„Snažím se házenou skloubit s prací,“ říká v rozhovoru pro Deník devětadvacetiletá hráčka s tím, že by ráda v ostravském klubu navázala na úspěšné období před svým odchodem. „Myslím si, že můžeme hrát nahoře,“ dodala Tichá.

Jak prožíváte aktuální covidové období bez zápasů?

Nepříliš dobře. (usmívá se) Donedávna jsme ještě měly individuální plány, které jsme se snažily plnit, ale samozřejmě vždy je lepší trénovat ve skupině. Přece jen se člověk musí trochu donutit. Já tedy určitě. Naštěstí přišlo uvolnění opatření, takže jsem ráda, že jsme s holkami zase spolu.

Když máte nad sebou dohled, tak to jde lépe?

To není o dohledu, ale přece jen sám si nepopovídáte, není tam atmosféra šatny, je to složitější. Běhat sama je nuda. Navíc v době, kdy byly zavřené posilovny, vám cvičení doma taky nepřidá. Naštěstí pořád byla možnost chodit do přírody, na procházky, takže jsem toho využila. A co doma? Uklízet a vařit. (směje se)

Bylo těžké se udržovat, když nevíte, kdy, a jestli se bude hrát?

Pro mě ne, mě to nijak neovlivňuje, protože vím, že v kondici zůstat chci. V tom problém nevidím.

V Německu se hraje, nelitujete, že jste se vrátila?

No, v tomto ohledu je to takové všelijaké, ale na druhé straně co mám zprávy, už i jim to tam začínají zavírat. A zrovna holky v Göppingenu mají za sebou karanténu, protože měly nakaženou spoluhráčku. Ale já to tak neberu. Našla jsem si tady práci, jsem advokátní koncipientka, takže jsem spokojená.

Budete se tedy věnovat advokacii. V jakém zaměření?

To se ještě uvidí. Teď jsem nasazována úplně na všechno. Ale líbí se mi obchod, korporace, možná bych chtěla zkusit i IT, ale to je otázka, protože je to dost komplikované. Hodně se však může změnit, protože samotná práce je úplně něco jiného než znalosti ze školy, takže uvidíme, jak se to z praxe vyvine.

Kdy jste dospěla k tomu, že budete chtít být právničkou?

Asi na základce, ale v té době už nějakou dobu byla mým životem házená, takže reálně nad tím člověk uvažoval až později.

Proč jste vlastně skončila po pěti letech v Německu?

Hlavně právě kvůli toho, že jsem skončila školu, dostudovala jsem, dodělala jsem i srovnávací zkoušky, takže jsem si dala za cíl najít si práci a začít. To jsem věděla, že chci už být v Česku a s manželem budovat zde nějakou svou budoucnost, protože domů jsme se vždycky chtěli vrátit. Ještě než jsem odcházela, tak jsem tam nějakou práci měla, ale nad návratem jsem uvažovala už před rokem. To jsem ale ještě studovala, takže jsme zůstali. A teď jsem už prostě chtěla zpátky. Doma je doma.

Hrála jste druhou bundesligu za Koblenz, a po krátkém návratu do Poruby pak dlouhé čtyři roky v Göppingenu nejvyšší soutěž. Jak hodnotíte své zahraniční působení?

Moc pozitivně, jsem spokojená, protože všechno bylo super a šlapalo to tam. Po sportovní i životní stránce. Získala jsem 2v obou ohledech spoustu zkušeností. Nic negativního. Naopak. Sice nemám jeden moment, který bych zmínila, ráda budu ale vzpomínat na celou dobu. Moc se mi tam líbilo. I když… Vybavuju si, když chtěli udělat v Porsche Aréně divácký rekord. Nakonec se to nepovedlo, ale přišlo asi pět tisíc lidí a navíc jsme porazily favorita Metzingen. To bylo skvělé.

Bylo těžké opouštět prostředí a zemi, kde je házená druhým nejpopulárnějším sportem?

