Lepší období v kariéře nezažil. Je v životní formě, vyhrává turnaje a šoumenskými výstupy baví diváky. Jako by tenista Radek Štěpánek s novou hranatou raketou získal nový elán. „Kdybych byl v osmnácti nahoře, mohl jsem ve třiadvaceti zhasnout jako svíčka,“ říká třicetiletý hráč ve velkém rozhovoru před startem Davis Cupu s Francií.
Nejste až překvapený, jakých výsledků jste na začátku roku dosáhl?
To nevím. Přípravu jsem měl velmi tvrdou. S kondičním koučem Markem Všetíčkem i trenérem Petrem Kordou jsem v Americe dřel do maxima. Šli jsme až na riziko zranění. Zdraví, které je alfou i omegou všeho, naštěstí vydrželo. Já se práce nikdy nebál…
Nemrzí vás, že jste raketu nevyměnil dřív? Zdá se, že s novou a hranatou jste mnohem silnější.
Všechno má svůj čas a vývoj. Před třemi lety bych nabídku ke změně třeba smetl ze stolu. Jsem paličák. Byl jsem osmý na světě a nebyl důvod tehdy dělat změny… Teď jsem k novince sáhl a cítím se, jako bych přesedl z terénního auta do luxusní limuzíny.
Jak to myslíte?
Bývalá raketa byla tvrdší. Tahle je měkčí, má menší grip, je zkrátka úplně jiná. A funguje skvěle.
Často říkáte, že třicítka není žádný věk. Ale třeba na novou raketu se přece v tomhle věku zvyká o něco hůř, ne?
V mém případě ne (smích). I výrobci se divili, že jsem schopný na novou raketu přejít po tak dlouhé době, co jsem hrál s jiným typem. Vždycky je to hodně věcí důvěry. Musíte raketu chytit a nepochybovat o ní. Když zkazíte míč, nesmíte se na ni hned dívat. Ano, vnímám, že je jiná. Něco jsem musel přizpůsobit, ale když už mi to dal do ruky Petr Korda, který byl sám s raketami hodně konzervativní, tak o tom musel být stoprocentně přesvědčený. Chytil jsem ten nový palcát a měl pocit, že skoro nemůžu zkazit míč.
Nakolik nová raketa ovlivnila vaše výkony k lepšímu?
Dá se těžko měřit, jestli raketa dělá dvacet nebo třicet procent. Je to součást pyramidy, od fyzičky počínaje přes psychiku a tak dále. Když jedna z věcí nefunguje, můj tenis skřípe.
Poslední titul jste oslavil tradičně „červím“ tancem, diváky bavíte i jinak. Kdy jste se u tenisu nejvíce zasmál vy sám?
Já se u tenisu směju pořád, i když to někdy nedávám tolik najevo. Jasně, jsou chvíle, kdy to ke smíchu moc není, jenže tenis pro mě byla odmalička hra, kterou jsem miloval a miluju dodnes. Snažím se bavit každou chvílí. Nejvíc se člověk zasměje v exhibici, nebo při čtyřhře, kdy zase o tolik nejde.
Je skutečnost, že tenis neberete smrtelně vážně, důvodem vašeho úspěchu?
Tak to pozor: Já ho smrtelně vážně beru, nemyslete si. Vážně beru každý bod zápasu. Kromě toho ale k mé osobnosti patří i smích. Už jsem zkoušel pár zápasů odehrát s vážnou tváří, ale byl jsem studený jak zima na Aljašce. Chodil jsem po kurtu jako robot a nešlo to.
Stalo se vám, že byste svým fórem rozesmál i soupeře?
Jasně, hodněkrát. Třeba nedávno v San José při utkání s Roddickem.
Vážně? Rozesmát Roddicka vypadá jako složitý úkol.
No, těžko říct. Každopádně jsme se smáli oba, už ani nevím čemu.
Nebývají soupeři z vaší veselé nálady špatní? Neštve je vaše uvolněnost?
Soupeřovu náladu moc neřeším. Pokud jim moje dobrá nálada nepřidá, pak je to jejich problém. Já to kvůli nim nezměním.
V zápase s Roddickem jste hlavičkoval tenisákem, dělal i jiné srandičky. Nezlobí se pak váš trenér Petr Korda, že se rozptylujete?
