Jan Mazoch: Už neskáču. Snažím se pomáhat

I když pro některé byl protekční mazánek. Jeho dědeček, olympijský vítěz Jiří Raška, ho přitom nikdy nešetřil. Naopak. Dnes už Jan Mazoch nelétá z můstku, ale ze schůzky na schůzku. Jeho život naplňuje místo sportu práce pro charitu.

Strach byl silnější

Po pádu v roce 2007 následovala půlroční rekonvalescence. I když při úrazu utrpěl vážná zranění mozku, povedlo se mu vrátit zpět na můstek. Naskočil na další rok do závodů, jenže výsledky už nebyly takové. Po dvou vydařených skocích následovaly dva propadáky. Tělo neposlouchalo jako dříve. Jestliže před úrazem trénoval každý den několik hodin, teď by musel ještě více. „Trénovat 15 hodin denně jsem nechtěl," vzpomíná.

V roce 2008 ohlásil konec kariéry. Oficiální důvod: strach. Jak přiznává zpětně, důvodů se sešlo více. Tréninky byly náročnější a náročnější. Do toho z týmu odešel trenér, který byl pro Jana zásadní osobou jeho sportovní kariéry. Navíc vychovával malou dceru. Priority se změnily. „Řekl jsem si, že už není důvod proč ten sport dál dělat."

Následoval rozvod a stěhování. Po práci ve skladu s elektrotechnikou vyměnil montérky za smoking a z Frenštátu pod Radhoštěm odešel do Prahy. Dnes shání úspěšně peníze pro projekty Nadace Jedličkova ústavu. Svou bývalou sportovní kariérou se nechlubí, i když ví, že v jednání s některými partnery mu pomáhá. „Když řeknu, že jsem Jan Mazoch, bývalý sportovec, lidé mě začnou brát jinak, mají větší respekt. Možná proto, že jsem si kdysi rozbil držku," popisuje upřímně jinak spisovně mluvící mladý muž.

Ke své práci přistupuje profesionálně a s nadšením. Užívá si kreativní možnosti, které mu nabízí. Vymýšlet projekty a podporovat potřebné ho baví stejně jako kdysi sport. A co ho těší úplně nejvíce? „Asi bych měl říct, že mě nejvíc těší, že dokáži někomu pomoct. Řeknu to ale trochu jinak. Největší radost mám, když vyjde nějaký projekt nebo spolupráce, které pak vedou k následné pomoci. Nejsem u koncového klienta, ale na začátku u peněz, díky kterým pak může nadace pomáhat," vysvětluje.

Stačilo málo…

Ze svého osudového pádu si sice nic nepamatuje, moc dobře ale ví, že nechybělo málo a místo shánění peněz pro handicapované, mohl být jedním z nich. Proto má ke své práci ještě blíže. I když už na sport nemá vůbec čas, úplně ho neopustil. Komentuje v televizi skokanské závody a připravuje projekt na podporu mladých nadějných sportovců. Na nedostatek adrenalinu si nestěžuje.

Závodění mu plně vynahrazuje jeho rodina. Se svou přítelkyní vychovávají ve střídavé péči každý dva potomky. Když se sejdou všechny čtyři děti, je o zábavu postaráno. „To, co dokáží vymyslet dva nejmladší, je kolikrát úplně nepředstavitelné," popisuje.

Sportovní nadání po tatínkovi podědily obě jeho dcery. Věnují se hlavně gymnastice. Do profesionálního sportu je Jan Mazoch neláká. I když co není, může být. I bez jeho vědomí. Přestože si většina lidí myslí, že ho ke skokům přivedl jeho dědeček Jiří Raška, pravda je taková, že se přihlásil sám.

Jako dítě se díky dědovi seznámil s trenérem skokanů ve Frenštátu pod Radhoštěm. „Zeptal se mě, jestli nechci skákat. Hned jsem řekl, že jo. Doma jsem pak oznámil, že mám v pondělí první trénink. Všichni jenom koukali," vzpomíná. Poprvé si skočil 1. září 1991 na své šesté narozeniny.

V 16 letech to dotáhl až na olympiádu v Salt Lake City. Olympijský medailový úspěch svého dědy nezopakoval. Z českých účastníků si tehdy i tak přivezl nejlepší umístění. Na můstku už nestál osm let, někde uvnitř je ale stále skokan. „Občas se mi zdá, že sedím na lavici na můstku a mám vyhrát nějaký závod," rozesměje se. Sportovní kariéra je pryč, pomáhat druhým ho ovšem těší víc.

Čtěte také: Skokan Mazoch: peníze sháněl pro sebe, teď je shání handicapovaným