Martin Macík: Dakar jezdím na adrenalin. To je úplně nejvíc

Podruhé už cíl viděl. Zatímco loni musel v premiéře za volantem zastavit po páté etapě, letos Martin Macík mladší, pilot kamionu Liaz a člen rodinného týmu KM Racing, který založil jeho otec, dojel do argentinského Rosaria v polovině letošního ledna společně s navigátorem Františkem Tomáškem a mechanikem Michalem Mrkvou na devatenáctém místě. „Sice to zní jako klišé, my jsme si ale řekli už na začátku Dakaru, že se letos prostě do cíle dostaneme, takže jsem s tím nějak počítal," říká šestadvacetiletý český závodník.

Letos jste se vrátil z Dakaru s úsměvem na tváři, ale nedlouho před cílem byl moment, kdy vám do zpěvu nebylo…

Ty byly v průběhu soutěže hned tři. Ale je pravda, že když člověk stráví čtyři hodiny v poušti, navíc s vědomím, že moc času, aby dokončil včas etapu, ještě k tomu v noci, nemá, tak to se v hlavě začnou honit zvláštní myšlenky. V jedenácté etapě náš vůz postihla závada, která jej kompletně vyřadila z provozu. To jsem však věděl, že jsme schopni opravit, stejně jako to, že oprava bude trvat hodně dlouho, ale nepřemýšlel jsem nad tím, že bych etapu nedokončil. O tom, že bychom to nemuseli v limitu stihnout, jsem začal uvažovat až po opravě za volantem, kdy jsme letěli nocí do cíle. V tu chvíli jsme věděli, že na tři stovky kilometrů jízdy v terénu máme jen čtyři hodiny.

To musel být velký nápor na nervy…

Byla to kritická situace, to ano, ale paradoxně v těch několika hodinách jsme si užili největší srandu. Sice nás všechno bolelo, byli jsme doslova hotoví, mleli jsme z posledního a s odstupem ani nechápu, jak jsem všechno dovezl do cíle. Ono se to nezdá, jeli jsme kládu, navíc jen na světla…

Zmiňoval jste i další kritické chvíle, které to byly?

Myslím si, že o etapu dřív, když mi něco vlétlo do vrtule motoru. Nevěděl jsem proč a jak, ale prostě to tam bylo a my uprostřed pouště v dunách ji museli měnit. Náhradní jsme měli, o to nic, to je v pohodě, to se dá vyměnit, jenže to trvá hodinu a půl. To by se sice taky nic zásadního nestalo, jenže v cíli jsem pak zjistil, že etapu jsme zajeli neuvěřitelně rychle… Ale to jsou kdyby. Přesto třeba za tenhle výsledek patří dík navigátorovi Ferymu Tomáškovi, který nás nasměroval perfektně.

A ta třetí?

Ta byla v deváté etapě, tam šlo ale pouze o mou vlastní obrovskou chybu. Zkrátka a dobře jsem se v písku zakopal. Byl jsem nedočkavý, najednou jsem vletěl do fešáku (zjednodušeně sypkého obrovského oblaku písku) a bylo vymalováno. Museli jsme zůstat stát, počkat, až opadne, a najednou jsme nemohli jet dál. Kluci chtěli kopat lopatama okolo kol, jenže fešák je jako cement, ten se lopatama odházet nedá. Takže jsme museli počkat, až nás někdo vytáhne. Navíc se to stalo na začátku etapy v nějakých pětačtyřiceti stupních, v místě, kde se nedá vůbec dýchat. Tohle nám vzalo tolik síly, že si to snad ani nikdo nedokáže představit. Tohle byla šílená etapa, cesta byla totálně rozbitá. A to tolik, že jsme snad sto kilometrů jeli na jedničku. To bylo drsné, ke konci už otřesy v kabině snad každému vadily.

Dá se taková etapa s něčím srovnat?

Asi ne. Ten zničený kardan v jedenácté etapě byl problém, byl to velký problém, ale řešitelný. Ale nejvíc sil vzala právě asi ta devátá etapa, kterou jsme navíc kromě jiného jeli prakticky po celou dobu úplně sami. Kolem nás nikde nikdo. To si pak člověk pomyslí různé věci… A největší paradox byl, že když jsme dojeli do cíle, zjistili jsme, že jsme v cíli plus minus stejně, jako když jsme odstartovali.

Jet naprosto sám někde v poušti, to musí být ohromný nápor na psychiku. Jak to zvládáte?

Hlavně je těžké dokázat udržet tempo. Psychicky s tím moc velký problém nemám, horší je ovšem ta nejistota, když si člověk začne říkat, jestli jede dost rychle.

Dá se tohle nějak řešit?

Snad ano, sám to řeším tak, že vím, kde mám strop. Poznám moment, kdy cítím, že už auto přestávám ovládat, takže to dostanu kousek pod tenhle strop a jedu. Ale nějaká příprava na psychickou zátěž před Dakarem není možná, to musí mít člověk v sobě. Jasně, člověk za volantem přemýšlí, ale taky mu musí pomoct okolí. Já sám mám obrovskou výhodu v posádce, ve které panuje naprostá shoda.

