Kvůli gymnastice jste musela brzy odejít od rodičů. Nebylo vám smutno?

Proti dnešním dětem, které trénují od čtyř let, jsem začala pozdě, až v sedmi letech v Bohumíně. Od devíti jsem bydlela na intru v Ostravě, kde jsem byla ve středisku vrcholového sportu a od 3. do 8. třídy chodila i do školy. Máma za mnou jezdila jednou za týden ve středu, aby zkontrolovala úkoly. V neděli nebo v sobotu večer jsem jela domů a v pondělí ráno se vracela do Ostravy. Pak jsem přešla do střediska v Nymburku, a to už bylo jen jednou za tři měsíce nebo půl roku. Bavilo mě cvičení, takže jako dítě jsem si to vůbec neuvědomovala. Myslím ale, že dnes by to ti mladí asi nedali. A k tomu tu dřinu v tělocvičně.

Můžete popsat váš gymnastický den v Nymburku?

V tělocvičně jsme byli osm až deset hodin denně. Vstávali jsme v šest, do sedmi běhali a pak šli do posilovny. První fáze tréninku byla od devíti do dvanácti. V polední pauze za námi jezdily učitelky nebo jsme se učili individuálně. Druhá fáze začala ve dvě nebo ve tři hodiny a prvky jsme dělali tak dlouho, dokud s nimi nebyl trenér spokojen.

Měla jste své oblíbené nářadí?

Kladinu, ta byla nejlepší, a bradla. I když potom jsem se naučila i přeskok, ale většinou jsem ho dobře dávala jen v závodě, kdy jsem byla nabušená a měla energii. V tréninku to bylo trochu slabší.

Víte, kolik medailí jste během kariéry celkem vybojovala?

Když byly děti malé, tak jsme to spočítali. Je jich 164 a mám je doma v Ludgeřovicích asi ve čtyřech velkých krabicích.

Které z nich si ceníte nejvíc?

Před olympiádou v Americe jsem měla možnost jet na závod do Los Angeles. Byla to generálka se všemi soupeřkami, bydleli jsme v olympijské vesnici, chybělo jen slavnostní zahájení. Startovaly tam Bulharky, Američanky, Rumunky, Němky, prostě celý svět a já přivezla zlato z kladiny. Rok na to nás pak na olympiádu nepustili.

Byl pro vás něčím výjimečný i jiný závod?

Jako úplně neznámá holčina jsem v patnácti letech přivezla bronz z Amerického poháru v New Yorku, kde jsem byla s paní trenérkou Mayerhoferovou. Poprvé jsem závodila v Madison Square Garden před několika tisíci diváků a ve čtyřboji – přeskok, bradla, kladina a prostná – skončila třetí. Nádherná byla také olympiáda v Soulu 1988. To jsou věci, na které se nedá zapomenout.

Prozradíte, jaké odměny za tak skvělé výsledky tehdy byly?

Jiné sporty dostávaly peníze, ale u gymnastek se na to nehrálo. Když jsem vyhrála republiku, dostala jsem třeba deštník, maximálně hodinky, povlečení nebo panenku. V gauči jsem měla asi milion plyšáků, které jsem potom dala dětem. Za mistrovství světa v Kanadě jsme od svazu dostaly měsíční pobyt v Mexiku, kde jsme v různých městech vystupovaly, všechno prošly, koupaly se v oceánu. To byl úžasný zážitek.

Patříte ke generaci sportovců, kteří doplatili na politiku a v roce 1984 nemohli startovat na olympiádě v Los Angeles. Je to i po tolika letech stále živé?

S křivdou nežiju, člověk nad tím mávl rukou a jelo se dál. Jen mě mrzí, že jsme nemohly ukázat naši formu, která v té době byla úžasná. Celý kolektiv v Nymburku tvrdě makal, byly jsme skvěle připravené. Měsíc po termínu olympiády jsme jako náhradu dostaly závod, kterému jsme s výsměchem říkaly Los Olomouc. Přijely všechny socialistické státy, já získala bronz na bradlech i kladině. Medaile měly i další holky a také družstvo. Jsem si jistá, že i z Los Angeles bychom určitě dvě tři přivezly.

Dlouhodobá tvrdá tréninková zátěž se časem podepíše na každém organismu. Neodnesla jste si ze sportu zdravotní potíže?

Nedávno jsem byla na rentgenu a doktor říkal, že vzhledem k tomu, čím jsem prošla, je to ještě úměrné. Ale co čtvrtroku chodím na rehabky, ať se to hlídá. Je fakt, že v mém věku se teď ozve třeba koleno a co tři měsíce chodím na obstřiky, občas mě zabolí kotník. Myslím si ale, že to jsou ty nejmenší věci, mohlo to být ještě horší.

