Boxerská naděje Gámez: Jsme soupeři, ne nepřátelé

Bolí box hodně?

Ne. Rány nebolí, člověk si na to zvykne. A určitě, když ránu dostanu, tak vztek vůči protivníkovi nemám. Je to sport a nic víc. Opravdový boxer rány necítí, ani když je dává a ani když je přijímá.

Jsou ovšem místa, kde je to hodně nepříjemné. Třeba rána na bradu…

Rána na bradu je nejhorší v tom, že tam je v podstatě nervové centrum, když je ta rána přesná, tak se soupeři uvolní nohy a je, jak bych to řekl, omámen. Další nepříjemné údery jsou na spánek a do okolí čelisti. Úder na solar pro změnu vezme dech a dá se tím i vyhrát. Někdy se totiž soupeři nepodaří do limitu ten úder rozdýchat.

Co vám box dal, a co vám naopak vzal?

Box mi dal odvahu, a když se tak podívám, pak musím říct, že mi určitě nic nevzal. Naopak, když nemáme trénink nebo se nechystáme na turnaj, tak musím říct, že mi hodně chybí. Navíc tam mám kamarády a musím říct, že je tam dobrá atmosféra.

Je možné, aby se mezi boxery, v prostředí individualit, vyvinulo třeba i přátelství?

Jsme přátelé, jsme soupeři, ale ne nepřátelé. Po zápase si spolu normálně sedneme a popovídáme si. Není to fráze, všichni se povzbuzujeme a přejeme si úspěchy. Nejsme žádní agresivní lidé. Je to sport, my se na těch pytlích anebo v ringu skutečně vyřádíme. Ale jen tam.

Jak jste se vlastně k boxování dostal?

K boxování mě přivedl můj otec, který sám dlouho aktivně boxoval. Taťka je původem Kubánec, ale v době, kdy přijel do Česka, tak s tím boxem v podstatě skončil.

A věnuje se ještě on sám boxu?

V Ostravě se nevěnuje prakticky ničemu, co je s tímto sportem spojené. Občas mi samozřejmě poradí, ale do trénování se skutečně neplete.

Měl jste tedy už od začátku o sportu jasno?

Ne, asi ne. Přímo do ringu mě taťka nepřivedl. Je fakt, že jsme se doma často a hodně na box dívali. Jenomže to bylo v době, kdy jsem hrál ve Vítkovicích fotbal. Pak jsem však venku uviděl kluky boxovat, chtěl jsem to zkusit. Navíc jsem se s jedním z těch kluků znal a řekl jsem mu, že bych to rád vyzkoušel.

Byli tomuto kroku rodiče nakloněni?

Rodiče mi to zprvu zakazovali. Já jsem je však pořád přemlouval a nakonec, i díky přímluvě taťky, který vypadal, že by i chtěl, abych se do toho dal, u maminky mi to nakonec dovolili. Přesto mi stále dokola říkali, že to je tvrdý a nebezpečný sport. Teď musím říct, že v boxování mám doma stoprocentní podporu. I u maminky.

Máte pocit, že je box nebezpečný?

Nemyslím si. Po pár tréninkových zápasech jsem zjistil, že tenhle sport nebezpečný není. Jde o sport jako každý jiný.

Jaké byly začátky?

Na začátku jsem se pochopitelně rozkoukával. Ale brzy si mě vzal trenér Šrubař stranou a začal se mi věnovat. Zřejmě tušil, že mám v sobě, díky sportovní minulosti otce, nějaké předpoklady k tomu, aby ze mě třeba něco bylo. Zpočátku mi ukazoval správný pohyb v ringu. Učil mě kroky a piloval se mnou boxerské údery. Šlo to postupně – nejdříve direkty, pak zvedáky a nakonec háky. Postupně jsme to začali kombinovat i s tím zmiňovaným pohybem. Samozřejmě že nikdo nezačíná v přímém boji proti soupeři, sparingpartnerovi, ale zprvu jde o trénink na pytlích. Až později mi do ringu postavili kluky, kteří se tomu věnují delší dobu.

Trvala ta příprava před prvním tréninkovým zápasem dlouho?

Ne. Šlo to hodně rychle. Poprvé jsem se k tréninkovému zápasu postavil snad už po čtrnácti dnech.

Jak dopadlo první skutečné měření sil?

A víte, že už ani přesně nevím? Asi mi moc nedal (úsměv). Je jasné, že mě tehdy soupeř, či spíš kamarád, šetřil. Asi tušil, že mám respekt a ne všechno vím. Co si však naprosto přesně pamatuji: zpočátku jsem rozhodně nevěděl, jak na soupeře jít, takže jsem čekal, s čím se vytasí on. Já se v podstatě jen bránil.

A soutěžní premiéra?

Na první skutečný zápas jsem se až neskutečně těšil. Byl jsem nedočkavý a myslím, že to vycítil i trenér, který mě do ringu poslal zřejmě dřív než začínající kluky. Na druhé straně jsem byl pochopitelně i hodně nervózní, kolem byla spousta lidí. Ovšem po zaznění gongu to ze mě všechno spadlo a já se jen soustředil na to, co bych měl v zápase udělat, a na to, co mi před soubojem trenér zdůrazňoval. Co si však pamatuju naprosto přesně, po začátku jsem viděl jen toho kluka naproti a nic jiného jsem nebyl v tu chvíli schopný vnímat. Rady v průběhu jednotlivých kol jsem začal vnímat až později.

Kolik toho máte prozatím v ringu za sebou?

