Vyděsil jste se, když jste se to dozvěděl?
Nevyděsil, protože já se málokdy vyděsím, ale byl to neskutečný výkon. Jsem rád, že to nepřehodil před Ostravou, to by nebylo ideální, ale každopádně jednou se to stane. Nevím, jestli on, nebo někdo jiný, ale dojde na to. Každopádně mimořádný výkon.

Když se ohlédneme do minulosti, tak během 24 let se u řady oštěpařů předpokládalo, že vás překonají. Zatím nikdo, myslíte si, že Johannesi Vetterovi se to povede?
Je určitě jedním z vyvolených, komu se to může podařit. Už jako o mladém jsem si to o něm myslel. Je dispozičně neskutečně silový, výbušný, záleží, jak na sobě bude pracovat. K tomu teď má možnost oštěpu, který má doslova křídla. Mohou být z karbonu a oceli, nebo karbonu a hliníku. Já to držel v ruce jednou, přišel jsem na stadion, hodil světový rekord a za týden ho zakázali, což mi bylo teď i docela líto. Ale jsou to podmínky, aby se házelo daleko. Vedle Johannese je kandidátem na rekord i Thomas Röhler, který se teď trochu zastavil, ale také je mimořádný. Jen v něčem jiném.

Nicméně si myslíte, že vaše maximum nebude věčné?
Ten čas přijde. Jediný světový rekord, který se asi nikdy nepřekoná, bude ten Heleny Fibingerové v hale. To si nedovedu představit, já se toho určitě nedožiju. Pokud jde ale o mě, nebo Jarmilu (Kratochvílovou), tak na to asi dojde.

Kdy?
Těžko říct. Může to být za týden, i za pět let. Vždy někdo přišel, jako mladým jsem věřil pěti šesti závodníkům a říkal jsem si, že na to mají. Nikdy se ale nedostali tak blízko, jako teď Johannes. Třeba Makarov házel na tréninku 94 metrů, ale nezvládal závody. Potenciál měl. Vím, že to jednou přijde, pak vám akorát místo světový rekordman budou říkat bývalý světový rekordman. Proto jsou hodnotné olympijské medaile, ty vám nikdo nevezme.

Jaké jste tedy při pohledu na Vetterův hod měl pocity?
Víte, člověk říká, že to jednou přijde, ale přeje si něco jiného. Já si totiž nemyslím, že se nejde zlepšovat. Že jsme jako sportovci maximální výkony dokázali. Vyvíjíme se. Inteligencí i postavami. Jsme jiné somatotypy než před padesáti, sto lety, a jiné budou i za dalších padesát sto let. Když jsem tady na tiskovce seděl mezi diskařem a koulařem, připadal jsem si nepatřičně. Jako trpaslík. A přitom jsme všichni vrhačská disciplína. Změny nastanou, i trénink se vyvíjí, svět prostě půjde dál, což bych si přál. Je to můj sen. A aby třeba i v Ostravě šly výkony dál.

Vetter řekl, že kdyby měl podmínky jako vy tehdy, hodil by za stovku. Co o tom soudíte?
To si myslím, že plácá nesmysly. Já jsem říkal, že mít jeho oštěp, tak hodím sto metrů denně, protože ho má kvalitnější. Když se na to podívám, tak podmínky měl vynikající, protože i ženy házely hrozně daleko. Když porovnám závod týden zpátky a teď. Holt, když dáte takový výkon, nemohou být podmínky špatné.

Je vůbec dnes možné hodit sto metrů?
Jasné, i dřív to bylo možné. Je to prostě o té chvilce, podmínkách a zda to sám zvládnete v hlavě. Myslím, že jsem mohl hodit sto metrů, ale nedokázal jsem se v tu chvíli závodu srovnat se, aby to vyšlo. Lidské možnosti jsou daleko za stem metrů.