Nedávno jste se vrátila z ME do 19 let, kde jste získala stříbrnou medaili ve víceboji. Jela jste tam s medailovými ambicemi? Zaslechl jsem něco o vašich zdravotních patáliích, jež vás v posledních letech provázely.

Původně jsem tam jela s tím, že bych chtěla získat „placku“, protože jsem chtěla obhájit nebo se alespoň přiblížit umístění a výkonu z MS do 17 let, které se před dvěma roky konalo tady v Ostravě. Jenomže průběh sezony nebyl ideální, i přes dvě kvalitní soustředění. V průběhu přípravy jsem nejprve onemocněla a v květnu, během prvního ostrého závodu „na limit“, jsem si narazila kostrč a od té doby mě bolela záda. Tím pádem mi scházely tréninky technických disciplín, takže do Nového Sadu jsme jeli s tím, abych skončila tak do osmičky.

Nakonec však z toho bylo druhé místo, jen těsně za vítězkou.

Ono to tam bylo hodně vyrovnané, hlavně po prvním dnu. Původně jsem čekala lepší překážky. Výška se naopak povedla, ale i tam byla rezerva, hlavně třetí pokus na výšce 178 cm byl nadějný. V dálce mi ve třetím pokusu vzal přešlap hodně dlouhý pokus. Po prvních dvou skocích ustal vítr, já si posunula rozběh o tři čtvrtě stopy. Tam byl ale jiný problém. Pořadatelé dali praporek vedle tribuny a to bylo poněkud zavádějící. V sektoru totiž foukalo trochu jinak. Ale zas na druhé straně, podmínky jsme měly stejné. Velmi dobrá byla půlka (běh na 800 m – pozn. red.), vždyť jsem si na ní vytvořila osobní maximum. Rezervy v soutěži určitě byly, je to prostě sedmiboj a v něm se málokdy sejdou všechny disciplíny tak, jak si je člověk naplánuje.

Pozorujete během závodu soupeřky, nebo se jen soustřeďujete na vlastní výkony?

Při závodu samotném se na soupeřky moc nedívám. Navíc tentokrát to nebylo ideálně vylosované. Ve skupině jsem měla soupeřky podle letošních výkonů, takže jsem byla nasazovaná do méně kvalitních rozběhů. Ty nejlepší tak stály opodál, v jiné skupině, a proto jsem ani neměla možnost jejich výkony nějak podrobněji sledovat. Samozřejmě, po každé disciplíně jsme si s trenérem Buzkem sedli a řekli si, co se děje.

Po návratu z Nového Sadu jste byla poměrně značně unavená. Byl to následek těch dlouhotrvajících zdravotních obtíží?

Ani ne. Po závěrečné osmistovce jsem šla v podstatě okamžitě na dopingovou kontrolu a vyhlášení výsledků. Nebyl čas na uvolnění, vyklusání, ledování či masáž. No prostě na nic. Pak ta únava na mě dolehla, takže jsem ráda využila služeb naší kvalitní rehabilitace přímo tady v areálu městského stadionu.

Každá vícebojařka má silnější a slabší disciplíny. Podle výsledků to vypadá, že vás bota nejvíc tlačí zřejmě v kouli, že?

To je pravda, na té kouli bych zapracovat samozřejmě měla. Na tréninku mi to občas uletí ke dvanácti metrům, ale v Srbsku jsem se s ní atletickou terminologií řečeno nesešla. První pokus z místa těsně pod jedenáct metrů byl solidní. Ale třetím vrhem, do kterého jsem dala hodně, to mělo být minimálně o metr a půl dál.

Pojďme na chvíli proti proudu času. Měla jste na počátku nějakou oblíbenou disciplínu?

Nejvíc mě z počátku bavily skoky, ale upřímně, ten víceboj, to je paráda. Trénink je pestřejší, všestrannější, je to úplně něco jiného než se věnovat jen té jediné, konkrétní disciplíně. Při něm se občas nedaří jedno, ale něco jiné ano. Osobně by mě nebavilo pořád jen běhat.

Sama na osobních webových stránkách píšete, že se od třinácti let připravujete pod vedením Michala Buzka. Jste v jeho skupince sama, nebo máte nějakou rivalku, s níž se můžete i na tréninku hecovat? A má vůbec trenér Buzek ještě někoho, kromě vás, na starosti?

Připravuji se pod vedením jediného trenéra, ale třeba na soustředěních se k nějaké skupině připojím. Například ve Španělsku to byla skupinka okolo Tomáše Dvořáka, v Chorvatsku mi pro změnu poradil trenér Báry Špotákové. Ve skupině jsme dvě, trénujeme s Lucii Ondráškovou z Opavy. Akorát, že ona teď pojede do Ameriky, a to je škoda. Pak tam máme mladší holky, ale ty obvykle trénují přede mnou.

