close zoom_in

Dvanáctým rokem chytá extraligu za Vítkovice, kde je nejstarší. Momentálně je s týmem ve finském Tampere na Poháru mistrů.

Někdo si může říct: no jasně, kluci si vyrazili na výlet do Finska. Ale ono to tak není. Někteří z vás studují, vy patříte k těm, kteří si museli brát v práci dovolenou. Nebyl s tím problém?

Dovolenou jsem si pro jistotu vyřizoval už měsíc předem. Byl jsem si nechat podepsat dovolenkový lístek u šéfa. Přitom ve skutečnosti jsem vlastně na žádnou dovolenou nejel. Chytání je moje druhá práce. Jsem si ale jistý, že to beze mě v práci zvládnou, každý je přece nahraditelný, dá se zastoupit. Horší je, že jsem si vypsal pět dnů dovolené a do konce roku mi zbývají už jen tři. Doufám proto, že na Vánoce jich tam není více volných. To by bylo špatné.

Co vlastně máte jako civilní povolání? Kde jste zaměstnaný?
Jsem obchodní zástupce firmy, která zajišťuje servis výtahů, ale na starosti máme i vodu, topení, plyn a elektro. Zákazníkům dělám tříměsíční cenové nabídky na základě prohlídky výtahů specializovanými techniky, kteří objeví nějakou závadu. Starám se taky o vozový park. Rozděluju auta, dohlížím na to, aby byla přezutá, aby je měli chlapi vysáté. Dělám celkový plán, aby se to vše včas stihlo. Takže pracuju spíše od stolu, než v terénu. Ven vyjdu akorát vypsat předávací protokol. To je tak vše.

Pojďme k florbalu, kterému se věnujete už řadu let. V extralize točíte jedenáctou sezonu. Jak jste se k němu vlastně dostal?
Všechno začalo na gymplu, když jsem chodil do sekundy. Prvně jsem přemýšlel, že půjdu hrát, ale kluci říkali, že do hry nikoho nepotřebují, tak jsem si oblékl tepláky, mikinu, vzal si přilbu na hlavu a už jsem z té brány nevylezl. Pomohl mi hned první zápas za starší žáky. Tehdy náš tým porazil právě Vítkovice 5:0, což byl pro mě super začátek. Věci se daly do pohybu, a tak od roku 2002 chytám extraligu.

V čem je kouzlo tohoto sportu? Co vás lákalo na tom, postavit se mezi tři tyče?
Chytlo mě to v tom, že prostě přijdu do haly, během chvíle se obleču, skočím do branky a hned můžu chytat. Není to jak v hokeji, kdy vám trvá se do výstroje narvat. Je to prostě pohodová zábava, nikdo nic moc neřeší. Jediné, co mě teď trochu straší, je fakt, že jsem v týmu nejstarší. V dubnu mi bude třicet, druhý nejstarší je Lukáš Hrubý, který měl v srpnu sedmadvacet. Jinak tu máme vesměs samé mladíčky. Brzy mě čeká konec, ale na to se snažím nemyslet. Minimálně dva roky ještě vydržím. No a pak se uvidí.

Jaká je vlastně životnost florbalového brankáře? Je to podobné jako v hokeji?
Ve florbale se často mluví o Kristových letech. Třiatřicet je asi tak ideální na odchod. Ale jsou i starší, kteří jsou pořád v akci. Třeba Tomáš Kafka. Tomu je pětatřicet a stále chytá. Navíc velmi dobře. V Česku patří k nejlepším, možná je úplně nejlepší. Co se týká věku, tak si vzpomínám na jednoho gólmana z Chodova. Ten měl dokonce ke čtyřicítce. Ale nevím, jestli chytal extraligu. Každopádně je to největší veterán, kterého si teď vybavím.

Mluvíte o Kristových letech, která se ve vašem případě pomalu blíží. Jaké máte plány po skončení aktivní kariéry?
Rozhodně nechci s florbalem seknout. Je mi s kluky fajn a nedokážu si představit, že bych byl ze dne na den bez toho všeho. Takže to florbalové končení vidím v mém případě postupně a pozvolna. Jak se říká, bude to takové odcházení. Na halu budu jezdit asi vždycky.

