Basketbal ho provází celý život. A pořád ho baví. Bývalý reprezentant Dušan Medvecký, který má doma všechny tři ligové medaile a momentálně trénuje Ostravu, oslavil v sobotu padesáté narozeniny. A to stylově. Na palubovce USK Praha zvítězili jeho svěřenci v prodloužení košem pět vteřin před koncem. „Kluci mi udělali velkou radost, ale byly to hrozné nervy, stálo mě to půl života," řekl Dušan Medvecký v rozhovoru pro Deník.

Basketbal vás provází celý život, jak jste se k němu vůbec dostal?

Mamka trénovala, takže mě k němu přivedla hlavně ona. Narodil jsem se sice v Karviné, ale brzy jsme se přestěhovali do Ostravy. Poprvé si pamatuju, že jsem běhal s míčem v hale Tatran ve čtyřech letech. V osmi to už začalo naplno, roztočil se kolotoč, který se doteď nezastavil. A za to jsem rád, basketbal mě totiž pořád baví.

Dušan Medvecký si zahrál za reprezentaci, v lize má kompletní sbírku medailí, kterou získal také jako trenér Ostravy.

Jako hráč jste to dotáhl až do reprezentace, v lize získal všechny tři medaile. Na které období z aktivní kariéry vzpomínáte?

Jednoznačně na angažmá v Novém Jičíně, to byl můj druhý domov a dodnes se tam pokaždé rád vracím. Na tu krásnou dobu se nedá zapomenout. Byla tam fantastická parta lidí, nejen hráčů, ale i všech, co se točili kolem týmu. K tomu skvělí fanoušci. Získal jsem tam zlato, stříbro i bronz. Mistrovská sezona, to byla neskutečná jízda, ani jednou jsme neprohráli. Ale i v Nové huti to bylo fajn, vybojovali jsme ligové stříbro, hráli jsme poháry…

Máte přes dva metry, byl jste vždycky čahoun?

Právě že ne, zlom přišel někdy v patnácti letech, kdy jsem se během čtvrtroku strašně vytáhl. Jen přes prázdniny to bylo o dvacet centimetrů. Vzpomínám si na ty vykulené oči kluků, které jsem najednou převyšoval, přitom ještě nedávno jsem byl oproti nim, s nadsázkou řečeno, prcek.

Dušan Medvecký si zahrál za reprezentaci, v lize má kompletní sbírku medailí, kterou získal také jako trenér Ostravy.

Takhle rychle vyrůst, to také není úplně ideální…

S tím musím souhlasit. Měl jsem strašné problémy s kůstkami v kolenou, strašně mě ty výrůstky bolely, nemohl jsem pořádně ani chodit. Často jsme dělali žabáky a já jsem kvůli tomu nemohl trénovat. Ostatní se na mě proto blbě dívali, ale opravdu to nešlo. Tehdy ještě nebyla taková medicína jako teď, takže mě to nějakou dobu trápilo, ale po čase se to ustálilo.

Každý v něčem vyniká. Jak byste se jako hráč charakterizoval, co byla vaše největší zbraň?

Měl jsem dobrou ruku, a to bylo vše. Neměl jsem dribling, rychlost, výskok ani nevyčníval v obraně. Nemyslete, nebylo to tak, že bych odmala dřel. Basketbal jsem hrál, ale nijak jsem ho nežral, neprožíval. Dělal jsem i jiné věci, třeba chodil hrát za barák hokej, kde jsme měli ohromnou partu. V tu chvíli byl nějaký basket úplně mimo mé myšlení.

Kdy se to zlomilo?

Někdy v patnácti, šestnácti, kdy mě chtěli přeřadit v Ostravě do dorosteneckého béčka. V tu dobu mě basketbal nebavil. Pak jsem se i s pomocí mámy kousl a začal tvrdě makat. Najednou jsem byl v hale pořád, trénoval jsem třikrát i čtyřikrát denně. Tohle často vykládám svým borcům, které vedu, protože my trénujeme čtyřikrát týdně a oni kolikrát mumlají. Dá se říct, že kromě střelby jsem všechno ostatní vydřel. Pochopil jsem, že jestli chci něčeho dosáhnout, musím makat. A to třeba i v létě, kdy ostatní leží na pupku.

Dušan Medvecký si zahrál za reprezentaci, v lize má kompletní sbírku medailí, kterou získal také jako trenér Ostravy.

Učila se nějak speciálně střelba, nebo to do koše každý sázel podle sebe…

Já jsem měl trenéra, který mě plácal po ruce a učil mě, jak střílet. Dneska mu za to děkuju. Pokaždé, když jsem tu ruku nějak špatně vykroutil, hned mě po ní třískal. Tehdy to byli páni trenéři, staří zkušení vlci. Řekl bych, že dneska tuhle průpravu takových osmdesát procent hráčů nemá.

