Švédský tenista Björn Borg, bývalý hráč číslo jedna, ukončil svou kariéru kvůli ztrátě motivace už ve svých pětadvaceti letech. Do té doby dokázal jedenáctkrát triumfovat na grandslamech. Dnes čeká Borga v ostravské ČEZ Aréně souboj s Ivanem Lendlem.

„Je krásné, že tě znovu potkávám. Neviděli jsme se desítky let,“ řekl na čtvrteční tiskové konferenci Borg během emotivního objetí s českou hvězdou.

Říkáte, že se vidíte po desítkách let. Kdy jste se potkal s Lendlem naposledy?

Myslím, že to bylo v roce 1981 na Roland Garros. Od té doby jsme se neviděli.

Dnes spolu sehrajete ve vítkovické ČEZ Aréně exhibiční zápas. Nemusel jste začít více trénovat?

Jsem o něco starší. Trénuji si své tři čtyři hodiny týdně. Moc rád se účastním takových akcí. Je skvělé, že se Ivan vrátil k tenisu po tak dlouhé době a doufám, že to není jen krátký návrat a vydrží delší dobu. Budu chtít hrát svou hru. Žádný hráč to nemění, ani on to měnit nebude. Mít Ivana na druhé straně sítě je pro mě velká čest.

Během kariéry jste toho proti sobě mnoho nenahráli. Vy jste už pomalu končil, on se teprve rozjížděl. Přece jen, v čem byl Lendl nejnebezpečnější?

Když byl Ivan ve své největší formě, měl dvě zbraně. Forhend a první servis. Ale vůbec největší zbraň byla mentální síla a umění zahrát v ten nejdůležitější okamžik ty nejlepší míče. Byl to jeden z nejtěžších soupeřů, které jsem kdy porazil.

Nastoupíte se svou typickou čelenkou a dřevěnou raketou?

Čelenku už nepotřebuji (smích) a dřevěnou raketu taky nemám.

Proč podle vás chybí Lendlovi ve vitríně pohár pro vítěze Wimbledonu?

Ivan byl výborný hráč, neměl žádné slabiny, a proto mohl hrát na všech površích. Byl taky dvakrát ve wimbledonském finále. Bohužel pro něj se pokaždé potkal s hráči, kterým to finále vyšlo lépe. Byli to bohužel pro něj výborní travaři.

Na konci sedmdesátých let jste byl obrovská hvězda. Jak vůbec na tu dobu vzpomínáte, nestýská se vám po té slávě?

Ano, jsem pyšný na to, co jsem dokázal, ale nestýská se mi vůbec. Jsem spokojený s životem, který teď žiju, užívám si to.

Točila se kolem vás řada lidí, měl hejna fanoušků, kteří vás na každém kroku pronásledovali. Jak jste to snášel?

Bylo to složité období a nebyl to lehký život. Kamkoli jsem se hnul, tam po mně někdo něco chtěl. Většinu času jsem proto trávil v hotelových pokojích. Vzpomínám, že na recepci postávalo třeba sto lidí. Ano, byl jsem tenista a dělalo mi to částečně dobře, ale na druhé straně toho už bylo potom moc. Právě ten frmol přispěl k tomu, že jsem ztratil motivaci. Možná proto jsme tak brzy ukončil svou kariéru.

Zabalil jste to velmi brzy, vždyť jste hrál jen osm let…

Když jsem končil kariéru, bylo mi teprve pětadvacet. Proč? Prostě mi chyběla motivace. Když chcete být nejlepší v oboru, a já chtěl být nejlepší, musíte tomu dávat 110 procent. Já ale v té době zjistil, že tomu těch 110 procent už dávat nechci. Proto jsem se raději rozloučil.

