V klubu vykonává roli sekretáře a organizačního pracovníka. „Do práce jsem se vždy těšil a těším stále,“ řekl Deníku Dušan Štěnička. Basketbalem je sice zahlcen, ale i tak má čas na své koníčky. Jedním velkým je cestování. „Peníze, které jsem vydělal, jsem investoval do cestování. Mám v kanceláři mapu a na ní vyznačené destinace, které jsem navštívil. Není jich málo. Věřím, že se ještě jednou podívám do Jihoafrické republiky, tato země mě dostala,“ svěřil se. Opomenout nesmíme ani jeho čtyřnohého společníka, fenku bretaňského ohaře Daniell. Zajímavostí v jeho životě je také fakt, že vnuk Jonáš se dal na dráhu basketbalového rozhodčího a má namířeno vysoko.

Čekal jste, že budete tak dlouho u basketbalu?
V podstatě jsem basketbal nechtěl nikdy dělat. Ale když jsem skončil v Žimrovických papírnách, tak jsem začal podnikat asi 2,5 roku v papírenském oboru a zjistil jsem, že to není to pravé ořechové. Pak přišla nabídka od Jardy Dostála, za kterou jsem byl rád. Řekl mi, že když do tří let bude liga, tak mi dá plat 35 tisíc, což byly na dobu okolo roku 1996 velmi krásné peníze. A povedlo se.

Vy jste přitom Jaroslava Dostála do klubu přivedl…
V roce 1992 jsme za ním šli s Honzou Němcem a Evženem Cagašem s tím, že potřebujeme 30 tisíc, abychom mohli dohrát sezonu. Řekl nám, že nám dá sto tisíc, když mu předložíme projekt s tím, že do tří let budeme v nejvyšší soutěži. Vypracoval jsem ho a věci se daly do pohybu. Přišel Honza Kozák s Davidem Klapetkem, následně Vlasta Havlík. V roce 1995 se nám podařilo vyhrát druhou ligu a následně uhrát mistrovský titul a to se nám podařilo ještě dvakrát.

Do Opavy tehdy chodila zvučná jména. Jak se vám dařilo lanařit velké hráče?
Jedině penězi. Měli jsme velké možnosti. Pracovali jsme se stejným rozpočtem jako máme nyní, a na tituly to stačilo. Třeba Jirka Okáč hrával nejvyšší soutěž v Německu. My jsme mu ale byli schopni nabídnout v Opavě lepší podmínky, než měl tam.

Pojďme nyní skočit do současnosti. Čemu se momentálně v době koronavirové věnujete?
Začíná nyní období žádostí o dotace Můj klub a jsou vypsány krajské dotace, takže připravuji podklady, je kolem toho velké papírování. A také řeším rušení zápasů, protože to dělá automat a ten vyhrožuje pokutami, takže řeším i to. Plně vytížený ale nejsem, neboť se nehraje. Nemusím vypracovávat harmonogram přípravy, dopravy k zápasům. Dělám spíše resty z minula. Nastal čas uklidit stůl.

Takže ani nyní, kdy se nehraje a vlastně celý sport je utlumen, se nenudíte…
Umím si vždy najít denní náplň. Za celý život jsem nepoznal, co je nuda a myslím si, že do konce života to nepoznám. Jsem tak naprogramovaný, že když mi něco vypadne, najdu si hned náhradu. Mám psa, chatu… Kdybych se měl doma nudit, vyrazím na ni něco dělat.

Byl jste u zlaté éry opavského basketbalu, s tím se asi pojí i vaše nejsilnější zážitky. Je to tak?
Když to vezmu popořádku, tak postup s Opavou do nejvyšší soutěže a hned první titul, byly ty největší. První zlato jsme urvali v Praze, cesta zpět byla neskutečná, vrátili jsme se někdy dopoledne. Velkým zážitkem bylo pro mě komisařovat finále mistrovství Evropy do dvaceti let v Turecku. Jako mladého komisaře mě potěšilo, že jsem tuhle šanci dostal. Šlo o zápas Francie Španělsko. Hrálo se v Samsunu u Černého moře.

Býval jste jako komisař hodně nervózní?
Ani ne. S rozhodčími byla práce docela příjemná. Vypadají sice jako náfukové, ale nejsou, Navíc basketbal je na rozdíl od jiných sportů čistý. Byla to fajn práce.

Jak jste se vůbec dostal k práci komisaře?
Docela zábavně. Moje žena si myslela, že rozhodčí odjakživa poškozují jenom Opavu. Je takový zaujatý fanda. Když se objevilo, že ČBF hledá komisaře, žena mi hned řekla, ať se přihlásím a dohlédnu na rozhodčí. Poslechl jsem ji. Po pěti letech komisařování se jeden náš komisař přihlásil na mezinárodního, ale na poslední chvíli svou přihlášku stáhl. I když jsem nesplňoval jak věkový limit, tak ten v počtu roků odvedené práce, federace mě přihlásila. Zkoušky jsem udělal a od roku 2006 jsem vykonával deset let funkci mezinárodního komisaře.