Pojďme k reprezentaci. Zahrát si za ni, to musí být zážitek na celý život…

Je to tak. Oblékl jsem národní dres, mohl reprezentovat svou zemi, kde jsem se narodil, takže jsem spokojený, i když to mohlo být celkově lepší. Tak jak tak si toho strašně vážím. Poprvé jsem si zahrál na nároďák v roce 1985, to jsme vyrazili na turné po Americe, kde jsme hráli zápasy s tamními univerzitami. V roce 1987 jsem skončil a vrátil se v roce 1995. Tehdy jsme hráli kvalifikaci o Evropu, na kterou jsme po smolné porážce v dvojzápase s Maďary nepostoupili. A já v reprezentaci nadobro skončil.

U basketbalu jste ale zůstal, momentálně trénujete ligový tým NH Ostrava. Co vás pod bezednými koši drží? V čem je kouzlo téhle hry?

To je dobrá a zároveň těžká otázka. V prvé řadě mě baví práce s kluky, to je má největší motivace. Je pěkné sledovat, jak rostou, zlepšují se, je o ně zájem. Podívejte se třeba na Lukáše Palyzu, který to dotáhl do Nymburka a teď hraje německou bundesligu za Bayreuth. Musím ale zmínit i Martina Gniadka, který je teď v Opavě, nebo naše duo Adam Číž, Filip Zbránek. Krásné jsou taky dramatické zápasy a následné výhry.

Trenér basketbalistů Ostravy Dušan Medvecký.

Mluvíte o krásných výhrách, jak vstřebáváte porážky?

Běžně po nich nemůžu večer spát, těžce se mi házejí za hlavu. Zase ale vím, že kdybych se v nich pitval, tak bych se nejspíš zbláznil, skočil z okna. Pořád se řídím radou Zdeňka Hummla, který mi po porážkách vždycky říká: takových zápasů ještě bude…

Dají se prohry nějak rozdělit, nebo jsou všechny stejně bolestné?

Jsou prohry a prohry. Dám příklady. Teď jsme měli zraněného Adama Číže a nedařilo se nám. Říkal jsem si: když nemáš Dušane rozehrávače, nic s tím neuděláš. Po porážkách jsem proto nebyl frustrovaný, jen smutný. Jiná věc je třeba rok 2013, kdy jsme bojovali proti Prostějovu o postup do finále. Vypadli jsme a já se dodatečně dozvěděl, že dva klíčoví Američané, kteří nás táhli celou sezonu, chlastali. V tu chvíli cítíš bezmoc a frustraci. Ptáš se sám sebe, proč si to nevěděl. Tehdy jsem vsadil na určité koně, zpětně bych sáhl po jiných. No, alespoň že jsme tehdy získali po sedmnácti letech pro Ostravu medaili, to bych byl jinak nasraný.

Dokážete se vůbec oprostit od basketbalu, nebo ho máte pořád v hlavě?

Je to těžké, protože není to jen o trénincích a zápasech, ale o cestování, přípravě. Stává se mi, že vstanu ve tři hodiny ráno a přemýšlím o akcích, prostě blázen. Ale dokážu vypnout. S kamarády, kteří nejsou baskeťáci, chodím do hospody na dvě tři piva, to je super. Je taky srandovní, že si třeba odpočinu u sledování basketbalové Euroligy. Zapnu to v šest odpoledne a koukám až do půlnoci, kdy končí poslední zápas vysílaný ze záznamu.

Pokud byste měl neomezené finanční možnosti, koho byste si do týmu přivedl?

(dlouho přemýšlí) Já bych bral Jordana v jeho osmadvaceti letech. To byl nejlepší na světa. On byl celkově neskutečný borec.

V basketbalu už jste toho dokázal mnoho, jaký je váš aktuální cíl?

Můj sen je jít ještě do finále. Myslím, že se mi to podaří, udělám pro to maximum. To je v Česku můj poslední cíl. Až se mi to podaří, tak budu moci jít do důchodu.

Právě jste oslavil padesáté narozeniny, vzalo vás to? Je to výrazné jubileum…

Padesát je jenom číslo, nic se nezměnilo. Jasně, síly ubývají, tátovi už neodvezu pětadvacet toček se dřevem, ale už po patnácti jsem zadýchaný a musím si odpočinout, ale to je přece normální. Všichni stárneme. Není to tak, že jsem se ráno po padesátce vzbudil a byl jiný člověk.


PRO ZVĚTŠENÍ PROFILU NA NĚJ KLIKNĚTE