Co si vlastně z letošního Dakaru uchováte nadlouho v paměti?

Okamžik dojetí do cíle, to je chvilka, na kterou se nezapomíná. Ale taky asi nezapomenu, proč jsme do cíle dojel. Přece jen těch zábran bylo dost. A nesmí se zapomínat na to, že k úspěšnému dokončení celého závodu potřebujete i určitou porci štěstí, možná dokonce padesát procent.

A dál?

Pár Dakarů jsem už zažil, teď podruhé jako řidič, předtím několikrát v roli navigátora, takže můžu už trochu porovnávat. Tentokrát jsme fungovali naprosto stoprocentně jako tým, jako jedna parta, která vyzařovala pozitivní energii. A to se poznalo právě po té poruše, kdy jsme dojeli do bivaku v jedenáct večer. To se klidně mohlo stát, že by mechanici už mohli být kyselí. Ale oni nás přivítali se slovy: „Tak co, kluci, dobrý? To je super, že jste tady." Pak jsme se sešli i s otcem, majitelem týmu KM Racing, řeklo se, co všechno je potřeba udělat, a šlo se bez keců na věc. Tohle každého z nás letos strašně nabilo pozitivní energií.

Ale snad nechcete říct, že jste nikdy neměli na nějakou věc rozdílný názor?

To ne. To víte, že jsme se třeba i v kabině Lízy za těch patnáct dnů párkrát pohádali. Ale hned potom to bylo mezi námi v pořádku, nikdo se k tomu už nevracel. Proto se vrátím o kousek zpátky, přesně kvůli tomu si letošní Dakar budu pamatovat. Dobrá parta, a když hádka, tak konstruktivní.

Když se na první týdny letošního roku podíváte z pohledu přípravy na něj, máte pocit, že jste na Dakar 2016 byli optimálně kondičně připraveni?

Myslím si, že jsme už objevili jisté rezervy. O nich už jsem řekl svému trenérovi a on mi odpověděl něco ve smyslu, že mi hned neřekne, co s tím dál. Že je potřeba nad tím pouvažovat. Stalo se mi třeba, že jsem si vytvořil řadící loket (něco na způsob namoženého lokte při tenisu). Za tohle si ale můžu částečně sám, protože mám zvyk, že skoro pořád mám pravou ruku na řadící páce a levou řídím auto. Navíc jsem proslulý tím, že furt řadím, z čehož si už i kluci v kabině docela utahují. Takže člověk pak podvědomě řadící páku používá i jako držadlo a zbytečně namáhá ruku. A druhý moment, který byl nepříjemný měl jsem rozsezený zadek. To by člověka nenapadlo. A to jsem prosím měl od třetí etapy, takže jsem trenérovi psal, co s tím, bral jsem na to prášky od bolesti, sehnal jsem si další molitan, ale na příští rok musím i tak popřemýšlet, co s tím.

Dakar v roce 2015 jste sice nedokončil, přesto jste byl na trati dobrou polovinu závodu, můžete proto aspoň trochu porovnat oba ročníky?

Byly to dva naprosto odlišné ročníky. Letos bylo všechno úplně jinak, trasa byla jiná, takhle vysoko v horách jsme nikdy nebyli, nezažil jsem ani tak rychlé etapy, jako letos. A třeba i duny byly úplně jiné. A upřímně, už od začátku jsme se mezi závodníky bavili o tom, že letos je to nějaké divné. Později si na tohle člověk už zvykl, po pár etapách už ale vlastně ani nad ničím podobným nepřemýšlíte. To je pořád dokola. Dojet, umýt se, najíst se, odpočinout a zase jet o kus dál.

Někdo má ve zvyku se za úspěšné zvládnutí nějaké náročné prověrky něčím odměnit…

(skočil do řeči) Ne, to my nemáme. My jedeme na zadostiučinění. Třeba v první půlce, kdy byla trať namoklá, se mi jelo strašně dobře, což se projevilo třeba i tím, že jsme jednu etapu dojeli jako sedmí v pořadí. Ale to už jsem všechny upozorňoval, ať nepodléháme eufórii. Říkám ano, pochválit, ale k čemu je slavit v půlce něčeho, co ještě z druhé půlky není za námi.

Na co vlastně jezdí závodník kamionu na Dakaru?

Na adrenalin. To je úplně nejvíc. Člověk si uvědomí, že díky tomu má najednou neuvěřitelnou sílu nebo že vydrží delší čas bez jídla. Za normálních okolností, když nemám jídlo, jsem bez energie, ale na Dakaru to tak není. To je jedna věc, ale je jasné, že i nějaké jídlo jsme do sebe vpravili. Měli jsme snídaně a večeře, ty bývaly opravdu dobré, třeba i steaky. A samozřejmě jsem měl k dispozici proteinové drinky, proteinové tyčky, nějaké energetické věci. S sebou jsem si do auta bral minimálně dvě lahve, v jedné byl iontový nápoj, který není močopudný, a pak jsem do sebe už mohl lít i vodu. Tu člověk na Dakaru v podstatě celou vypotí.