Urostlý polský pivotman si rychle získal ostravské publikum, které baví jeho jedinečný styl. I když to může někoho překvapit, do Tatranu se nyní chodí na Koryho!

Jak to bylo s vaším přestupem do Ostravy? Vše se událo dost narychlo. Co rozhodlo o tom, že jste se vrátil po mnohaměsíční pauze zpět na palubovku?

Rok jsem vůbec nehrál. Měl jsem rodinné problémy. Basketbal je ale celý můj život, hrál jsem ho dvaadvacet let, a věděl jsem, že takhle nemohu zakončit svou hráčskou kariéru. Rozhodl jsem se pokračovat, vrátil jsem se. Ostrava je vzdálena od polského Rybnika, kde bydlím, pětatřicet kilometrů, což je pro mě kousek. V Ostravě mě oslovili, a protože to byla dobrá nabídka, kývl jsem na ni. Přišel jsem pomoci týmu, kterému se nedařilo. Povedlo se třikrát vyhrát, tak snad jsem i já přispěl k tomuto dílčímu úspěchu.

Stal jste se miláčkem ostravských basketbalových fanoušků. Čím si vysvětlujete, že jste si tak rychle získal přízeň publika?

Na to se těžko odpovídá. Možná proto, že jsem velký, navíc dobrý kluk, tak možná proto (směje se). Přesný důvod by vám asi prozradili samotní fandové. Každopádně mě to moc těší, že mě i tým podporují, je to příjemné.

Všiml jste si toho, že se na vás chodí dívat i jedna z největších současných ostravských sportovních hvězd – český fotbalový reprezentant a hráč Baníku Václav Svěrkoš?

Vážně? Tak to je super. Nejsem sice velký fanoušek fotbalu, ale každá přízeň potěší. Víte, v Česku je to tak, že sportovci spolu drží basu. Basketbalisté chodí na hokej, fotbal, volejbal a opačně. Já měl v Polsku taky přátele mezi volejbalisty, ale to už je pár let zpět. Teď už jsem v kontaktu jen s baskeťáky.

Před lety vysílala polská televize na rozdíl od té české zápasy NBA, sledoval jste je?

Jasně. Sice jsem je nesledoval pravidelně, ale když jsem měl čas, tak jsem se podíval.

Máte za sebou angažmá v Polsku, Francii a Česku. Můžete porovnat kvalitu těchto lig?

Francouzská liga je podle mého třetí nejlepší v Evropě. Výše už je jen španělská a italská. Hraje tam šestnáct týmů, z nichž devět pravidelně bojuje o titul, což svědčí o velké vyrovnanosti a kvalitě. Hra je oproti Česku a Polsku ještě o něco rychlejší.

A co srovnání Česko – Polsko?

Je to tak nastejno. V české lize je lepší to, že dostávají příležitost více domácí hráči. Potom se to projevuje v národním týmu. Právě proto je, myslím, český nároďák silnější, než ten polský. U nás hraje mnohem více cizinců, hlavně Američanů, kteří zabírají místo potenciálním polským mladíkům. Ti pak nedostávají tolik minut, kolik by bylo třeba. To je problém. Polská reprezentace tím hodně ztrácí.

V NBA ale nějaké hráče Poláci mají…

My máme momentálně tři jména, která se v zámoří prosadila nebo prosazují – Trybański, Lampe, Gortat. Poslední jmenovaný nedostává zatím příliš mnoho prostoru, ale je to super kluk, navíc je talentovaný a myslím, že bude hrát častěji a ještě o něm uslyšíme.

Polský basketbal neprožívá nejlepší roky, dříve patřil výše. Vnímáte to taky tak?

Ano. Je to o úspěších, medailích. Nároďák je přestal získávat, nevyhrávaly se zápasy, hra byla špatná. Přitom ještě před deseti lety byl po fotbale nejoblíbenějším a nejsledovanějším sportem. Teď ho přeskočil volejbal. Přišly výsledky, mužstvo začalo bojovat se špičkovými kluby. Na MS v Japonsku 2006 získali muži stříbrné medaile. Basketbalová reprezentace Polska se naopak na šampionát ani neprobojovala.

Kdybyste mohl, co byste změnil?

Chyba je v celém systému školení mladých hráčů. V polské lize to pokazil příchod cizinců, kteří zabrali místo polským hráčům. Ti měli tím pádem problém dostat se na úroveň národního týmu. Ten poté začal strádat.

Jak byste charakterizoval českou ligu…

Řeknu to takhle. Česká liga = mnoho týmů a hráčů, co bojují. Můžu říct, že je to kvalitní liga a jsem rád, že ji mohu hrát. Ostrava teď testuje mladého Poláka Mielczarka, který neměl ani páru, že se tady hraje tak dobrý basket. Myslel, že jde do nějaké slaboučké soutěže. Mýlil se.

Jaká byla reakce rodiny, když jste řekl, že budete zase hrát basket?

