Nemine vás řada statistik, které si pečlivě od roku 1975 vede, zajímavostí, detailních informací, ale také jedinečných historek a vzpomínek na léta nedávná, ale i časem zapomenutá, jež v nějaké encyklopedii jednoduše nenaleznete.

S úsměvem a nadsázkou říká, že v roce 2014 slaví dvě jubilea. Jedno životní, druhé ragbyové. „Je mi padesát a čtyřicet let z toho se věnuji ragby," potvrzuje svými slovy Dalibor Čech.

Když se k tomu přidá jarní postup A-týmu do extraligy, je jasné, že tento rok má k obyčejům daleko. „Určitě jde o největší milník. Nejvyšší soutěž jsme už sice hráli, dostali se i do finále poháru, ale tento postup je obrovský úspěch. Je zapsán zlatým písmem," říká Dalibor Čech v pohodlí útulné klubovny, kterou má extraligový nováček plnou trofejí, pohárů a diplomů.

Při pohledu na vybavení vaší klubovny je asi na co vzpomínat…
A to si představte, že když jsme zde v roce 2000 přicházeli, nebylo tady nic. Vše včetně šaten jsme budovali vlastníma rukama. Dnes musím říct, že máme výborné zázemí. Jako málokterý klub u nás. Když se koukám na ty trofeje, musím říct, že si stále nejvíce vážím poháru za titul mistrů republiky v kategorii U15. Z toho mám největší radost. Anebo tady ten modrý pohár, ten jsem získal v roce 2003 v italské Padově, kde jsem byl s přípravkou a právě tito hráči nastupují dnes v extralize. Je to krásné.

Ragby se věnujete čtyřicet let. Proč jste zvolil tento sport? Čím vás uhranul?
Máme to v rodině, protože hrát začal bratr, tehdy ještě ve Svinově. Já na to nahlížel tak, že bych se v ragby mohl uplatnit i se svou asymetrickou postavou. Tedy metr dlouhý a metr široký (smích). V tom je ragby nádherné. Škála sportovců, somatotypů, která jej může hrát. Ale vyvíjí se, to je třeba uznat. Zvlášť sedmičkové ragby už je jiné.

Ceníte si na tomto sportu třeba faktu, že stále ještě není tak zkomercionalizovaný?
Ano. Stejně jako toho, že za kariéru sudího jsem se nesetkal, aby někdo chtěl ovlivnit zápas. Maximálně v oblasti humoru, ale humor je základ ragby. To si zapište jako zlaté pravidlo.

Zmínil jste sedmičkové ragby. Co na tuto podobu, která se objeví na olympiádě, říkáte?
Musíme si uvědomit, že atraktivita ragby trochu upadá. V podstatě už vidíte body pouze z kopů na branku. V sedmičkovém ragby, což je úplně jiný sport, ubývá polovina lidí, přičemž je větší prostor a možnost dělat body. A to je atraktivita! Ragby na olympiádě vítám. Jen mě mrzí, že nebylo už na minulých hrách, protože by to mělo ještě větší náboj.

Kdybyste měl ragby nějak charakterizovat, co byste řekl?
Sportovní oddělení skotského Národního muzea v Edinburghu začíná u ragby a je tam krásný citát Oscara Wildea: „Fotbal je sport gentlemanů, který hrají barbaři, a ragby je sport barbarů, který hrají gentlemani." Ten sport je fyzicky namáhavý, tvrdý, a to zřejmě spojuje tu komunitu hráčů. Ragby bylo kdysi sportem čtvrté kategorie, což se změnilo změnou společenských poměrů. Teď nám ale zase dělá neplechu americký fotbal.

Proč? Berete americký fotbal jako takovou náhražku ragby?
My říkáme, že je to paskvil, který vznikl přechodem ragby přes Atlantik (směje se). Je to sport přizpůsobený americké mentalitě. My jsme v roce 1985 hráli v Itálii, kde byly prezidentské volby a při té příležitosti probíhaly soutěže v mnoha sportech včetně amerického fotbalu. Tenkrát jsme dostali vybrat, zda chceme jít do pornokina, či na americký fotbal. Vybrali jsme si druhou možnost a nakonec jsme si říkali, že kdybychom zvolili to pornokino, tak alespoň víme, o co jde. Hořce jsme litovali (směje se).

Takže se ani v televizi na americký fotbal nedíváte?
Dnes už ano, podívám se. Angličané jim to však stále zazlívají. Stejně jako Novému Zélandu, že si nárokuje vynalezení ragby! Každý však ví, že to vzniklo ve městě Rugby v Anglii. A podobně jako muslimové musí vykonat cestu do Mekky, ragbista musí do Ragby (smích).

A vy jste ji už vykonal?
Ano, měl jsem to štěstí. Je to silný zážitek, podobně jako vidět tanec Haka na Novém Zélandu při minulém mistrovství světa.

Pro Angličany ragby hodně znamená. V době Six Nations jde stranou i fotbalová liga.
Celé Spojené království to hodně prožívá. Když diskutuji s kamarády z jiných sportů, tak mi to nevěří. Říkám: „Hoši, v Británii je ragby, což je sport, pak dlouho nic a poté přichází na řadu tělesná výchova, a to je fotbal." (směje se) Oni samozřejmě říkají, že to není možné, ale to je tím, že jsme masírováni zpravodajstvím z fotbalu, hokeje, a až potom někdy na konci ragby. Třeba má dcera studovala po maturitě v Edinburghu a zjistila, že v tělesné výchově na školách mají ragby, pozemní hokej, basketbal, kriket a až na konci zájmu je fotbal.