Zranění se vám vyhýbala?

Měla jsem zlomený loket, prasklou patu, vyrvaný stehenní sval z nohy i páteř v háji. U Tkačovova přeletu jsem na bradlech spadla na žerď, ale dál pořád trénovala a startovala i na mistrovství Evropy v Moskvě. Považovala jsem to za normální, asi můj práh bolesti byl posunutý někam jinam. Říkala jsem si, že nemůžu být srab a nechat holky ve štychu, ale byl to pro mě asi nejtěžší závod. Až po Evropě, kdy mi začaly ochrnovat nohy, se to pořádně vyšetřilo. Zjistilo se, že mám odvápněné obratle a tři prasklé. Tvrdili, že ke gymnastice už se nevrátím. Nosila jsem korzet a nesměla nic dělat, lehce jsem jen posilovala záda. Po třičtvrtě roce mi doktoři řekli, že můžu pomalu trénovat. A o dva a půl měsíce později jsem jela na olympiádu do Soulu.

Gymnastky prý nemohou mít děti. Vy ale máte hned tři.

Doktoři měli obavu, ale ten problém jsem neměla. (směje se) Tím, že jsem byla dříč, posilovala jsem i v těhotenství. Třeba záda ve stoje, nebo předklony, aby se svaly hýbaly. Děti jsem odnosila v pohodě a všechny porodila bez problémů naprosto normálně.

Všichni potomci sportují, ale žádný z nich nedělá gymnastiku. Nemrzí vás to?

Ani ne. Myslela jsem jako samozřejmost, že pomůžu gymnastice v Ostravě. Ale když jsem po mateřské chtěla jít trénovat a měla na to i licenci, řekli mi, že pro mě nemají v ten okamžik místo. Vláďa chodil s tatínkem na fotbal, Péťovi se v šesti letech zalíbilo v televizi krasobruslení a chtěl ho dělat. Tak jsme šli do Poruby, trenér Stanislav Žídek ho okamžitě vzal a pak hned začal vyhrávat. Později se přidala i Jana, která jako malá spávala na zimáku v šatně. A já začala v oddíle dělat s dětmi přípravu na suchu. Jsem tam dodnes, absolvuji s nimi všechna soustředění i letní školy.

Sportu se jako kondiční trenérka věnujete i jinde. Kdo jsou vaši svěřenci?

Pomáhala jsem různým klubům i ve fotbale, čtyři roky jsem byla v Baníku Ostrava. Na škole na Šoupalce jsem trénovala upravenou gymnastickou průpravu a mezi malými fotbalisty byl i syn Vláďa. Pomáhala jsem krasobruslařům v Orlové, Havířově, Karviné. Přestávala jsem ale všechno stíhat, takže kromě ostravských krasobruslařů teď ještě pár dní v týdnu pomáhám tenistům a hokejistům v Kravařích.

Vaše děti nezažily olympiádu, ale ve sportu si vedly, nebo stále vedou, úspěšně. To vám dělá radost, že?

Neskutečnou. Na všechny jsme pyšní, i když nás to s manželem stálo hodně sil, financí, nervů i úsilí, protože k tomu jsme museli pracovat, abychom rodinu utáhli. Jana ze zdravotních důvodů přestala s krasobruslením a dala se na běh. Je neskutečný dříč, vyhrála spoustu těžkých závodů a má už snad sto dalších medailí. Potěšilo mě, když trenér West Hamu prohlásil, že Souček a Coufal udělali z mančaftu workoholiky. Vnesli prý do něj českou soutěživost, po tréninku si ještě přidávají, a to se naučil celý tým, který se stmelil a maká. Ale Vládík to dělal i v Liberci. Petr už nebruslí, na univerzitě ve Vídni studuje ekonomii. Je bakalář a teď ho čeká diplomka, aby z něj byl inženýr. O sport se ale pořád zajímá, chodí si zacvičit, posiluje. Janě i Petrovi se stále snažíme pomáhat, ale oba se musí otáčet i sami a vedle studia chodí na brigády.

Jak prožíváte zápasy nebo závody svých dětí?

Chcete pravdu? Na Vládíka se dívám jen ze záznamu. Obývákem, kde zápas sleduje na obrazovce manžel, projdu, ale na sedačce nevydržím. Poslouchám to a chodím stejně, jako kdysi při krasobruslařských závodech Péťi a Janičky.

