Kromě toho, že se narodili ve stejný den, získali na OH 1952 v Helsinkách během půlhodinky zlaté medaile. „A ve stejný den jsme měli také svatbu,“ vtipkoval rád Emil.

Byli výjimeční. Poznali, jaké to je vyhřívat se na vrcholu, ale dočkali se i ponížení a zatracení. Daneška, jak jí Emil s láskou říkal, přežila Ťopka o dvacet let. Připomeňme si některé méně známé momenty ze života báječných atletů a olympijských vítězů.

Dana Zátopková (19. 9. 1922 - 13. 3. 2020)

K oštěpu se dostala bezmála až ve 24 letech, ale za pár týdnů se stala mistryní republiky. Přitom závodně hrála házenou a v roce 1949 získala se Slováckou Slavií Uherské Hradiště československý titul. To už měla za sebou první olympiádu a byla manželkou slavného vytrvalce.

V Helsinkách vyhrála a v Římě skončila v 41 letech druhá. Nevyšly jí hry v 1956 v Sydney. Byla čtvrtá, ale den před závodem předvedla pět hodů, které by stačily na zlato. „Jsem pitomá, v tréninku jsem se vyházela,“ nadávala si.

Dobře házela už ve škole. Na gymnáziu v Uherském Hradišti se třída bavila házením mokré houby. „V tom jsem vynikala. Voda stříkala a všichni se bláznivě chechtali. Zvlášť jsme se těšili na přestávku, kdy k nám chodili kluci z vedlejší třídy pro mapu světa. Kamarádky přinesly vodu, podaly mi houbu a já číhala až pootevřou dveře. A potom bum! Přesně na hlavičku makovičku. Než popadli mapu a vypadli z třídy, házeli jsme po nich všechno, co bylo po ruce. Jednou jsem se nechala unést bojem, vyzula tenisku a místo kluků trefila okno. Jenže jako předmět doličný uvízla ve skle,“ přiznala prohřešek, který odnesla dvojkou z mravů.

Slepice skončila v polévce. Chtěla splnit limit na OH 1948 a jet tam s Emilem, a tak trénovala, kde se dalo. „Jednou jsem se na fotbalovém hřišti v Hradišti tak zabrala do házení, že jsem si nevšimla, že tam jsou i slepice. Trefila jsem jednu pod křídlo a malér byl na světě. Kdákala a správce mě hnal. Takové sporty z doby kamenné se tu nebudou provozovat, vyslechla jsem si. Když už jsem byla známá a konaly se tam závody, čekal mě správce u brány. Ne abys to někomu říkala, hlavně ne novinářům. To bych měl ostudu… A víš, že ta slépka byla docela dobrá, když z ní ta moja uvařila polévku,“ culila se.

Emil Zátopek (19. 9. 1922 – 29. 11. 2000)

Čtyři zlaté a jedno stříbro, takovou bilanci má z OH v Londýně a Helsinkách, kde dosáhl nevídaného hattricku. Kromě prvenství na 10 000 a 5000 metrů zkusil poprvé maraton. A Finové ho přejmenovali na Satu Peka - pohádkového Péťu. Osmnáctkrát překonal světový rekord, dvakrát se stal vítězem ankety o nejlepšího sportovce světa.

Za celou kariéru prohrál jen se třemi soupeři ze zahraničí a čtyřmi domácími. Nikdy nevzdal. „Když to jednou uděláš, už ti v hlavě zůstane červíček, že se to dá,“ prohlásil.

Tenisák už nenašli. Svými metodami byl novátorem. „Z pokoje jsme si udělali posilovnu. Měli jsme tam ribstole, tahali posilovací péra, házeli medicinbaly, dělali dřepy a poskoky. Pod námi bydlel domovník a šílel,“ usmíval se při vyprávění o cvičení v bytě v pražské ulici U půjčovny. Zatímco Danu fascinovala jeho zarputilost, on na ní obdivoval všestrannost. „Lyžovala, bruslila, plavala a kromě oštěpu byla mistryní republiky v házené. To jsem nechápal, kromě běhu jsem nic neuměl,“ vyprávěl. „Jednou jsme si šli zahrát tenis. Dana se děsila, že netrefím míček, ale zmýlila se. Trefil jsem ho, jenže jsme ho už nenašli.“

456 573

Tolik diváků si našlo cestu do kin na loňský film režiséra Davida Ondříčka „Zátopek“. V roce 2021 šlo o druhý nejnavštěvovanější tuzemský snímek a triumfoval i při udělování cen Český lev.

