jistým nadhledem: V epizodě slavného komiksu „Rychlé šípy hrají divadlo“, se píše: „Nejprve ho uvaříme, potom k večeři ho sníme.“ Naprosto stereotypní pohled na původní kulturu. Stránku nutno z příštích vydání vytrhnout.

Koleda, kde se zpívá o černém vzadu, by měla být zakázána ve všech veřejných prostorech a pokud si ji někdo pustí doma, měl by být vyloučen ze slušné společnosti. Přezdívka hráčů jednoho ligového klubu, a sice Votroci, musí být vymýcena a Otrokovice přejmenovány. Klidně na Gottwaldov.

Na Žižkově jsme začali, pojďme tam spět k závěru. Nemáme odstřelit megalomanskou sochu Jana Žižky na Vítkově? Jako jsme zlikvidovali Stalina na Letné? Jistě, Žižka nebyl masový vrah milionů, ale prokazatelně nechal mučit lidi, lít jim zlato do hrdel a upaloval je v kostelích. Podle dnešních pravidel se dopustil odporných válečných zločinů a genocidy. V Římě by pak měli srovnat se zemí Colosseum. Kolik nevinných otroků tu zemřelo nejpříšernější smrtí? Pokračovat donekonečna můžeme.

Normální člověk pochopí, když lidé ze země, která se osvobodila od okupantů, kácejí jejich pomníky a modly. Normální člověk by ale neměl chápat aktivistické požadavky na shazování historických soch velkých mužů a žen. Ti žili podle pravidel své doby. Tím, že je odstraníme, žádné hříchy neodčiníme. Naopak, dopouštíme se jednoho z největších hříchů, a sice pitomosti.