Rok 1968 byl v mém životě mimořádný po maturitě jsem se dostal bez problémů na Přírodovědeckou fakultu UK, což rozhodlo o mé další životní dráze. Ale velké věci se tehdy děly v politice. Již od jara se nám tehdy zdálo, že se před námi otevírá svobodná budoucnost „socialismu s lidskou tváří“, věřili jsme, že právě tohle je něco, co je nejen lepší než dosavadní komunistický režim, ale i než západní kapitalismus.

V těch několika jarních měsících jsme si připadali jako nejsvobodnější národ světa, doslova milovali tehdejší reformistické představitele „strany a vlády“ i odvážné novináře a spisovatele.

Počátkem srpna jsem se spolu se dvěma kamarády z „gymplu“ vypravil stopem do Bulharska a Rumunska, kde jsme se s domorodci často dávali do řeči o politice a vychvalovali situaci v Československu. Nevěřili jsme těm, kteří říkali, že to špatně dopadne.

Šok po návratu

Václav Hořejší
je imunolog, mikrobiolog, biochemik

Shodou okolností jsme dorazili zpět do Prahy brzy ráno osudného 21. srpna a nevěřili svým očím. Bylo to jako v nějakém válečném filmu po ulicích jezdily tanky, ale i náklaďáky, na nichž mladíci mávali zkrvavenými československými prapory. Na jedné křižovatce jsem byl svědkem toho, jak tank najel na malý fiat, který stál před semaforem a vadil mu v jízdě; řidička z auta v poslední chvíli vyskočila a kolemstojící pak už jen pomohli odsunout placaté auto na chodník…

Na Václaváku byla spousta tanků a plno štiplavého kouře z jejich výfuků. Spousta lidí se snažila se sovětskými vojáky diskutovat, ti ale zjevně příliš nechápali, o co jde. Někteří lidé dokonce na tanky vyskakovali a krumpáči se snažili proděravět připevněné sudy s palivem a zapálit je, jiní zase zaplétali do pásů tlustá ocelová lana, aby tanky znehybnili. Bylo až neuvěřitelné, že je vojáci nepostříleli… Snažil jsem se dostat k rozhlasu, ale (naštěstí) se mi to pro obrovský nával nepodařilo.

Na Staroměstském náměstí bylo rozmístěno několik kanonů s dlouhými hlavněmi. Dal jsem se tam do řeči s nějakým kapitánem a rozhořčeně jsem se ho ptal „Jak dlouho tady budete?“ Podíval se na mě s opovržením (vypadal jsem po těch třech týdnech cestování stopem jako vagabund…) a řekl: „Dokud tady budou takoví jako ty.“

V následujících dnech jsme věřili, že si naši milovaní představitelé unesení do Moskvy budou stát na svém a že docílí odchodu „bratrských vstupců“. Ale po týdnu se takové naděje začaly hroutit. V dubnu 1969 pak nastoupil do čela KSČ místo Dubčeka Husák a v srpnu 1969 už do demonstrantů nestříleli sovětští vojáci, ale „naši“ milicionáři, vojáci a esenbáci (a Dubček, coby předseda Národního shromáždění, to schvaloval…). A pak nastala chmurná doba „normalizace“.

close info Zdroj: Deník zoom_in

A ještě důležitá poznámka: O těch následujících 20 letech běžně mluvíme jako o „okupaci“. To slovo svádí k tomu, abychom ji dávali na roveň s okupací nacistickou. Je ale třeba říci, že to rozhodně neodpovídá skutečnosti. Statisíce sovětských vojáků byly v podstatě zavřené v kasárnách a výcvikových prostorech, neexistovaly (na rozdíl od německé okupace) žádné sovětské okupační orgány nadřazené československým, nebyla zaváděna ruština jako úřední jazyk, nebyla zde žádná snaha o porušťování.

Ty dvě „okupace“ jsou opravdu neporovnatelné. Takže bychom měli mít na paměti, že naprostou většinu všeho špatného, co se tady dělo v následujících dvaceti letech „reálného socialismu“, mají na svědomí především českoslovenští komunističtí politici. Ti nesou zodpovědnost za to, že míra nesvobody tady byla o dost větší než třeba v Maďarsku nebo Polsku, o Jugoslávii ani nemluvě.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.