Přejít najednou do normálního života, to byl určitě velký a těžký skok…

Musím přiznat, že to byla jedna z nejlepších věcí, které jsem mohl udělat. Měl jsem z toho skvělý pocit. Když jsem se druhý den ráno vzbudil, cítil jsem se neskutečně uvolněný. Neměl jsem najednou žádné povinnosti, nemusel se řídit žádným programem. Neskutečně jsem si to užíval.

Co vás přimělo se k tenisu a na kurty znovu vrátit?

Největší impulz byl, když Jimmy Connors nastoupil do celosvětové túry. To bylo to rozhodující. Pořád jsem přemýšlel o tenise, chtěl hrát. Zjistil jsem najednou, že mi ten tenis strašně chybí, mám ho pořád rád a chci se vrátit.

Před čtyřmi lety jste chtěl prodat své wimbledonské trofeje. Odradil vás od toho až John McEnroe. Co vás to napadlo?

Každým rokem jsem dával všechny své trofeje, rakety a oblečení na charitu. Jednou jsem se rozhodl, že poslední, co mám, jsou wimbledonské trofeje, a že je prostě prodám. Musím říct, že to nebyla zrovna moje nejlepší myšlenka. Nejen John (McEnroe) mi volal a říkal: proboha, co blázníš, jak se toho můžeš zbavovat? Musím říct, že mě pak stálo mnoho peněz vykoupit je z aukční firmy zpět. Teď už jsou uloženy v sejfu na bezpečném místě.

Jak se změnil světový tenis za ta léta?

Změnil se hodně. Hraje se daleko rychleji a tvrději než v naší době. Je to převážně vývojem materiálu, raketami, strunami. Vše se zrychluje a ta technologie je úplně jiná, než za nás.

Před letošním US Open jste říkal, že nejlepší současný český tenista Tomáš Berdych má na to tam vyhrát. To se mu ale nepodařilo a teď je v krizi…

Stále si myslím, že Tomáš měl výbornou sezonu. Hrál výborně jak v Paříži, na Wimbledonu, tak v Torontu, kde hloupě prohrál až ve finále. Proto jsem si myslel, že může vyhrát na US Open. Forma mu bohužel odešla a teď nehraje vůbec dobře. Pořád bychom se před ním měli mít na pozoru a pohlížet na něj jako na šampiona. Jsem přesvědčen, že grandslam jednou vyhraje.

Do tenisu jste přinesl topspiny. Jak jste je vůbec objevil?

Já je nikde nenašel. Bylo to prosté. Chytil jsem jednoduše raketu jinak. V té chvíli mě najednou všichni opravovali, že bych měl změnit držení i údery. Byl jsem ale tvrdohlavý, stále si pokračoval ve své hře a vydržel, na což jsem teď hrdý. Bylo to efektivní a jsem rád, že to tenis ovlivnilo a zmodernizovalo.

Dobrý topspin, to je jeden z klíčových úderů stolního tenisty. Zkoušel jste někdy hrát ping–pong?

Můj táta byl výborný stolní tenista, já jsem to zkoušel v šesti sedmi letech. Brával mě na turnaje, hrál se mnou. Znám všechny naše stolní tenisty. Rád se na ten sport dívám, mám ho rád.

Jednou z vašich největších devíz byla skvělá strategie. Říkalo se, že jste měl v hlavě počítač…

To mě těší, že se to o mě povídalo. Dodnes si myslím, že je tenis hlavně o mentalitě. Přirovnal bych to k boxu, kdy hledáte zbraně, jak toho druhého pokořit a jak nad ním vyzrát. Je to taková fyzicko-mentální hra.

Popište současný typický den Björna Borga…

Mám teď plné dny. Žiju dvacet kilometrů od Stockholmu s rodinou a dětmi. Vstávám v 6 ráno, rozvážím děti do školy, potom si jdu buď zahrát tenis, nebo do své kanceláře, kde pracuji. Odpoledne zase vyzvednu děti ze školy, rozvezu je do jejich kroužků. Uděláme ještě úkoly a jdeme spát. Typický rodinný život.