Jsou chvíle, kdy legrace není úplně vhodná. Někdy bych se měl víc koncentrovat, ale v tomto směru jsem už udělal velký pokrok. Dřív jsem dával emoce až moc najevo. A v nesprávný moment. Naučil jsem se je kontrolovat a neztrácet zbytečně energii. I teď za to pochopitelně občas dostanu vyhubováno. (směje se)
Opravdu?
Ano. Petr ovšem ví, že takový já jsem.
Není Korda tvrdší na vás, než býval na sebe?
Je to možné. On ale nejlépe ze všech ví, že cesta nahoru nevede po růžích. Jsem moc rád za každou jeho radu. Byl druhý na světě, vyhrál grandslamový turnaj… Kdo jiný by o tenise měl vědět tolik? Opakuje mi, abych využil každý den, protože konkurence nespí. Musím makat a být nohama na zemi.
On vypadá hrozně přísně. Umíte rozesmát i jeho?
Určitě, ale musí být vhodná příležitost. Na tréninku ne. Jakmile se nastoupí na kurt, přichází tvrdá práce. Jak jeho, tak moje. Občas se něčemu zasmějeme, ale velmi zřídka. Smát se můžeme, až se něco povede.
Jste každopádně šoumen. Troufl byste si uvádět nějaký zábavný televizní pořad?
(směje se) To asi ne, ale rád se životem bavím. Třeba by to mohlo být zajímavé.
Nikdy jste nebyl stydlín? Ani jako malý kluk?
Nebyl, ale binec jsem nedělal. Pořád jsem vymýšlel nějaké hry. Třeba céčka, čáru. V céčkách jsem byl dost dobrý, sbíral jsem svítivé paragrafy. To nebyla jen tak obyčejná céčka, to bylo něco víc. Čáru jsme hráli vždycky o přestávce ve škole v Karviné. Také vzpomínám, jak jsem na turnaji mezi zápasy organizoval karetní partičky.
Tenis jste hrál i s bratrem Martinem. On připomíná, že s vámi má pozitivní bilanci 11:9.
Nejen on, i můj bratránek. Když jsem byl malinký, táta nás honil všechny. Byl jsem neodbytný a drzý, takže jsem se mezi ně chtěl vetřít. Nerad jsem prohrával, byla to pro mě velká výzva. Rval jsem se odmalička.
Rval jste se s bráchou někdy i doslova?
Už jste ho viděli? Je trochu mohutnější než já (smích). Dost jsem ho pošťuchoval. On je můj opak - jeden z nejklidnějších a nejhodnějších lidí. Věděl jsem, že jakmile zvedne hlas, už se blíží hranice, u které bych mohl přijít k úrazu. Ale ne, nikdy na mě nevztáhl ruku. Když pominu naše zápasnická představení na chodbě: hodili jsme na zem deku a hráli si na sumisty. Dělali jsme spoustu blbostí. Musím bráškovi stejně jako celé rodině poděkovat. Kvůli mému tenisu se pořád někam stěhovali. Snad jim to teď trochu vracím.
Táta vás prý pořád dokáže zkritizovat…
…to nebude nikdy jiné. Ale nařezáno jsem kvůli tenisu nikdy nedostal.
Byl jste jako kluk poctivý v tréninku?
Táta věděl, že bych si nedovolil nic odfláknout. Naopak. Museli mě na karvinských kurtech tahat za tmy od zdi, brečel jsem, že už musíme domů.
Mezi úplnou elitu jste se dostal celkem pozdě. Nikdy jste nepropadal beznaději a na tenis nenadával?
Nikdy jsem nepochyboval o tom, že tenis můžu hrát na slušné úrovni. Nepřestal jsem bojovat a opakoval si, že musím vydržet, i když to nejde. Táta říkal, že každý umí hrát, když mu to jde. Největší rozdíl mezi hráči ale je v tom, kdo dokáže vyhrávat, i pokud mu to zrovna dvakrát nejde.
Není teď paradoxně kvůli motivaci trochu výhoda, že jste mezi nejlepší pronikl později?
Možné to je. Kdybych třeba byl nahoře od osmnácti, mohl jsem ve třiadvaceti zhasnout jako svíčka. Bylo by toho moc. Ke třicátému roku začala hrát dobře spousta hráčů. Věk moc nevnímám. Ve třiceti se po kurtu pohybuji možná líp než někteří mlaďoši. Myslím, že mám před sebou ještě jednu dvě sezony, ve kterých může mé tělo předvádět vrcholné výkony.
