I přesto se stále jen sedmnáctiletý jistebnický univerzál Tomáš Rek, který si v kabině díky několika diskusním příspěvkům na facebooku vydobyl přezdívku „tiskový mluvčí“, ochotně podělil o čerstvé dojmy z právě skončeného Final Four juniorské futsalové ligy. „Jsem teď sice hodně zklamaný, ale kdyby mi někdo na podzim řekl, že dojdeme až do boje o medalie, asi bych mu nevěřil,“ přiznává stabilní člen Halamíčkovy a Pavlátovy sestavy.

Mysleli jste vysoko. Možná i na nejvyšší stupínek, ale nakonec na vás zbyla jen „bramborová medaile“…

Těžko se mi o tom mluví. Podle mě nás ve Final Four potkala strašná smůla. Dostali jsme ve dvou zápasech dohromady pět gólů, čtyři z nich jsme si však dali v podstatě sami. Navíc jsem byl v utkání o třetí místo hodně přísně vyloučený. V době, kdy se zápas s Chrudimí, na kterou jsme jednoznačně měli, lámal, jsem kluky oslabil a během jejich přesilovky jsme nakonec dostali zřejmě rozhodující gól. V Brně nám asi nebylo souzeno.

Vaše vyloučení vyvolalo nejen na střídačce spoustu emocí. Máte za to, že bylo oprávněné?

Já to nechápu. A to jsem si dával pozor, vždyť už jsem měl žlutou kartu. Někdo ze spoluhráčů vypálil, myslím, že to byl Honza Němec, gólman to nechytil až tak úplně jistě a já dobíhal a zkoušel to dorazit. Je pravda, že jsem jej trošku trefil, ale že by to bylo na kartu? Nevím.

V semifinále jste kromě úvodních minut hráli s pozdějšími vítězi – plzeňským Indossem – naprosto otevřenou a vyrovnanou partii…

(skočí do řeči) Znovu to opakuji, a s klukama jsme se po zápase na tom shodli – dostali jsme hodně laciné a hlavně nešťastné góly. Pak se nám sice podařilo v power-play snížit náskok Plzně, ale to už bylo fakt asi pozdě.

Z tribuny to vypadalo, že jste v úvodu semifinále působili tak nějak zakřiknutě. Dolehla na vás zodpovědnost?

Asi to tak mohlo vypadat. Nevím, jak to vnímali kluci, ale já sám jsem cítil nervozitu. Přece jen to byl závěrečný, finálový turnaj. Osobně jsem stále ještě hodně zklamaný, hlavně vlastním výkonem.

Většina z vás však nějaké zkušenosti z Final Four měla…

To jo. Ale přece jen je znát, že ta soutěž U18 je o něco vyšší, sledovanější, takže to na nás dolehlo třeba i víc než loni ve Final Four šestnáctek.

Finálový turnaj se vám sice výsledkově nepovedl, ale jak byste zhodnotil celou právě skončenou sezonu?

Kdyby nám někdo na podzim řekl, že to dotáhneme až do brněnského republikového finále, asi bychom mu nevěřili. Upřímně, po prvním turnaji jsme to moc nečekali, že to dopadne tak solidně. Ale pak se nám podařilo vytvořit skutečnou partu, která šla do každého zápasu hodně odhodlaně. A možná ty nedělní porážky i proto bolí víc. Doufali jsme v to, že když už jsme došli až k cíli, tak že ten poslední krůček uděláme a aspoň na nějakou medaili dosáhneme. Škoda.

V prvních turnajích s vámi hrál i Jaroslav Slavík, který i podle jiných názorů patřil k tahounům týmu. Pak však ze sestavy zmizel a bez něj jste začali sbírat jedno vítězství za druhým…

Jarda Slavík je určitě skvělý futsalista, který v úvodu sezony dával hodně gólů. My jsme to pochopitelně na něj hodně hráli, ale po jeho odchodu se zodpovědnost rozprostřela na víc hráčů, což nám myslím dost prospělo. Soupeři se tak nemohli zaměřit jen na jednoho futsalistu, což je oproti nám hodně znevýhodňovalo.

A nechyběla vám třeba v Brně právě nějaká taková výrazná osobnost, na niž by se soupeři třeba i více než na další hráče zaměřili?

Těžko říct, ale já sám si myslím, že asi jo. V Brně by se nám nějaký ten lídr týmu určitě hodil. Stačilo se podívat, co s Plzní, která asi nepatřila úplně k největším favoritům finále, udělala přítomnost Tomáše Vnuka nebo Zdeňka Kasýka, kteří si už zahráli i nejvyšší ligovou soutěž mužů. (vedle sedící trenér Radek Halamíček však mlčky nesouhlasně kroutil hlavou)

Futsalová sezona vám v Brně pro letošek skončila. Jaké jsou vaše nejbližší sportovní plány?

Někteří kluci asi skončí, ale třeba já mám věk ještě na to, abych další sezonu v osmnáctkách ještě hrát mohl. Takže asi tady v Jistebníku budu pokračovat, a kromě toho teď budu hrát velký fotbal v dorosteneckém týmu Bílovce. V klubu, kde působím od malička.

Někteří kluci končí, druhý trenér Ondřej Pavlát vám dokonce říkal, že se třeba v jednom dresu už nikdy potkat nemusíte. Plánujete nějakou rozlučku?

Určitě ano. A dokonce už proběhla. Hned cestou z Brna jsme zajeli do Polanky. Do hospody Na hřišti, kde nám tatínek spoluhráče Martina Skřehota nachystal večeři. Tam jsme tu sezonu „dohráli“.