K jejich výkonům jste kritická, nebo víc chválíte?

Obojí. Do krasobruslení jsem mluvila, ale do fotbalu radši nekecám. Ale co se týká třeba rychlosti, to zase jo. Vládíkovi jsem teď třeba psala, že na hřišti nechal život, ale … Že tam třeba byla chybička, mohl se podívat dozadu a zařvat si na Antonia.

Svoje medaile schováváte doma v krabicích. Mají to stejně i vaše děti?

Ne, těm jsem je věšela v jejich pokojích, Vláďa s Péťou měli společný, Jana svůj. Medaile jsou po celých stěnách, jediné volné místečko u kluků není ani na stropě, tam visí fotbalové dresy. Na zahradě jsme postavili ještě takovou dřevěnou boudu, která je ve stylu vzpomínání s jejich fotkami a dresy.

Dovedete si představit svůj život bez aktivního pohybu?

Ne. Řekla bych, že mi sport víc dal, než vzal. A hýbu se pořád, doma máme posilovnu, občas si vyrazím na kolo. Jana mě nedávno donutila i běžet, v Ostravě jsem si dala 4,2 kilometru pro charitu i s chlapy. Skončila jsem čtvrtá asi ze šedesáti, Péťa vyhrál a Jana si to s námi dala na vyklusání po vítězství v půlmaratonu, a stejně jsem jí nestačila. (směje se)

Prý jste nedávno vystupovala před diváky. Je to pravda?

Ano, asi před třemi roky jsem účinkovala v show na ledě Jen počkej, zajíci! režiséra a choreografa Františka Blaťáka. Jana bruslila v muzikálu princeznu, já hrála klauna, piráta a lentilku. Kolem ledu bylo pódium, na něm jsem skákala salta, dělala hvězdy a stojky, tančila, chodila mezi diváky, jezdila po skluzavce na led. Bylo to krásné, i když nácvik byl pořádná makačka. Ale odjela jsem celou tour.

Zvládla byste salto i teď?

V prosinci jsem měla doma čtyřletého vnuka, byli jsme spolu na trampolíně a já skočila salto dopředu a dozadu. Byl docela v šoku a říkal: „Babičko, to není možné. To mě musíš naučit!“

Vy už jste babička?

Dokonce dvojnásobná. Nikolásek, kterému bude 1. října pět let, má od 25. prosince sestřičku Natálku.

Salta, která jste mu v prosinci předvedla, už ho učíte?

Je moc šikovný, vůbec nemá strach. Naučila jsem ho skákat přes švihadlo, ale po sportovní stránce se mu zatím věnují rodiče. S tátou už chodí hrát fotbal na stadion v Anglii a posiluje.

ALENA COUFALOVÁ (DŘEVJANÁ)

Narodila se 4. července 1969 v Opavě jako Alena Dřevjaná, se sportovní gymnastikou začala v sedmi letech v Bohumíně, kde rodina v té době bydlela. Od svých devíti let ale jezdila domů jen na návštěvu. Nejdřív bydlela na internátu a trénovala ve středisku vrcholového sportu v Ostravě. Od deváté třídy pak byla členkou střediska v Nymburku.

Během své dlouhé sportovní kariéry a patnácti let v reprezentaci vybojovala celkem 164 medailí. První z těch „velkých“ přivezla už v patnácti letech z Amerického poháru v New Yorku, kde v Madison Square Garden skončila třetí ve čtyřboji.

K největším úspěchům řadí stříbro z kladiny na mistrovství Evropy v italském Rimini a zlato na stejném nářadí v závodě v Los Angeles, který byl v roce 1983 generálkou na olympiádu. Na ní kvůli bojkotu her v USA socialistickými státy ale odjet nemohla.

Startovala na čtyřech mistrovstvích Evropy i světa a na olympiádě v Soulu 1988 (7. místo družstva, 26. ve čtyřboji jednotlivců). Dvanáctkrát byla mistryně republiky, poslední zlato získala na kladině ve 21 letech.

Je maminkou tří dětí, úspěšných sportovců. Syn Vladimír (28) je oporou fotbalistů anglického West Hamu, syn Petr (25) byl výborný krasobruslař (12. na ME 2015), dcera Jana (23) musela ze zdravotních důvodů ukončit dobře nastartovanou dráhu krasobruslařky, teď sbírá medaile jako běžkyně. Od Vladimíra má dvě vnoučata.

V současnosti Alena Coufalová pracuje jako kondiční trenérka a bez aktivního pohybu si svůj život neumí představit.