Na nedávném kontinentálním šampionátu v Ostravě vystoupal na nejvyšší příčku hned dvakrát, navíc přidal ještě jednu stříbrnou medaili v grapplingu. „Je to můj největší úspěch,“ potvrdil Heindl, který je zároveň trenérem v klubu GB Draculino, jenž v Ostravě vznikl před čtyřmi měsíci. 

Opravdu si těchto medailí ceníte nejvíc?

Momentálně ano, a to i přesto, že jsem se účastnil kvalitních turnajů v Polsku, které je asi deset let v BJJ před námi, a umístil se několikrát na předních příčkách. To má pro mě také hodnotu, protože takové konkurenci se zatím rovnat nemůžeme. Na druhé straně být na domácí půdě dvakrát mistr Evropy je něco krásného a také hodně zajímavé.

Co zajímavého máte na mysli?

V našem sportu se kromě váhových kategorií dělíme i podle dosažených pásků. Já díky tomu, že mám fialový, patřím do elitní kategorie, nicméně když jsem kolem sebe viděl borce s hnědými a černými pásky, tak jsem si připadal jak pionýr na táboře. (smích)

Nakonec jste ale uspěl. Pomůže to i klubu?

Doufám v to. Teď jsme v Ostravě (klub působí i v Třinci, Olomouci, Holešově, Moravských Málkovicích, ve Frýdku-Místku a ve Zlíně) jen něco přes tři měsíce, ale už po pár týdnech fungování jsme museli hledat nové prostory, protože zájem předčil naše očekávání. Už teď je nám tělocvična malá. Od ledna se tak stěhujeme do Hrabůvky vedle dopravní školy.

Čím si zájem vysvětlujete?

Nedělali jsme tomu žádnou propagaci, přesto se lidé hlásí. Myslím, že je po tomto sportu hlad, což je dáno i popularitou MMA, přičemž ne každý chce maximální kontakt. Hodně lidí hledá něco bez úderů a BJJ je pro to ideální. Zároveň s ním lze začít i v pokročilém věku. Máme v plánu další nábory, především mezi dětmi, a chceme vybudovat v klubu kamarádskou komunitu, která se bude věnovat sportu, a třeba to někteří někde dotáhnou.

TŘI MEDAILE získal nedávno doma v Ostravě na mistrovství Evropy Jan Heindl.Co vás osobně vlastně přitáhlo k bojovým sportům?

Od dítěte jsem byl v kolektivu. Dělal jsem devět let hokej a pak florbal. V obou jsem se ale musel spoléhat na druhé, tak jsem hledal něco individuálního. Věnovat se bojovým sportům jsem se začal v devatenácti letech. To bylo zrovna období diskoték, kdy se člověk chtěl cítit bezpečně. Ne tedy, že bych si to tam zkoušel, ale šlo o sebeobranu a pocit, že jsem jí schopný.

Tak jste zvolil thajský box…

Ano, a dělal ho pět let. Už tehdy jsem ale hledal něco, kde je potřeba hlava. Thajský box mám rád, ale je možnostmi trošku omezený. Dva si stoupnou proti sobě, řežou se, a kdo víc vydrží, vyhraje. Brazilské jiu-jitsu je přece jen více o hlavě, chytrosti, nikoli jen o síle. Proto tomu říkáme „lidské šachy“. Kdo ho chce dělat jen hrubou silou, brzy zjistí, že to tak nejde. Já se k BJJ dostal přes kamarády. Nakonec jsem se v tom našel, je prostě zajímavější.

Mohl byste BJJ laické veřejnosti přiblížit?

Je podobné judu, i když my říkáme, že kde oni končí, my začínáme. Pomocí hodů a chvatů se snažíme přenést boj na zem, o kterém BJJ je, a cílem je soupeře donutit, aby vzdal. Většina zápasů se rozhoduje na zemi, nikoli v postoji, protože obrana proti pákám nebo škrcení není.

Co na váš koníček říká rodina a okolí?

Ze strany rodiny je maximální podpora, ale nebylo tomu tak vždycky. Možná si drželi odstup, protože nevěděli, co se z toho vyklube, ale když jsem začal jezdit po světě a sbíral medaile, kterých mám plné věšáky, tak vidí výsledky. Obzvlášť když jsem se teď pustil do trénování, kde to není jen o práci na žíněnce, ale i mentálním koučinku. I okolí věří, že je to dobrý sport. Každopádně na soutěžní úrovni je finančně velmi náročný, já třeba musel mít tři práce, abych se mu mohl věnovat. Myslím, že tohle je i velká brzda pro tento sport. Je plno talentů, kteří ho ale kvůli penězům nemohou dělat na té nejvyšší úrovni. Pokud se kdokoli chce o BJJ a klubu dozvědět více, ať navštíví stránky www.gbdraculino.cz.