„Na Jardu jsem nesmírně pyšná, je to moje hvězda,“ říká během povídání pro Deník Miroslava Bohačíková, která pracuje v České televizi Ostrava.

Sama přiznává, že poslední dny jsou hektické, ale příjemně. „Žijeme tím celá rodina. Opravdu všichni, tedy babičky, dědové, sourozenci. Je to super. Já to prožívám více než manžel. Jsem hlučnější, normálně si i zakřičím. Slavím každý koš, zlobím se při každém neodpískaném faulu na nás. To víte, já tomu nejvíce rozumím,“ usmívá se Miroslava Bohačíková, která je z výkonů národního mužstva u vytržení.

„Takový velký úspěch nečekal nikdo, myslím, že ani samotní kluci. Všechno to začalo Amerikou. Sice se prohrálo, ale odehráno to bylo pěkně. Porazit Japonsko byla povinnost. Když to pak vyšlo i s Brazílií, to už jsme radostí lítali. No a Řecko? Obrovská euforie. Lidi okolo nás ten úspěch registrují a reagují na něj. Zastavují nás, gratulují. Taky už jsme se ale setkali se závistí. Jsou i tací, kteří nám to nepřejí,“ pokrčí rameny Miroslava Bohačíková.

Miroslava Boháčiková.

Také její druhý syn, Petr, hraje závodně basketbal. Momentálně dělá kapitána v Ostravě. „Je to zajímavé, protože my vůbec nejsme basketbalová rodina. Nikdo ho dřív vlastně nehrál. Všechno se to změnilo až v době, kdy v deváté třídě našeho čtrnáctiletého Petra vytáhli do Hladnova. Po školách tehdy chodil náborář, sháněl vysoké kluky a narazil právě na Péťu, který má teď přes dva metry. Zaujal, pozvali si ho na trénink a tím se to vše spustilo,“ vykládá Miroslava Bohačíková.

A jak se dostal do velkého světa basketbalu Jaromír? „Oba odmala sportovali, pořád někde lítali, nejprve hráli fotbal v Ludgeřovicích. Jarda byl dokonce v šesti letech v klubu vyhlášen talentem roku. Když měl deset, tak jsme ho doslova přemluvili, aby šel hrát basketbal. Moc se mu nelíbil, nebavil ho. Myslím ale, že teď je rád. První velký úspěch dosáhl s reprezentací U16 na mistrovství Evropy, kde získal stříbro,“ připomíná Miroslava Bohačíková.

Na syny nedá dopustit. „Kluci jsou hodní. Z basketbalového hlediska není ani jeden vyloženě talent anebo jen dříč. Mají z obojího. Jsou ale velice cílevědomí. Jarda je takový smíšek. Brali jsme ho jako flegmatika, měli jsme za to, že ho nic nerozhodí, vše hází za hlavu a nic mu nevadí. Čím je ale starší, tím častěji to až tak není. Věci více prožívá a taky se umí naštvat. Není pořád jen usměvavý, jak ho znají lidi z televize,“ prozrazuje Miroslava Bohačíková.

Miroslava Boháčiková.

Společně tráví stále méně času. Kromě basketbalu totiž mají oba synové své rodiny. „Jardu nemám doma už deset let. A musím se přiznat, že jako maminka bych chtěla. Odešel už v sedmnácti do Prostějova, kde nastupoval do čtvrtého ročníku na gymplu. Musel se o sebe postarat, odmaturovat. Nečekali jsme, že to až tak skvěle zvládne. On je totiž třetí dítě, tím pádem nejrozmazlovanější. Máme totiž ještě dceru, ta je nejstarší,“ hlásí Miroslava Bohačíková.

„V době Vánoc jsme se zatím sešli s Jardou každý rok, což je super, ale s narozeninami už je to horší. Vídáme se teď opravdu málo. Když býval ještě sám, tak tady přes léto trávil čas, částečně se připravoval s Petrem na sezonu. Teď už má manželku, v červnu se oženil, takže už jsme na druhé koleji,“ pousměje se Miroslava Bohačíková, která měla minulou sobotu extrémně nabitou. Kvůli synům doslova nevěděla, kam dřív skočit.

„Petrovi se měla narodit holčička. Ráno nám psal, že už jsou v porodnici. Člověk z toho byl nervní. No a Jardu zrovna čekal zápas s Brazílií. Nejprve nás informoval Petr, že je vše v pořádku a že to už dnes přijde. Tak jsem jen řekla: To je dobrý, jdeme sledovat Jardu a Brazilce. Ty jsme porazili a po zápase přišla od Petra sms-zpráva s fotečkou, že je malá na světě a zdravá. Byl to hektický, ale zároveň krásný den,“ uzavírá Miroslava Bohačíková.