Už jste přemýšlel o tom, co by vás v souvislosti s florbalem bavilo?
Tyhle věci teď neřeším, nemá to smysl. Mám své zaměstnání, kde bývám pravidelně do pěti odpoledne. Času zase nemám na rozdávání. Navíc ještě neplánuju končit. Pořád chytám, vždyť jsem na Poháru mistrů, kde je šestí špičkových světových klubů.

Jasně, to chápu. Je to předčasné. Ale přesto. Dokážete si třeba představit, že byste se stal trenérem?
Ještě jsem o tom až tak hluboce nepřemýšlel, s nikým v klubu se o tom nebavil. Ale spíše než dělat trenéra mládeže, bych se chtěl věnovat gólmanům. Něco jim předat, poradit jim. Možná to je způsobeno i tím, že jsem byl s mladými kluky někdy před čtyřmi lety na turnaji v Praze, měl jsem je hlavně hlídat, aby si nic neudělali, a jeden klučina si hned druhý den zlomil ruku. A to nebylo dobré. Bohužel dělal blbosti v tělocvičně a netrefil žíněnku.

Určitě máte i kamarády mimo florbalové prostředí. Co oni říkají na to, že kromě práce také chytáte?
Mimo florbal zase tolik kamarádů nemám. Je jich opravdu pár, ale zase jsou mi o to bližší a všichni mi fandí. Zajímají se, jak se nám daří, ptají se, kdy máme zápas, že by se přišli podívat. Mám v nich podporu.

Když se na vás podívám, je vás opravdu kus. Byl jste vždycky takový? Přes metr devadesát, téměř sto patnáct kilo. To jsou hodně slušné proporce…
Růst jsem začal v osmnácti, ale jen do šířky. Nějak mi to drží. Nevím, do jaké míry by mi pomohlo, kdybych před sezonou v rámci přípravy běhal s kluky a nějaká kila shodil. Přemýšlím, jestli by mi to neubralo ty centimetry, které se v brance hodí. Ono je to dvousečné. Někdy se to hodí, jindy si říkám, že bych mohl být pohyblivější, rychlejší. Když tu hru umí člověk číst, tak se to dá nahradit. Ale přiznávám, že by mě mohlo být trošku míň.

Co potřebuje fotbalista, to ví každý. U hokejisty je to podobné. Jak to je s výstrojí u florbalového brankáře?
Potřebuju suspenzor, kalhoty, vestu, nějakou mikinu, dále potítka, aby šlachy a žíly na zápěstí při střelách nebolely. Pokud je zima, tak si beru podvlékací tričko. Na tréninky používám rukavice, do zápasů si je ale neberu. Mám i jednu specialitu.

Povídejte…
Všichni se mi diví, že když nadzvednu kalhoty, tak mám na kolenou volejbalové chrániče a ne speciální florbalové, které jsou třikrát větší, širší a chrání i holeně. Ale já v nich chytám sedmnáct let a nestěžuji si. Je ale pravda, že mi pomáhá i povrch, který je u nás na hale v Ostravě-Dubině. Máme tam měkounkou gumu. Pokud bychom trénovali a hráli někde na parketách, nevím, jak bych na tom s koleny byl.

Co vlastně nejvíce bolí?
Když mě někdo trefí ze strany do boku nebo do krku.

A kolik míček nejrychleji letí?
Řekl bych až dvě stě kilometrů, ale hodně rychle zpomaluje. I tak je to ale kolikrát slušná pecka.

Když slyší v hokeji brankář slovo tříslo, dostává kopřivku. Která část těla je u vás nejnáchylnější ke zranění?
Kotníky. A to kvůli posunům mezi tyčkami. Nepříjemný je také naražený loket, když člověk skočí a dopadne na nějaký tvrdší povrch. To bych řekl, že jsou dvě základní zranění. No a musím zmínit i polámané prsty. To když vás soupeř dohraje. Já naštěstí prst nikdy zlomený neměl, ale pár šrámů už jsem posbíral. Každou sezonu mívám naštípnuté kůstky u palců na nohou. Právě z těch přesunů v brance. No a nemám vnitřní kotník. Ale jestli je to florbalem, nebo tím, že mám tak široké nohy, to vám neřeknu.