Prozatím jsem odboxoval asi třicet zápasů. To číslo možná není až tak velké, ale v tom je box specifický. Někdy se bojuje třikrát za měsíc, ale třeba i jen jednou za dva měsíce. Prostě a jednoduše, když přijde nabídka k zápasu či k turnaji, tak se boxuje. Třeba během prázdnin se prakticky vůbec nebojuje. V tu dobu se zaměřujeme na obnovení a rozvoj kondice. Jezdíváme na soustředění. Tam se hodně běhá a skáče přes švihadlo. V posilovně až zas tak často nebýváme, v podstatě jen mimo hlavní sezonu. S blížícím se střetem se více používají sparingy a samozřejmě intenzita úderů není až taková. Druhá věc je trénink s lapy, ty si vezme trenér na ruce a pilujou se údery po dobu třeba pěti šesti kol.

Kdy se zase postavíte do ringu k soutěžnímu duelu?

Nejbližší mistrovská soutěž na nás čeká zhruba v březnu příštího roku. V předchozích šampionátech se mi podařilo pokaždé obsadit třetí pozici. Ovšem cesta na republiková mistrovství vede přes krajské závody. Ale myslím, že už na konci ledna jedeme na nějaký další turnaj. Kéž by se mi podařilo uspět podobně jako před časem v Knurowě. Tam jsem poprvé v kariéře vyhrál. Navíc na mezinárodním turnaji.

Čím byste přitáhl víc mladých do ringu?

Box je sport, v němž se člověk skvěle odreaguje, a určitě to každému klukovi zvedne sebevědomí.

Měli by se na box dát kluci, kteří mají sklon k agresivitě?

Ne, to určitě ne. Do boxu jít s tím, že pak budu venku mlátit lidi, tak do toho by kluci chodit rozhodně a bez debat neměli. Měl by tam přijít s tím, že chce něčeho dosáhnout, brát to jako sport, a ne aby se venku na ulici předváděl. To nemám jen z vlastní hlavy, určitě nám to i naši trenéři pořád vštěpujou do hlavy.

Ovšem říká se, že box zdraví neprospívá…

S tímto názorem rozhodně nesouhlasím. Určitě není škodlivý třeba na mozek. Když se člověk podívá kolem sebe, tak vidí, že nyní umírá daleko více fotbalistů než boxerů. Určitě to není brutální sport, jak se mezi lidmi říká.

Také se traduje, že mezi boxery se zrovna moc myslitelů a filozofů nevyskytuje…

Tak s tím bych určitě nesouhlasil. Když se podíváte na bratry Kličkovy, mají vystudované vysoké školy a je na nich vidět, že jsou v klidu. Ale i ostatní. Na závodech vidím úplně normální kluky, které můžete potkat kdekoliv na ulici, a rozhodně nepoznáte, že jsou boxeři. Já sám se učím automechanikem a musím říct, že trenérovi musím dokázat, že ve škole stíhám a nemám s učením problémy.

Boxujete za Vítkovice. Kolik vás se v oddíle připravuje?

V oddíle je nás teď asi deset, včetně nováčků. Boxeři z Vítkovic se účastní krajských soutěží, ale na rozdíl od jiných sportů to v boxu chodí tak, že třeba Boxing club Ostrava, který obsazuje I. ligu a extraligu, si od nás občas některé „spoluhráče“ půjčuje.

Jaké máte v ringu přednosti?

Je těžké sám sebe hodnotit, ale když se tak zamyslím, pak řeknu, že asi rychlé nohy. Pohyb je zřejmě mou nejsilnější stránkou. Mezi údery mi jdou asi nejlépe direkty (direkt je suchý, krátký, rychlý a rovně vedený úder – pozn. aut.). Ovšem u každého je to tak trochu dáno i jeho výškou. Ti vyšší mají dlouhý dosah, a tak víc pilujou direkty. Třeba se trénuje s válečky, aby ten úder „tvrdl“. Ta ruka se zrychlí. Ti menší se zase potřebujou dostat blíž k tělu, takže u nich se víc trénují zvedáky (úder vedený zespodu – buď na tělo, nebo na bradu) a třeba háky (boční rána vedená na hlavu nebo na žebra).

To jsou údery. Ale slyšel jsem, že velmi důležitým faktorem vedoucím k vítězství je udržení středu ringu…

Je důležité, aby si úspěšný boxer držel střed ringu, aby udával tempo zápasu. Rychlé nohy pomáhají k tomu, abych byl pružný, abych po útoku soupeře se vrátil zpět do výchozího postavení.

Kolik ran v průměru boxer během jednoho kola musí ustát?

Tak to je opravdu různé. Ti dobří, kteří mají kvalitní dvojťák (dvojitý kryt těla, obrana s oběma pažemi nahoře, tělo působí zabaleně – pozn. aut.), těch ran skutečně moc neutrží. Ale ti, kteří mají ruce dole, mohou inkasovat během kola klidně i deset ran. Obecně bych řekl, že tak pět ran na kolo se musí dát. Při samotném útoku nezáleží jen na rychlosti a intenzitě úderu, ale i na postřehu. Přece jen se člověk, který chce zaútočit, musí rozbalit, a obrana s tím pochopitelně povolí.

Kam se nejčastěji útok na soupeře vede?

Útočí se různě, boxer musí reagovat na soupeřovo postavení, jeho kryt. Záleží i na taktice a vlastních přednostech. Když jsou ruce nahoře, pak se naznačí útok dolů a pak se udeří směrem na hlavu, anebo si soupeře oťukávám delší dobu jednou rukavicí a zničehonic zaútočím druhou.

Vnímáte během přestávek rady trenéra?

Rozhodně ano. A nejen to. S přibývajícími zkušenostmi rozumím radám trenéra i v průběhu kol.

Vánoce jsou už doslova za dveřmi. Nač se nejvíc těšíte?

Na co se těším? Hlavně na to, že si odpočinu, žádná škola a pravděpodobně ani tréninky. Ale po Novém roce mě zase čeká příprava a další zápasy.