Cesta do Mnichova. Po letech slávy se Zátopkovi kvůli podpisu pod manifestem Dva tisíce slov dostali do klatby. V roce 1972 dostal Emil pozvání, aby přijel na OH do Mnichova. V té době vrtal studně, a tak se to řešilo na vysoké úrovni. „Bylo před podpisem smlouvy s Německou spolkovou republikou a čekala se návštěva kancléře Willyho Brandta. Tehdejší státní představitelé neměli odvahu cestu zakázat,“ vzpomínal. „Můj mistr si myslel, že budu pryč týden. Když se ale zjistil, že bych měl být pryč tři týdny, nechtěl mě pustit. Jenže mu přišel telegram, že dostávám volno dva dny před olympiádou a tři dny po ní.“ V Mnichově se Zátopek mj. poprvé a naposledy setkal s příbuznými, kteří žili v Německu (Emilův bratranec Helmut byl bývalý ligový fotbalista).

Vzpomínky pamětníka: Jak chutnaly pampelišky s mlékem

Zdeněk Fator je jedním z mála pamětníků, který se Zátopkovými znal a hodně s nimi prožil. Když mu bylo deset let, viděl na Strahově poprvé běžet fenomenálního vytrvalce. Stal se jeho obdivovatelem a později i přítelem obou atletů. 

„Ještě před Helsinkami Emil polykal kilometry na malé dráze na Štvanici a s kamarádem jsme mu měřili časy. Dana v té době pracovala ve sportovním časopisu Ruch a místo oběda tam trénovala. Takhle se rodily čtyři zlaté olympijské medaile,“ líčil čilý pětaosmdesátník.

Zátopkovým pomáhal řešit i problémy a životní krize včetně hledání zaměstnání pro Emila, jehož v roce 1969 kvůli politickým postojům vyloučili z KSČ, vyhodili z armády i z Dukly. „Přes známé se mi nakonec u národního podniku Stavební geologie Praha podařilo práci sehnat.“

Na vrtech trávil dlouhé týdny a bohužel se tam víc skamarádil s alkoholem. Při jednom návratu do Prahy, kdy už Zátopkovi bydleli v Troji, zamířil se Zdeňkem Fatorem do hospody u zoologické zahrady. Obveselili se a cestou do domku pěli sprostonárodní písně a nadávali na režim. Naštěstí to nebylo daleko a Dana byla jako trenérka v cizině.

„Ráno jsem se probudil v jejich manželské posteli, ale Emila jsem neviděl. Kouknu z okna na zahradu a vidím ho úplně jako dneska. Jednou rukou si připíjel z půllitrovky mléka, druhou trhal a polykal pampelišky. Slyšel jsem, jak si pomlaskává a říká: To je žrádlo…“

Zdeněk Fator vzpomíná, jakým byl Zátopek vynikajícím vypravěčem a jazykovým samoukem. „Naučil se šest řečí. Několikrát jsem slyšel, jak tlumočil do více jazyků najednou.“

Na Zátopkovi jako vojákovi z povolání si cenil odvahu. Navzdory zákazu prosadil olympijský start mílaře Stanislava Jungwirtha, jehož otec byl od roku 1948 zavřený. Když odletěli, rozhodlo se o Zátopkově trestu za rozvracení reprezentace. Jenže z Helsinek přivezl tři zlaté a potrestat ho nešlo.

Když se vrátil, hlásil se u generála Kratochvíla. „Měl před sebou dva papíry a ptal se, jestli u nás máme dva Zátopky? Emil odpověděl, že má ještě čtyři bratry, ale žádný z nich neběhá,“ reprodukoval Fator. „V jedné ruce měl lejstro, kde stálo, že soudruh npor. Emil Zátopek je vyřazený z armády a čeká ho trest. Ten zmačkal a hodil do koše. Pak podepsal druhý papír, na němž byl rozkaz k povýšení na štábního kapitána,“ dodal.