Které bylo vaše nejvážnější florbalové zranění?
Natržené vazy v kotníku. To se mi stalo během čtvrtfinále play-off před nějakými sedmi osmi lety. To není vše. Měl jsem ještě zánět v noze a tak pravidelně beru prášky na ředění krve. Kdyby mi tak teď někdo prsty na ruce rozsekal, asi by to trochu déle crčelo. Celkově se mi ale vážnější zranění vyhýbají, což musím zaklepat.

Najdou se jako v jiných sportech i ve florbale hráči, kteří jsou vyloženě záludní a schválně vás gólmany osekávají?
V extralize se to až tak nestává. Tolik se ke mně ani nedostávají. Možná to někteří nemají v hlavě v pořádku, když vidí míček, hrábnou mi do ruky, švihnou mě. Nemyslím si ale, že by vyloženě chtěli. Přichází to v zápalu boje.

Jakou jste zažil ve florbale největší melu? Dochází i na pěstní výměnu názorů?
Největší masakr, co já si pamatuju, to bylo ještě v době, kdy jsem chytal v týmu Mustangu. To jsem ještě nehrál extraligu. Pamatuju si, že jsme vedli a někdo srazil našeho hráče přes mantinel. V tu chvíli od nás vyběhl chlap a tomu dotyčnému normálně napálil pěstí. Dostal tehdy osm zápasů stop. Nic podobného jsem od té doby nezažil.

Florbal se hraje v Česku pod hlavičkou unie od roku 1994. Jak se za tu dobu změnil?
Úplné začátky nepamatuju, každopádně je to rok od roku rychlejší. Hráči neustále vymýšlejí nové způsoby zakončení, takže pro gólmany je to stále náročnější. Už to není ten amatérismus, jen taková sranda jít si zaťukat. Hráči jsou nejen technicky, ale i fyzicky perfektně připraveni. Jsme už svým způsobem profesionálové. Takoví Jardové Jágrové bez peněz.

Momentálně jste ve finském Tampere na Poháru mistrů. Na výkonu gólmana vždy hodně záleží. Jak se obecně na zápasy připravujete?
Co se týká fyzičky, nejsem zastáncem běhání. Během předsezónní přípravy se připojuju ke klukům až v hale. Lítat někde po oválu, to fakt není pro mě. Myslím, že vytrvalostní běhy by mi až tolik nedaly. Ulítanost mi v brance nepomůže. Potřebuju hlavně klid. Raději mám posilovnu, což je ale u mě taky trochu problém. Kolikrát nejsem schopný se sám zvednout.

A co psychika?
S tou nemám problém. Po těch patnácti letech, kdy dělám florbal, mám vše zautomatizované. Jak se připravuju na takové zápasy, které mě čekají tady ve Finsku na Poháru mistrů? Na jména se nedívám. Hlavně sleduju to, jestli je to pravák nebo levák. Ale studovat, kam přesně střílí, to nemá význam. Ono je to všechno tak rychlé, že by mi to spíše ublížilo. Nejdůležitější je se snažit, co nejlépe číst hru.

Ještě jedna věc bude určitě všechny fanoušky zajímat. Když se vám naskytne chvilka volna, co nejraději děláte?
Odpočívám. To mě fakt baví. No a jinak si občas zajdu s mamkou na hřiby. V létě k vodě moc nechodím, na to moc nejsem, spíše vyrazím na kolo. Rád bych jezdil v zimě častěji na lyže, ale když dám nohy do lyžáků, mám problém s tou srážlivostí krve, hned mi otečou kotníky. Ale jinak je mi fajn, jsem spokojený člověk.

AD FOTO:
VYSMÁTÝ byl vítkovický gólman Roman Ciompa po dubnovém superfinále v Praze, které sledovala rekordní návštěva 10 451 diváků. Také zásluhou urostlého chlapíka s helmou na hlavě získali Ostravané po výhře 4:3 nad Chodovem mistrovský titul. Foto: 1. SC WOOW Vítkovice