Na medaili nedosáhly, přesto jindy tolik nepopulárním čtvrtým místem volejbalistky TJ Ostrava nebyly až tak moc zklamané, proti minulé sezoně se v tabulce extraligy posunuly o dvě příčky výš.

„Být kapitánkou tohoto týmu bylo pro mě potěšením, protože za celou dobu, co hraji volejbal, jsem nebyla v lepším kolektivu, než byl letos," s dojetím se svěřila po posledním zápase sezony, v němž Ostrava v souboji o 3. místo podlehla v sobotu doma Frýdku-Místku 2:3, smečařka Petra Polášková.

Letos jste se zařadily mezi nejlepší kvarteto družstev. Dobrý kolektiv byl důvodem, proč se vám to podařilo?

Myslím, že hlavně díky tomu a přátelství, které mezi námi vzniklo a v kolektivním sportu je důležité, jsme došly tak daleko. Neměly jsme tady individuality a hvězdy, ale držely jsme spolu, hrály jedna za druhou a to se podepsalo na výsledku. Někdy se nám to dařilo lépe, někdy hůř, ale byla jsem šťastná, že mám v týmu takové skvělé holky.

V posledním domácím zápase fandilo Ostravě na tribuně hodně dětí. Byli mezi nimi i vaši žáci ze Základní školy v Příboře?

Ano, byla to moje 6.B, kterou učím češtinu a dějepis. Celou sezonu mě přemlouvali, aby mohli na nějaký zápas přijet, tak jsem to domluvila na ten poslední. Sama jsem nečekala, že budou tak skvělí, úžasně nám fandili. Připravili si transparenty, byli neskutečně slyšet a já jsem moc šťastná, že tady byli.

Nedostanou za to třeba ve škole navíc nějakou jedničku?

Oni vědí, že z toho nic mít nebudou, ani žádnou úlevu (smích). Ale překvapili mě, jak hezky a slušně se chovali. Okamžitě se spojili s našimi fanoušky, skvěle se zapojili do fandění, bylo je hodně slyšet a určitě nám v zápase pomohli ke zvratu, kdy z 0:2 na sety jsme to dotáhly na 2:2. Vůči našim divákům mě mrzí, že jsme ho nevyhrály a sérii neprodloužily, moc jsme si chtěly zahrát třetí utkání ve středu ve Frýdku. Je škoda, že se nám to nepovedlo, atmosféra byla skvělá, téměř pět stovek lidí jsem v naší hale nikdy předtím nezažila.

Neměla jste trému, když jste šla na hřiště?

Od chvíle, kdy jsem začala učit, vědí, že hraji volejbal, a sledovali naše výsledky. Sama jsem byla zvědavá, jaké to pro mě bude, ale bylo to úplně v pohodě. Trému jsem vůbec neměla, cítila jsem se dobře. Viděla jsem, jak nás hnali dopředu, fandili nejen mně, ale celému týmu, ať jsem na hřišti byla nebo ne, tak pro ně to byla Ostrava.

I když trénujete jen odpoledne, skloubit profesi učitelky s vrcholovým sportem asi není snadné.

Je to o dost náročnější, než když jsem hrála jenom volejbal. Na druhé straně se mi to dobře doplňuje, na trénink si někdy chodím odpočinout, ve škole je to zase něco jiného. Ale viděli jste ty skvělé děti? Tak s nimi je pro mě práce potěšením.

Od baráže v roce 2012 se Ostrava každou sezonu v tabulce extraligy posunula vždy o dvě místa nahoru předloni skončila osmá, vloni šestá a teď čtvrtá. Pokud dodržíte tuto tradici, příští rok by mělo být stříbro…

Uvidíme… I kdyby to byl bronz, tak ta medaile na krku by byl úžasný pocit. Letos k ní chyběl kousek, ale to je sport.