Proč jste skončil? Věk vás ještě nelimitoval…
Komisařovat se může až do sedmdesáti let, ale přijal jsem novou výzvu. Dělal jsem manažera u mládežnických reprezentací, a to se navzájem bilo. Hlavní mezinárodní komisařování je o prázdninách, stejně tak reprezentační turnaje. Mě přitahovalo spolupracovat se svými trenéry Petrem Czudkem, Láďou Sokolovským nebo Patrikem Smažákem. Byl s námi jako masér Petr Kivorchian. Dva měsíce přes léto jsem trávil s nimi.

Komisařoval jste v české lize i Opavu?
Komisařoval jsem Opavu, dokud jsem byl jediný komisař z ligy. Proti mně neměl nikdo žádné výhrady. Poté se udělal úzus, že komisaři z klubu nesmí komisařovat svůj klub. Zpočátku jsem ale Opavu dělal velmi často.

Nedělalo vám problém oprostit se od toho, že se jedná o vaší Opavu?
Snažil jsem se být vždy objektivní. Kluby mě schvalovaly na asociaci klubů. Všichni zvedli ruku, že mohu.

Zažil jste během své kariéry hodně problémový zápas z pozice komisaře?
Ano, zažil. Bylo to na mezinárodním poli. Šlo o mistrovství Evropy do patnácti let, kde naši čeští kluci se dostali do finále, ve kterém prohráli s Chorvatskem, hrálo se v Hradci Králové a Pardubicích. Hned první zápas šampionátu přinesl velké faux pas. Jeden z rozhodčích řídil zápas totálně opilý. Bylo potřeba na to reagovat, o poločase jsem mu šel domluvit. Personálně jsme ho museli řešit a poslat domů, protože na druhý den se opil znovu. Byl to pro mě velký šok, protože jsem si myslel, že tohle není možné.

Byl to český rozhodčí?
Ne, jednalo se o rozhodčího z pobaltské země, už ale chudák není mezi námi.

A to on přišel už na utkání pod vlivem?
Hrálo se v poledne, asi se opil večer a měl velký zbytkáč. Normálně zakopával, vrávoral, bylo to prostě hrozně.

Být mezinárodním komisařem, vyžaduje dobrou znalost cizích jazyků.
Dnes se na mezinárodním basketbalovém poli mluví jen anglicky. Dříve se hovořilo ještě rusky a francouzsky. Někteří umí méně, někteří více. Všichni se ale domluví. Samozřejmě jsem musel v angličtině umět řešit problémy a taky se dokázat pohádat. Trochu jsem tomu musel dát více.

Vaší velkou vášní vedle basketu a pejska je cestování.
Samozřejmě. I s basketbalem jsem procestoval svět. Mám v kanceláři mapu a na ní zaškrtnuté země, ve kterých jsem byl.

Kde jste byl nejdále?
V Austrálii a na Novém Zélandu, tam jsem byl s nároďákem.

O prázdninách jste bral na své cesty i vnuky.
Nejdříve s jedním, pak i s oběma syny mé dcery. Projezdili s námi kus světa. Byli jsme na Mauriciu, v Jihoafrické republice, na Bahamách. Byli jsme v jedné zemi, kde jsme odečítali čas, vydělali jsme si tak jednu hodinu na životě.

Kde se vám nejvíce líbilo?
Myslím si, že mě nadchla Jihoafrická republika, i když je v ní velká kriminalita a rasová nesnášenlivost. Je to ale nádherná země, kde se propojuje architektura anglická, holandská a jsou tam úžasní lidé. Myslím si, že tam ještě jednou v životě vyrazím.

A co uplynulé léto? Byl jste někde?
Letos jsme kvůli pandemii byli jen na chatě. Uvažovali jsme, že navštívíme něco u nás v Česku. Jenomže všechny zajímavé destinace byly narvány lidmi. Vybíráme si vždy místa, kde moc lidí není. Po dvaceti letech jsme zůstali doma. Přitom byly doby, kdy jsme do zahraničí vyrazili i dvakrát ročně. Prakticky všechny peníze, co jsem v životě vydělal, jsem vložil do cestování.

Dá se říci, že se bavíte životem?
Ano. V životě jsem toho prožil hodně dobrého, ale také špatného. Na to špatné dokáži zapomenout. Vzpomínám na to dobré, a to mě drží nad vodou. Jsem optimista. Ani současná situace mě nijak nedeprimuje. Co má přijít, tak přijde. Současnou situaci odnášejí mladí. Nesportuje se, otázkou například je, zda se děti dokáží ke sportování znovu vrátit.

Jak dlouho chcete u basketbalu vydržet?
Dokud mě budou snášet mladí. Všem jsem řekl, že jakmile to nebude dobré, ať mi to řeknou a já na hodinu skončím. Nebo, když sám ucítím, že ostatním otravuji život. Práce mě baví, jsem schopen ji dělat, dokud mi to zdraví dovolí, ale strop výkonnosti mám za sebou.

VIZITKA

DUŠAN ŠTĚNIČKA
Narozen: 22. 12. 1949 v Opavě
Současné povolání: sekretář, organizační pracovník BK Opava
Dřívější povolání: manažer BK Opava, basketbalový komisař
Hráčská kariéra: rozehrávač, Slezan Opava, Sparta Praha B
Trenérská kariéra: žačky, dorostenky, ženy Slezanu Opava
Rodina: Manželka Eva, dcera Lenka, syn Michal, vnoučata Kryštof, Jonáš, Martin a Michal