Svou pouť, rozdělenou na etapy, by chtěla zakončit příští rok cestou z Hornova mysu přes Antarktidu do Kapského Města a na Martinik. Dvaatřicetiletá cestovatelka znovu vyrazí na moře na konci února.

Žena na malé plachetnici uprostřed oceánu je kuriozita. Jak jste se k jachtingu dostala?
Poprvé jsem stála na jachtě na divokém moři v Patagonii. Pak jsem se vrátila domů a udělala jsem si v roce 2002 kapitánský kurz. O rok později jsem se přihlásila českému mořeplavci Oldovi Karáskovi, který na internetu hledal posádku. Tímto způsobem jsme se dali dohromady. Nejdříve jsem měla plout jen přes Atlantik v rámci dovolené. Jeho loď byla nesmírně pomalá. On všem sliboval, že poplujeme měsíc, nakonec jsme pluli měsíce dva. Když jsme konečně dopluli na Martinik, volala jsem domů, že budu pokračovat.

Pak jste vyrazili dál?
To už byl rok 2004. Propluli jsme Karibské moře, Panamu, Galapágy, celý Pacifik, Polynésii a dopluli na Tonga, kde jsme plavbu ukončili. Bylo to v roce 2005. Už jsme byli rok na moři. Došly nám peníze, takže jsme se vraceli domů. Rok jsem pracovala v Ostravě v léčebně dlouhodobě nemocných. Pak jsme se vrátili na Tonga. Nesehnali jsme posádku, proto jsme pluli sami dva.

Ta loď nebyla nijak velká …
Bylo to šílené. Byla to devítimetrová loď, která byla vyrobena na brněnské přehradě. Bylo tam všechno staré. Neměli jsme automatické kormidlo, takže jsme se museli střídat každé tři hodiny. Plachty byly staré, pořád jsme je zašívali. Ale přepluli jsme na ní jako první Češi Mikronésii.

Kolik jste měli s sebou pitné vody na tak dlouhou plavbu?
Měli jsme tři sta litrů pitné vody v pětilitrových kanystrech. Nejdéle jsme byli dva měsíce na otevřeném oceánu. Byla to hrozná plavba. Ke konci jsme měli každý jen půl litru pitné vody na den.

Jak dlouhé úseky jste strávila na moři?
Nejdříve rok, potom devět měsíců. Dopluli jsme do Malajsie. Měli jsme toho už dost, proto jsme se vrátili domů. Pak jsme se nepohodli a kapitán plul s jinou posádkou. V Rudém moři se srazil s tankerem, takže s plavbou skončil v Súdánu.

Co jste dělala po vašem rozchodu vy?
Sháněla jsem jachtu, která by plula kolem Jižní Afriky. Přes jednoho známého, kterého jsme potkali na Tahiti, se jeden jachtař našel. Byl to emigrant českého původu Petr Mužík, který žije v Kapském Městě a je to jeden z nejznámějších závodních jachtařů v Jižní Africe. Plul na své jachtě kolem světa a nabral mě v Indonésii. Zůstali jsme sami dva, protože mu utekla posádka, která trpěla mořskou nemocí. Před týdnem jsem se vrátila, když jsme spolu přepluli Indický oceán. Byla to nádherná dvanáctimetrová loď domácí výroby. Plula rychle, dělali jsme 170 námořních mil za den.

Prý jste měli nějakou nehodu…
Plavba byla nádherná až na ostrovy Chagos, které leží asi šest set kilometrů od Malediv. Přišla bouřka a utrhlo nás to z kotvy. Skončili jsme na útesech a proděravěli jsme loď. S kapitánem jsme to ale nechtěli vzdát, tak jsme kbelíkem vylévali vodu a pak nás zachránili jachtaři, kteří kotvili na protějším ostrově a přijeli nám pomoci s benzinovým čerpadlem. To už jsme měli v podpalubí vody skoro po kolena. Jachtaři nám pomohli loď vytáhnout na břeh a my jsme ji částěčně opravili a pluli ještě šest tisíc kilometrů do Jižní Afriky.

O svých cestách píšete zajímavé knihy…
Ano, knihy mi vydává Knižní klub Euromedia. O plavbě přes Atlantský oceán vypráví kniha Mořeplavecká odysea, další pokračování plavby do Pacifiku vyšlo letos na jaře v knize Drama mezi oceány a další publikace se připravuje v příštím roce.

V únoru se chystáte plout na Antarktidu. Jen pro zajímavost: kolik vaše cestování stojí peněz?
Antarktida mě bude stát tolik, co všechny plavby doposud, to je dvě stě padesát tisíc korun. Na cestu jsem si vzala půjčku z banky. Poznání této nádherné a jedinečné končiny světa ale za to určitě stojí.

. . .