A ženy už také pronikají do tohoto sportu, je to tak?
Je a neubráníme se tomu. Má to ale pozitivní dopad, protože ženy stírají tu nesmyslnou nálepku brutality v ragby. Když se přijde holka podívat na mužské ragby poprvé, vidí třicet stokilových chlapů, jak po sobě lezou, válí se, tak ji to moc k tomu sportu nepřitáhne. Ve chvíli, kdy ale uvidí ve stejné věci ženy, už to působí jinak. Pomáhá to pozitivní propagaci.

Když zapátráte v paměti, co byl váš nejsilnější zážitek spojený s ragby?
Mám štěstí, že jsem měl možnost slyšet naši státní hymnu jako hráč, trenér i rozhodčí. To se málokomu podaří. V té chvíli zjistíte, jak je ta naše hymna krásná. To jsou největší zážitky. Pokud jde třeba o můj divácký zážitek, tak na Novém Zélandu jsem viděl sté reprezentační utkání Richieho McCawea. Opět fantastické.

Ragby je také známo svými tradicemi.
Ano, jen mě mrzí, že je snaha řadu z nich odbourat. Například nástup hráčů nebo naopak ukončení. Jestli jste si všiml, tak v ragby končí zápas tím, že mužstva se postaví čelem k sobě, „Face to face", jak my říkáme. Hvizdem rozhodčího pak padá veškerá zášť během utkání, co byla, hráči si podají ruku a poté se jde na třetí poločas. A ten se pak hraje v klubovně. V mezinárodních utkáních je to dokonce povinnost. Nepřijít tam znamená velké faux pas.

Tam si povykládají, proberou zápas…
Přesně. Můžu vám říct rok či dva starý příběh. Ve finále extraligy vyloučil sudí kapitána Pragovky Pavla Syrového. Za 25 minut jste mohl vidět na facebooku fotku, jak ti dva sedí vedle sebe a ťukají si půllitrem piva. Dovedete si to představit ve fotbale?

Asi ne.
Vidíte. Těch tradic je strašně moc. Pokaždé, když vidím haku, tak mi vstávají chlupy na rukou. A to nejen na Novém Zélandu. Stačí být v Paříži na Stade de France, kde je osmdesát tisíc lidí a všichni před hakou ztichnou tak, že slyšíte spadnout špendlík.

Lidé navštěvující zápasy Mariánských Hor vás mohou znát také díky komentování duelů. Můžete proto posoudit zvyšuje se ragbyová „gramotnost" místního publika?
Řeknu to takhle. Komentování není běžné, my jsme tu s tím začali, abychom gramotnost právě pozvedli. Zjistili jsme, že už nechodí do hlediště jen rodinní příslušníci hráčů. Pravidel je hodně, jsou složitá. Mám ohlasy kladné i záporné, to je vždy. Potěší mě, když mi někdo řekne, že se to jeho polovičce líbilo a přitáhlo ji to k tomuto sportu.

A jaký je zájem o ragby na Ostravsku?
To by spíše mohl zhodnotit trenér Jarda Kaňák. Samozřejmě chodí více lidí, protože extraliga je výš. Má to určitě pozitivní dopad.

Už v sobotu mohou lidé v Ostravě dokázat, jaký skutečně zájem je, jelikož přijede obhájce titulu Praga Praha. Těšíte se? Jak klub prožíval týden před zápasem?
Myslím, že kluci z A-týmu to nijak zvlášť neprožívají. Vědí, že to bude těžší než kdy jindy. Přece jen papírové předpoklady mluví pro Pragovku. Příprava ale jiná nebude. Já se však těším na krásný zápas. V prvním kole jsme na Pragovce hráli jako nerozehrané mužstvo, teď to snad bude jiné, ale favorit zápasu je daný.

A vnímáte zápas jako výjimečný svátek?
Ani ne. Lidé nepřijdou v hojném počtu jen na Pragovku. Takhle to v ragby nechodí. Pro nás je svátkem vlastně každé utkání.

Bez ohledu na výsledek asi musíte být v klubu hrdí, kam jste se dopracovali?
Ano, jdeme dopředu. Dřív bychom mohli na zápasy s Tatrou či Pragovkou zapomenout. Jen máme menší problém s členskou základnou. To je škoda. Vždycky jsme přiváželi medaile s republikových mistrovství. Teď máme třeba bronz v kadetech v sedmičkách z Říčan, ale zlato i stříbro se nám bohužel dlouho vyhýbá. Docela nám pomáhá spojení s Havířovem.

Jaký máte názor na skutečnost, že dva nejlepší kluby v kraji spojily před sezonou své síly?
Já jsem to ze začátku neviděl úplně dobře, protože v minulosti už Havířov nasliboval věci, a nesplnil je. Byl jsem skeptický, ale když se podívám do budoucna, tak je to jediná cesta, jak tady udržet kvalitní ragby. Navíc jsme tím odstranili hráče, kteří se sice na Stodolní bili v prsa, jací jsou to ragbisti, ale potom netrénovali a hřešili na to, že budou hrát, jelikož hráčů nebylo nazbyt. Myslím, že spojení je dobrá linie, která může fungovat i do budoucna.

Během domácích zápasů promlouváte k lidem prostřednictvím mikrofonu, teď to zkuste skrze Deník a pozvěte potenciální diváky na sobotní zápas, který začíná ve 14.30 hodin.
Představí se jeden z nejlepších celků v historii českého ragby. Bude to o to pikantnější, že s Pragovkou vyhrál jednou titul i náš současný kapitán Vlasta Madry, který tam hrál v době své vojenské služby. Věřím, že to bude výborné utkání, jelikož přijede řada hráčů, kteří jsou pilíři reprezentace. Hlavně bych si přál, aby nám i divákům vyšlo počasí, protože i ta pohoda, kdy si dáte pivko, párek a koukáte na kvalitní sport, je důležitá.