Unikátní sportovní akce totiž zaměstnala i na sto padesát dobrovolníků.
Jedním z nich jsem byla i já. A to konkrétně od čtvrtečního odpoledne. Organizátoři mě zařadili do pracovní sekce nesoucí název „competition administration“ (v překladu řízení soutěží) a jako pracoviště mi vybrali hotel Clarion (ve kterém během Poháru bydlely týmy Evropy a Afriky). S úderem čtvrteční 14 hodiny jsem proto ve slušivém sportovním stejnokroji a s akreditací na krku nastoupila na svou první směnu.
Můj úkol v hotelu je vcelku snadný. Sedět za stolečkem, kontrolovat emaily, tisknout příchozí informace, vyvěšovat je na nástěnku a zodpovídat veškeré dotazy sportovců i ostatních členů výprav. A protože jsem hned u vstupu, hlavně se usmívat!
V praxi je pak mou nejčastější činností navigování atletů z bodu A do bodu B – vysvětluji jim například, kde si můžou vyzvednout akreditaci, kde dostanou týmové oblečení nebo kde zastihnou řidiče. A potom tedy tisknu všemožné dokumenty. A tisknu. A tisknu. Nakonec se ale během akce objevuje i pár zapeklitějších situací.
Fotogalerie: Kontinentální pohár 2018 v Ostravě
V pátek přijíždí polský koulař Michał Haratyk. Je trochu bezradný, proto ho směřuji do správných dveří, vyřizuje si tak akreditaci a odchází na recepci. Po chvilce je ale zpátky. „Recepční mi řekla, že nejsem v systému a že na moje jméno tady není zarezervovaný žádný pokoj,“ říká mi se zmateným výrazem. Ale co teď?
Zvedám telefon a snažím se problém co nejrychleji vyřešit. Nakonec mě jedna z nadřízených instruuje, abych letošního mistra Evropy poslala do jednoho z hotelových salónků a řekla mu, že si ho tam někdo vyzvedne. A tak obrovitého Poláka posílám po schodech nahoru a doufám, že nakonec bude mít kde spát.
V sobotu dopoledne se pak v konferenčních místnostech odehrávají týmové porady. Začátek je naplánovaný na půl desáté a chodbami tak tou dobou kolem mě proudí davy sportovců a trenérů. O půl se pak dveře sálů zavírají, hotel působí vylidněně a nikde není ani živáčka.
Před desátou se v hale objeví zadýchaná německá běžkyně Konstanze Klosterhalfen. „Nevíte, kde najdu Rubínový salónek? Má tam být mítink evropského týmu…,“ ptá se rozrušeně. S úsměvem ji nasměřuji na dané místo. Snad už se znovu neztratila.
Odpoledne pak přichází dáma s prosbou o vytisknutí několika formulářů. Samozřejmě jí vycházím ihned vstříc a diktuji jí svou emailovou adresu. A po otevření dokumentu spatřuji oficiální hlavičku BBC Africa.
S paní prohazuji ještě pár slov o tom, jak je čeština podivný jazyk, že se Pavlína opravdu píše s „v“ a ne „u“ a podávám jí vyžádané výtisky. Když odchází, zadávám pak její jméno - Victoire Eyoum - do internetového vyhledavače. A následně zjišťuji, že jsem měla tu čest s tamní sportovní redaktorkou. „Aha, kolegyně,“ říkám si v duchu s nadsázkou.
Večer se ještě setkávám s výškařkou Mariyí Lasitskene, dvojnásobnou mistryní světa. Ta se s úsměvem na tváři ptá, jestli „govorju po-russki“. Ale já bohužel „ne govorju, sorry.“ I když jí úsměv trochu tuhne, nějak se nakonec dorozumíváme i anglicky. Úkol splněn.
Neděle je o poznání klidnější. Všichni všechno vědí a na nic se tedy nepotřebují ptát. Zpestřením je tak alespoň příchod oštěpaře Vítězslava Veselého, který přijel před závodem podpořit přítelkyni Nikolu Ogrodníkovou.
Člen security týmu však olympijského medailistu nepoznává, a protože atlet nemá akreditaci, posílá ho ochranka pryč. Veselý tedy bere do ruky mobil a svou milou (již v dresu) přivolává do haly. A já využívám situace a rychle si s ním pořizuji společnou fotku. Protože na rozdíl od „sekuriťáků“ moc dobře vím, o koho se jedná.
Pavlína Vítková
