Vyvrací mýtus o tom, že skvělý sportovec nemůže být výborný trenér. Bývalý kapitán reprezentace, nejlepší volejbalista Československa a Itálie, vicemistr Evropy a účastník dvou olympiád si totiž už přes dvacet let vede velice úspěšně i v roli kouče. A dnes, 10. února se Jaroslav Tomáš stal šedesátníkem. „Na oslavy není čas, ty budou až po sezoně,“ říká se smíchem současný trenér extraligového týmu DHL Ostrava.

Jak se cítí čerstvý jubilant?

Po psychické stránce a myšlením se na šedesát let vůbec necítím, protože pracuji s mladými lidmi, ale už to není na sport a větší hýbání. Žádná nemoc mě naštěstí neprovází, cítím se velmi dobře, ale ta fyzička je proti dřívějším letům nenávratně pryč.

Každý den jste v mladém kolektivu. Mládnete mezi svými hráči?

Samozřejmě, ale také s nimi stárnu. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že je daleko těžší trénovat než hrát. Hráč odtrénuje nebo odehraje utkání a jde domů. Určitě ho mrzí, když prohraje, ale trenér má bezesné noci a přemýšlí, proč se tak stalo a mančaft nešlape. Nejsou to lehké chvíle. Trenér je pod daleko větším tlakem než hráč, takže s kluky určitě mládnu, ale také s nimi šedivím.

Jak snášíte porážky?

Hrozně nerad prohrávám, strašně těžce se pak z toho dostávám. Jako hráč jsem byl velký rváč, na hřišti jsem vždycky nechal všechno, co jsem mohl, bez ohledu na nemoc, teplotu nebo zdravotní problémy, které jsem měl s rameny, koleny nebo zády. Trenérovi jsem o tom nic neřekl a utkání odehrál, spoluhráče jsem nenechal ve štychu. Prostě jsem nechtěl prohrát, a to se přeneslo i do trenérského života. Jsem bojovník a pořád budu chtít vyhrávat.

Vyčítáte případnou porážku a její příčiny hráčům?

Mančaft musí klapat po všech stránkách. Kluky pochválím, ale také jim vyčiním. Každé utkání se musí rozebrat, hlavně prohrané, protože v něm byly z naší strany chyby. Ty nebudu přecházet, protože by se kumulovaly a táhly by se dál. Musí se to zastavit a něco s tím provést. Když přemýšlím o prohře, začnu v každém případě s kritikou u sebe. Až pak se dívám na hráčský kádr a uvažuji, zda byla nějaká chyba u nich. Hráčům je samozřejmě vytknu, ale probíhá to většinou v klidu. I když na ně nekřičím, sami poznají, která bije. Nejsem vulgární, protože si hráčů vážím.

Když se týmu nedaří, vedení klubu vymění kouče. Nebojíte se rizika?

Zažil jsem to v Aeru Odolena Voda i v Ostravě, kde jsem byl po třech čtvrtých místech odvolán. Už v Itálii jsem poznal, co je to profesionální volejbal - odcházeli trenéři i hráči. Trenér může mít smlouvu třeba na deset let, ale když nesplní cíle a nejsou výsledky, po roce se s ním klub rozloučí. Samozřejmě to mrzí, ale vzal jsem to jako své zaměstnání.

Co považujete u hráčů za nejdůležitější?

Především dbám na kolektivní výkon, protože to je základ úspěchu. Proto nesnáším v družstvu jedince, kteří hrají na svoje vlastní triko. Mám radost, že v Ostravě jsem za celých jedenáct let zatím takového hráče neměl.

Většina vašich svěřenců si vás jako hráče nepamatuje, přesto u nich máte respekt a uznávají vás. Bylo těžké toho dosáhnout?

Nevím, jestli je to tím, že jsem kdysi hrál a oni o tom někde slyšeli. To já ale stejně neberu a kluci si z toho někdy spíš dělají srandu a říkají, že tehdy ještě byl kožený balon, nižší síť a podobné věci. Takovou legraci, která je v mezích, mám rád a jsem jí přístupný. Když jde ale do tuhého, tak stop! Z trenéra musí od začátku čišet autorita a především odbornost. Jeho slovo musí platit, a když něco jednou řekne, měl by to sám dodržet. Osobností se žádný trenér určitě nestane řvaním na hráče.

Přes dvacet let trénujete, což by mohlo svádět k určité rutině. O vás je ale známo, že se snažíte přípravu zpestřit a hráče dokážete překvapit něčím novým. Kde čerpáte nápady?

Nemám rád stereotyp, proto se snažím něco vymyslet. Pořád mám velkou inspiraci v nejvyšší italské soutěži A1, kde se hraje nejlepší světový volejbal. Mám tam výborného kamaráda trenéra, který mi posílá časopis Pallavollo a další publikace o volejbale, takže se snažím sledovat všechny novinky.

Co vám udělá největší radost?

Samozřejmě vítězství. Spokojený jsem také, když kluci dodrží taktické pokyny. Těší mě, že když jsem si vyhlédl hráče, kteří se mi líbili, a myslel si o nich, že by mohli hrát extraligu i jít trochu dál, z většiny procent jsem se trefil. Jako trenéra mě také hrozně moc uspokojí, když hráč sám něco vymyslí navíc, třeba lepší úder nebo obranu. Toho si cením a těm hráčům pak říkám, že by mohli hrát volejbal. Myslím tím českou extraligu, reprezentaci a výš. Tak mě třeba překvapoval David Konečný.

Na svém trenérském kontě už máte čtyři medaile v extralize. Neláká vás reprezentační lavička?

U reprezentace jsem byl jako asistent a krátce jsem vedl juniory. V žádném případě bych se toho nebál, ale není to můj sen. Nechal bych to na mladších trenérech, protože s družstvem by se mělo pracovat s nějakou koncepcí.

Jako hráč jste byl velice úspěšný. Zůstal vám nějaký nesplněný sen?

V domácí lize už snad nešlo ani víc vyhrát. V klubové soutěži si nejvíc cením vítězství na mistrovství spřátelených armád s Duklou Liberec. Porazili jsme tam 3:2 CSKA Moskva, což byl kompletní ruský národní mančaft. To byl jeden z velkých úspěchů. Nakonec jsem si zahrál i A1 v Itálii. Slabší to bylo v reprezentaci, kde jsme kromě jednoho stříbra z mistrovství Evropy nezískali nic. I když jsme v některých letech na medaili měli, byla z toho jen čtvrtá, pátá, šestá místa, prostě nám to nějak nevyšlo.

A jako kouč?

Když jsem byl mladší, měl jsem nabídky z italské série A1, ale tehdy byla jiná doba a nešlo to. Trénovat nejlepší světové hráče je můj sen, který se mi teď už ale nesplní.

V Ostravě jste si před třemi roky vykouřil svůj první doutník jako trenér českého mistra. Nemáte chuť zažít to znovu?

Byl to opravdu nádherný pocit a rád bych si ho zopakoval. Když jsem jako trenér přišel do Ostravy, přál jsem si zaplnit volejbalovými diváky jednu velkou halu, a to se mi splnilo v Lize mistrů a při finále extraligy, kdy přišlo přes dva tisíce fanoušků, víc se jich do haly už nevešlo. To byl pro mě úžasný pocit. Rád bych ho zažil znovu a letos na to máme dobře našlápnuto…