Romano, kdy jste do CISO vstoupila?

Členkou CISO jsem po celou dobu jeho fungování, to znamená již nějaké čtyři roky.

Jaká jsou vlastně kritéria, aby se nadaný sportovec stal členem CISO? Musíte plnit nějaké výkonnostní limity?

Je to tak, každý z členů CISO musí splnit jednoznačně stanovená kritéria – medaili z republikových šampionátů, zúčastňovat se mezinárodních soutěží, jakými jsou evropské a světové šampionáty, a také by měl splnit stanovený limit, který se nasadí ještě před sezonou.

Kdo ten limit určuje?

Trenér, většinou po dohodě na nějakém zasedání v CISO. Ale to zase až tak úplně přesně nevím.

Jelikož jste kladivářka, tak vaše výkonnost je na rozdíl třeba od stolního tenisu poměrně snadno měřitelná. Jaký jste měla limit pro letošní sezonu?

Letošní limit byl stanoven na 63 metry, ale ten jsem bohužel nesplnila.

Znamená to, že vaše další působení v CISO je ohroženo?

Doufám, že ne. Myslím, že mi hodně pomohlo umístění na mistrovství České republiky, na kterém jsem obsadila druhou příčku. Také však záleží na tom, kolik lidí splní kritéria pro zařazení do centra. Pokud by tam bylo víc mladších nadějí, pak jim holt musím uvolnit místo.

Sice jste nesplnila limit CISO, ale sezona nebyla až tak špatná, že?

Zpočátku to vypadalo hodně dobře. Sebevědomí před ostrými závody mi zvýšil výkon na Zlaté tretře, kde jsem posunula své maximum. Od toho se pak odvíjela další část léta, až po nějaké druhé, třetí kolo extraligy. Pak jsem se však na soustředění nepříjemně zranila, natáhla jsem si stehenní sval, takže v závěru to až tak povedené nebylo.

Jste kladivářka, často se však objevujete ve výsledkové listině závodů ve vrhu koulí nebo hodu diskem…

Koule s diskem jsou takové doplňkové disciplíny, kterými se bavím, a navíc jimi pomáhám holkám v družstvech. Už jen proto, že tady žádná další výraznější vrhačka není. Ale s tím mají problémy i jinde. Obecně platí, že u nás v republice klesla vrhačská úroveň, však je to konec konců vidět i na některých výkonech.

Čím to podle vás je?

Možná dobou, která určuje trend dívčí krásy ve štíhlosti. U vrhaček každý předpokládá, že budou silnější, a tím pádem méně hezké. Druhým faktem je, že se těm holkám chce míň a míň. Je ale pravda, že příprava je dost náročná. Některé si možná řeknou, že do toho půjdou, ale pak zjistí, že to je dřina, ale bez tréninku to prostě nejde.

Jak dlouho se věnujete atletice?

Vrhům se věnuji jedenáct let, přímo kladivu pak asi sedm let. Ovšem atletice jsem propadla přibližně před čtrnácti roky. Začínala jsem na základní sportovní škole v Opavě, na Englišově ulici. Pak jsem přešla do Ostravy na sportovní gymnázium. No a tady, v Ostravě, jsem dodnes.

Od začátku jste se chtěla stát vrhačkou?

Zpočátku jsem běhala třístovky, ale to bylo v době, kdy jsem s atletikou v podstatě začínala. Na úplném začátku se totiž všichni zájemci o královnu sportu připravují všeobecně, trénují se veškeré disciplíny a až poté se specializují. Já si vybrala vrhy a hody i proto, že mě bavily, navíc jsem mezi vrhačkami měla kamarádky, které se už u trenéra Lindovského připravovaly, takže jsem se na to dala s nimi. Zpočátku jsem dělala všechny tři vrhačské disciplíny – kouli, disk i kladivo. Nakonec se z toho vyprofilovalo to kladivo.

Je hod kladivem kromě fyzické náročnosti také technicky obtížný?

Ne, nemyslím si, že by to bylo až tak náročné. Když totiž zvládnete první otočku, pak ty následné budete brzy ovládat také. Kladivářka však potřebuje prostorovou orientaci, bez toho to nejde. Když to člověk v sobě nemá, pak může jen těžko dobře odhazovat.

Proč?

V kladivu se totiž odhazuje laicky řečeno přes hlavu, za sebe. No, a když nevíte, kde jste, pak to zahodíte do sítě (smích). Ale obecně si myslím, že to je technicky nejsnadnější vrhačská disciplína. Od prvních nášvihů se to dá naučit, řekněme, tak za tři měsíce, aby byl člověk schopný hodit třeba i třicet metrů.

Mnozí vrhači vypustí nářadí do vzduchu a vzápětí znechuceně úmyslně přešlápnou, protože tuší, že ten hod ani nestojí za to měřit. Kdy a jak poznáte, že se hod povedl?

To je u každého závodníka jiné. Já to třeba poznám podle toho, že se u toho pokusu nenadřu. Že se lidově řečeno sejde všechno dohromady – hlava, ruce, tělo i nohy.

Letní část atletického roku mílovými kroky míří ke konci. Co vás v následujícím období čeká?

Samozřejmě že pro zpestření si dám ještě v září pár menších závodů, ale už to pomalu směřuji do útlumu. Po krátkém odpočinku, někdy v půli října, se začnu opět připravovat na další sezonu. Letos to bude takové komplikovanější, připravuji se na státní závěrečné zkoušky na stavební fakultě Vysoké školy báňské, které bych měla skládat v lednu. Kromě toho musím ještě dopsat diplomovou práci. Nudit se tedy rozhodně nebudu (smích).

Romana Grómanová (*1984)

Atletka, členka SSK Vítkovice a CISO

Disciplíny: hod kladivem, diskem a vrh koulí

Z letošních výsledky:

kolo extraligy (Praha, 24. května): koule: 7. místo – 13,78 m, disk: 10. místo – 40,18 m, kladivo: 7. místo – 55,04 m.
kolo extraligy (Praha, 6. června): koule: 9. místo – 13,36 m, disk: 11. místo – 38,31 m, kladivo: 4. místo – 60,37 m.
Zlatá tretra (Ostrava, 16. června): kladivo: 9. místo – 61,31 m.

Mistrovství České republiky (Praha, 27. a 28. června): koule: 4. místo – 14,31 m, disk: 10. místo – 43,24 m, kladivo: 2. místo – 61,75 (osobní rekord).

3. kolo extraligy (Kladno, 5. července): koule: 4. místo – 14,58 m, disk: 12. místo – 38,70 m, kladivo: 3. místo – 60,88 m.

Mistrovství České republiky družstev (Jablonec, 29. srpna): koule: 7. místo – 13,26 m, kladivo: 3. místo – 58,09 m.