Baranpřed několika dny z rukou policejního prezidenta převzal čestnou medaili. Stalo se tak u příležitosti oslav devadesátého výročí vzniku dopravní policie.

„Nastoupil jsem k dopravnímu inspektorátu hned po vojně v srpnu 1968. Práce se mi natolik zalíbila, že jsem u ní zůstal. A stále mě baví. Dělám ji rád,“ uvedl Baran, který svou kariéru začal jako regulovčík. Pamatuje i dřevěné budky – „kukaně“, z nichž policisté řídili provoz na křižovatkách. „V Ostravě jich bylo hned několik,“ říká Baran,jenž jako nováček zažil i srpnový vpád vojsk Varšavské smlouvy. „Byl to pro nás šok. Nevěděli jsme, co se děje. Chtěl jsem jít ráno řídit křižovatku, ale nemělo to smysl. Stál tam tank,“ vzpomíná Baran.

Řidiči dříve dopraváky více ctili


Dopravní nehody začal vyšetřovat v roce 1974, od té doby řešil kolem šesti a půl tisíce případů. „V paměti mi utkvěly spíše ty tragické. U některých musel mít člověk dobrý žaludek, aby to vůbec vydržel. Vybavuje se mi třeba čtyřleté dítě pod tramvají, které skončilo bez hlavy. S tím se člověk jen obtížně vyrovnává, to otřese snad každým,“ dodává Baran, pro kterého je největší relaxací pobyt v přírodě. „Rád uteču na hory, jak se říká, do zelena. Tam se hlava vyčistí a je to dobré. V létě jezdím na kole, v zimě vyrážím na běžky. Je třeba se hýbat, aby člověk nezakrněl,“ dodává Baran, pro kterého jsou oporou i jeho tři děti.

Během jednačtyřiceti let, kdy je ve službě, se změnila nejen auta, ale také řidiči. „Kdysi to bylo s nimi jednodušší. Chovali se ohleduplněji k sobě navzájem a více ctili dopraváka, než je to tomu dnes. I nyní je spousta slušných řidičů, je ale mezi nimi i dost takových, kteří si myslí, že když mají na milionová auta a mají vysoce postavené známé, tak si mohou dovolit všechno. Oni jsou tím největším nebezpečím na silnici,“ domnívá se Baran.

Během své praxe zažil i situace, kdy se jej někdo snažil podplatit. Jeden z řidičů mu nabízel deset tisíc korun, aby nehodu napsal na jiného člověka. „Dělal to kvůli pojišťovně, šlo o podvod,“ vzpomíná Baran.

Barana na motorce srazilo auto


Co však nejvíce zkušeného dopravního policistu šokuje, je narůstající počet opilých řidiček. „Kdysi to bylo něco nemyslitelného – opilá žena za volantem. Dnes je to běžná věc. Není problém mít ženskou, která má dvě a půl promile,“ kroutí hlavou Baran.

Během své policejní kariéry se připletl i k jedné z prvních podnikatelských vražd na Ostravsku. V listopadu 1993 zasahoval u nehody vozidla, které skončilo na střeše. Vše zpočátku nasvědčovalo tomu, že motorista, který na místě zemřel, nezvládl řízení. Jak se ale vzápětí ukázalo, vše bylo jinak. „Všiml jsem si, že na podvozku je nálož,“ vzpomíná Baran. Přivolaní kriminalisté pak zjistili, že řidič, kterého auto přimáčklo, je doslova rozstřílen.

Za svůj život Baran nezpůsobil žádnou nehodu. Jedné se však zúčastnil. „Jel jsem na motocyklu a řidič z Karviné odbočoval vlevo a neviděl mě. Zastavil jsem se mu o dveře. Dva měsíce jsem pak ležel v nemocnici,“ říká Baran, který chce příští rok ukončit svou kariéru. „Myslím, že už je čas. Budu si užívat volno,“ uzavírá Baran.