Pokud jde o házenou, tak určitě, protože jsem věděla, že tady to takové nebude. Tam opravdu lidé házenou žijí, je tam velká fanouškovská základna. Na druhé straně tím, že byla korona, tak nad tím ani nebyl čas příliš přemýšlet. Navíc škoda celé situace, ani jsem se nemohla pořádně rozloučit. To mě mrzí. V červenci jsem se sice byla ještě za holkami i trenérem podívat, ale ráda bych to uzavřela jinak, před lidmi. Samozřejmě až to bude možné.

V jakém stavu jste našla házenou v Porubě?

Hodně omlazenou, myšleno hlavně kádr. Ale myslím, že holky jsou hodně ambiciózní a perspektivní, takže se ničeho nebojím a vidím to dobře. Jen je škoda, že se nehraje, protože hlavně ty mladé holky potřebují zápasy. Snad se to brzy uvolní.

Myslíte, že v možnostech týmu je bojovat o vrchní příčky v MOL Lize i v českém play-off?

Ano. Už v prvních utkáních sezony, Final Four Českého poháru, jsme to ukázaly. Hrály jsme vyrovnaný zápas i s Mostem, který je favoritem soutěže. Dokázaly jsme si, že můžeme být nahoře.

Je ten tým srovnatelný s tím, z něhož jste odcházela?

(zamyslí se) Musím přiznat, že se mi to blbě srovnává. Přece jen pět let je dlouhá doba. Když jsem odcházela, určitě byly v týmu zkušenější hráčky, respektive jich bylo více. Teď je ten tým omlazený, zároveň ale už tehdy nám nikdo mnoho šancí nedával, ale překvapovaly jsme. Hodnotí se mi to však těžko.

Jedna změna je viditelná. Váš otec Libor Adámek skončil koncem roku 2019 jako manažer klubu. Co jste na to říkala?

Věděla jsem to už dlouho dopředu a chápu jeho důvody. Byl tam dlouho a chtěl se věnovat rodině, takže to pustil. Rozumím tomu. Ale o házené se i teď spolu často bavíme. A občas se koukneme i na jiné zápasy, takže pasivně on házenou žije pořád.

Jaký byl vůči vám? Kritický, nebo vás popoháněl dál?

Já bych řekla, že obojí. Když jsem něco udělala blbě, tak mi to řekl, ale já to vždy věděla, takže jsem to tolik neřešila. Bylo to tak, jak to asi být mělo. Bylo mi jasné, že mám v něm podporu, ale také mi uměl kriticky říct, co se mu nelíbilo, a jak to viděl on sám. Už když jsem hrála v Porubě a on byl manažerem, tak nám dával dost sežrat, pokud se nedařilo. A to nedělal výjimky, jestli jsem, nebo nejsem jeho dcera.

Také vás dokázal seřvat?

On nikdy neřval po nikom individuálně, vždycky do toho zahrnul všechny. Ale v momentě, kdy bych udělala průšvih, tak si myslím, že bych to odskákala mnohem hůř, než ostatní. (směje se) Přece když jsem jeho dcera, tak mu nemůžu dělat ostudu.

Váš manžel je také bývalý házenkář, je to tak?

Ano. O házené se bavíme i s tchánem, i ten trénoval, maminka se zase chodila pořád dívat, protože ji kdysi také hrála, takže jsme taková házenkářská rodina. Pokud jde o manžela, tak stejně jako táta mi řekne, pokud něco pokazím, nebo dělám špatně. Jen trochu jemněji než táta.

Uvažovala jste, jak dlouho ještě chcete hrát?

Asi nemám žádnou hranici. Už před sezonou jsem řekla, že uvidím, jak to budu zvládat s prací. Tím, že je teď korona, tak se to trochu vyřešilo, ale předtím jsem to stíhala, tak záleží, jak to bude dál. Jak říkám, nemám to tak, že bych si řekla, že odehraju poslední rok, dva, tři, pět. Jediná jistota je, že skončím v Porubě. Jinam už se nehodlám stěhovat, chceme se usadit tady v Ostravě.