Rodina ví, že basketbal mám hrozně rád. Barvy Polska jsem oblékal více než deset let. Pro mě je ta hra strašně důležitá, to oni vědí a respektují to.

Dobře, ale přece jen máte už přes třicet. Neříkali vám doma, že už to stačilo, ať skončíte?

Mám třiatřicet let a jsem hráč do zakončení. Mám sice pár kilo navíc, ale cítím se dobře. Nabral jsem sílu, jsem sám se sebou spokojen a doma mi to schvalují.

Po prvním zápase v dresu Nové huti jste byl dost vyšťavený. Po tak dlouhé době asi chyběla kondice. Jak jste na tom teď?

Až shodím pár kilo, což není lehké, jsem si jistý, že půjde moje hra ještě nahoru. Pořád se to zlepšuje, poslední zápas v Děčíně jsem strávil na hřišti dvaadvacet minut.

Máte předepsanou nějakou dietu?

To ne, ale musím se hlídat, protože pár kilo je třeba dát dolů. Základ je prostě jíst míň a večer už raději ani neotvírat ledničku. (směje se)

Máte nějaké oblíbené jídlo?

Kuře je teď pro mě nejlepší, protože je zdravé, ale taková kachna… (směje se). Musím se prostě hlídat, jinak to nejde.

Dorostl jste do úctyhodné výšky 212 centimetrů. Byl jste už od narození takový čahoun?

V porodnici jsem měl šedesát centimetrů. Ve čtrnácti letech jsem vyrostl během dvanácti měsíců o osmnáct centimetrů. Měsíčně jsem se vytáhl o jeden a půl centimetru. V patnácti jsem měl 2,02 metru, v šestnácti 2,08 metru.

Jistě přišla chvíle, kdy jste si řekl: Tak a teď budu hrát basketbal. Kdy to bylo?

Já jsem byl odmalička sportovně založený. Věnoval jsem se cyklistice, závodně běhal, házel jsem také diskem. Zlom přišel po patnáctých narozeninách, kdy jsem měl už přes dva metry a přišlo období, během kterého mě přepadala častá únava. Byl jsem oslabený. Vtom se objevil trenér Bytomi, týmu, který patřil v té době ke špičce v Polsku. (V devadesátých letech minulého století patřil tým do top 3 v Polsku – pozn. aut.) Viděl, že jsem velký, tak povídá: Pojď hrát. A pak to dostalo rychlý spád. V šestnácti jsem získal v juniorech stříbro, v sedmnácti debutoval v extralize a rok nato už dostal pozvánku do reprezentace.

Přičinil jste se o postup na ME 2007. Rok předtím jste se vrátil do reprezentace, předtím jste však dva roky chyběl, proč?

Kroutil jsem poslední sezonu ve Francii, kde jsem hrál za Gravelines. Byl jsem zraněný, měl jsem problémy se zády. Od ledna do července jsem nenastoupil k jedinému utkání. Pak přišly zápasy s reprezentací a kouč mi jasně řekl, že nejsem v herním tempu, a proto mě nemůže brát. To je normální a chápal jsem to. Taky si pamatuji, jak jsem byl mladý a ty staré vlky vytlačil ven ze sestavy, když mi bylo dvaadvacet třiadvacet let. Tak to prostě chodí a je to správné. Heslo je jasné: Mládí vpřed, protože má perspektivu.

Měl jste podporu u rodičů, nebo se jim vaše odhodlání hrát vrcholově basketbal moc nelíbilo? Mnoho rodičů chce mít hlavně dítě, které vystuduje, najde si dobře placenou práci a postará se o své blízké. Basketbal byl trochu risk, ne?

Rodiče za mnou od začátku stáli a podporovali mě v mém rozhodnutí. Maminka za mnou dokonce jezdívala na tréninky, během níž na mě čekala v autě. Až jsem skončil, tak mě zase vzala domů. Teď už jezdím samozřejmě sám svým vlastním vozem (směje se).

Kariéra basketbalisty dříve nebo později skončí. Už víte, co budete dělat pak?

To vážně netuším. Basketbal miluji, chtěl bych ještě minimálně rok dva hrát. Momentálně se mu naplno věnuji. To, co bude za tři čtyři roky, zatím neřeším.

Vizitka
KORDIAN KORYTEK

Narozen: 1. května 1975 v Rybniku
Výška: 212 cm
Váha: 138 kg
Post: pivot
Průměr bodů na zápas v NBL: 10,1
Průměr doskoků na zápas v NBL: 5,9
Největší úspěch: vicemistr Francie, vicemistr Polska
Předchozí působiště: Rybnik (Pol., 1990/1991), Bobry Bytom (Pol., 1991 až 1999), Cersanit Kielce (Pol., 1999/2000), Czarni Słupsk (Pol., 2000/2001), MKS Pruszków (Pol., 2001/2002), Gravelines (Fr., 2002 až 2005), BK Prostějov (ČR, 2005/2006), Kager Gdyně (Pol., 2006/2007), NH Ostrava (ČR, 2008 až ?).