Připravujete se sama, závodíte sama a teď tady se mnou zase sedíte sama. Nemáte už někdy pocit, že se z vás stává egocentrik?

Začnu zeširoka. Kolektivní sporty mě nikdy moc nepřitahovaly. Když člověk něco vyhraje, tak za sebe. Jasně, někdy je to škoda, že se o tu radost nemůžu podělit s ostatními. Ale na druhé straně, když si to člověk vybojuje sám, tak z toho má člověk větší radost, ne? Nevím, jak mě vnímá okolí, ale nemyslím si, že bych působila sebestředně. V tom víceboji to někdy jde, a jindy zas ne. Třeba loni jsem měla hodně dobrou formu, ale podvrtla jsem si kotník a bylo po všem. V atletice většinou rozhoduje jeden závod, protože i přes skvělou sezonu, kdy dáváte jeden osobák za druhým, přijde mistrovství, tam něco pokazíte, a vše dobré je zapomenuto. Teď jsem měla špatnou sezonu a podívejte, na Evropě se zadařilo.

Trénujete prakticky každý den, na stadionu trávíte spoustu času. Máte čas na nějakou zábavu s vrstevníky? Co vám říká vyhlášená Stodolní ulice?

Mě ta Stodolní moc neláká. Ty zakouřené bary nemusím. Když už se s někým sejít, tak na otevřené terásce a popovídat si. Ale na nějaké velké akce vůbec nejsem. Například s kamarády ze základky se bohužel moc nepotkávám, přece jen, když se něco domluví, tak mě to většinou mine, protože jsem buď na soustředění, nebo mám závody. Ale to se nedá nic dělat, rozhodně si nestěžuji. Na gymplu je to podobné, tam jsou většinou jen takové skupinky – atleti, plavci, fotbalisté a tak dále. Navíc mám, a nejen já, individuální plán, takže takový třídní kolektiv, jaký je typický pro normální gymnázia, se logicky nevytvoří. Sice jsme byli na nějakém společném výletě, ale i tak je cítit, že tam je dost takových, řekla bych zájmových skupinek.

K tomu končíte studium na gymnáziu. Co bude dál? A jaká je z vás vůbec studentka?

Nemyslím si, že bych byla špatná studentka, známky až zas tak špatné nemám, dvojky, sem tam nějakou trojku. Jen mi to trošku déle trvá. Nedávno jsem to počítala, minulý rok jsem ve škole chyběla nějakých jedenáct týdnů a je logické, že se to někde projeví. I maturitu jsem si kvůli tomu posunula až na září. Jen ji udělat! Vždyť na vysokou školu jsem už přijata, měla bych studovat sportovní management na VŠB. Ono to až tak skloubit nejde, kvalitní trénink a studium, to se musí někde projevit. Je potřeba si vybrat.

Letní sezonu, až na ligové závody družstev, máte za sebou. K čemu se v přípravě upnete nyní?

Kvůli zdravotním problémům halu většinou vynecháváme. Vůbec nevím, jestli letos do ní půjdu. Jestli ano, pak pravděpodobně asi jen nějakou individuální disciplínu, například běh na 60 m. Prvním velkým vrcholem je ME atletů do 22 let, které bude hostit Ostrava v roce 2011. Příští rok je „Evropa“ dospělých. Pro nás mladší jsou tam obvykle vypsány nižší limity, takže tam bych se určitě chtěla podívat, ale uvidím, jaké ty limity budou. Mohlo by to být tak 5850 až 5900 bodů. Vše se však bude odvíjet od zdravotního stavu.

VIZITKA

Jméno a příjmení: Kateřina Cachová

Věk: 19 let

Atletická profese: víceboj

Klubová příslušnost: SSK Vítkovice

Hlavní podporovatelé: Centrum individuálních sportů Ostrava, McDonald‘s Olympic Hopefuls (patronem je Robert Změlík), AlpinePro

Největší úspěchy: mistryně světa do 17 let z roku 2007, vicemistryně Evropy do 19 let z roku 2009, mnohonásobná mládežnická mistryně ČR ve vícebojích i individuálních disciplínách

Osobní rekord v sedmiboji: 5706 bodů.
Výsledky ME do 19 let 2009 v Novém Sadu:

1. Carolin Schäfferová (Něm.) – 5697 bodů
2. Kateřina Cachová (Čes.) – 5660 bodů (100 m překážek: 14,31 – výška: 175 – koule: 11,11 – 200 m: 25,30 – dálka: 561 – oštěp: 44,14 – 800 m: 2:16,71)
3. Léa Sprungerová (Švýc.) – 5552 bodů