Nakonec se ale rodák z Přelouče vrátil k milovanému basketbalu, který sám aktivně hrával za Pardubice. „V armádě patří k elitním článkům pilot, je na vrcholu pyramidy. Rozdíl mezi ním a profesionálním basketbalistou není velký,“ řekl Michal Miřejovský Deníku.


Když se v kostce podíváme na váš životopis, je vcelku pestrý. Basketbalista, působení v armádě, mise v Iráku, a teď kondiční trenér Tomáše Satoranského…

V roce 2002 jsem ještě hrával profesionálně basketbal za Pardubice a u toho studoval vysokou školu. Myslel jsem si, že budu hodně dobrý hráč, tím pádem jsem do školy moc nechodil. Tehdy byla povinná jen základní vojenská služba, proto jsem musel na rok narukovat do armády. Tím se přerušila hráčská kariéra, na kterou už poté nešlo navázat. Nakonec jsem v armádě zůstal skoro patnáct let.

A to dokonce na letecké základně…

Sloužil jsem v Čáslavi, kde je základna stíhacího letectva. V posledních devíti letech jsem působil jako instruktor speciální tělesné přípravy a instruktor přežití. Piloty jsem učil, jak přežít v přátelských i nepřátelských podmínkách, kdyby se museli vystřelit z letadla, a jak si poradit s věcmi, které mají u sebe.

Vy osobně jste zažil nepřátelské podmínky?

Byl jsem na misi v Iráku. Byla na základně, nepřátelské podmínky byly okolo ní. Bojů jsem se přímo nezúčastnil.

Co si můžeme představit pod pojmem nepřátelské a přátelské podmínky?

Přátelské prostředí je v době míru. Uvedu příklad. Pilot bude absolvovat tréninkový let v zimě, dojde k poruše letadla nebo ke střetu s ptákem, který je jedním z největších problémů, jež může nastat. Dojde ke katapultáži a pilot se ocitne v kombinéze s věcmi, které má u sebe. A to někde na horách, což jsou dost časté prostory, kde se cvičí, a může tam strávit i několik dní, neboť je v prostoru, kde se k němu záchranné jednotky nedostanou hned. Musí být na to tedy připraven. Nepřátelské prostředí je v bojové zóně, kde k tomu všemu musíte zvládnout jak klimatické prostředí, tak fungovat vůči nepříteli, mazat za sebou stopy, mít připraveny předem strategie na přesun, posílat zprávy spojeneckým jednotkám.

Sám jste na vlastní kůži absolvoval výcvik ve zmiňovaných podmínkách?

Zažil jsem to. Než jsem se stal instruktorem přežití, musel jsem několik let absolvovat jednotlivé stupně výcviku. Poslední stupeň je hodně náročný. Sáhl jsem si na dno jak psychických, tak fyzických sil. Nejdůležitější je nastavení hlavy. Když je člověk pozitivní a věří, že se z dané situace dostane zdravý, tak to opravdu pomáhá i celé fyziologii těla.

Skončil jste v armádě a vrátil se k basketbalu. To musel být obrovský skok…

Když skončila má basketbalová kariéra, tak jsem se přehoupl na druhou stranu barikády. Stal se ze mě trenér, začal jsem studovat, pracovat s jednotlivými hráči, a to nejdříve se svými kamarády, které jsem znal z hráčského angažmá. Dostal jsem se až do Svitav, kde pracoval pan Růžička. Moje práce a koncept se mu moc líbily. Domluvil mi schůzku s panem Ginzburgem, kterému dělal asistenta, to byl rok 2017 a já jsem dostal nabídku pracovat jako kondiční trenér u české basketbalové reprezentace. Pro mě šlo o nabídku, která se neodmítá. Skončil jsem v armádě po 14,5 letech, i když po patnácti začíná výsluha. Pro mě to byla ale životní šance. Svého rozhodnutí v žádném případě nelituji.

Vedle národního týmu jste začal spolupracovat také s Tomášem Satoranským…

Na začátku sezony jsem byl s Tomášem tři měsíce v Chicagu a individuálně jsem ještě ke skvělému servisu, který mají v NBA, dělal věci navíc. Tomáš je absolutní profesionál, NBA je opravdu extrémně náročná, protože každý druhý den hrají zápas. Hodně jsme se spolu soustředili na regeneraci a věci s tím spojené, ať už spánek nebo jídlo, aby byl zdravý a mohl odehrát celou sezonu.

Základem tak není být hlavně dobře fyzicky připravený?

Není. Během sezony je prostor na trénink minimální. Tady platí pravidlo, že co nenatrénujete v létě, už přes rozběhnutý ročník nedohoníte. Jedete v koloběhu zápas – odpočinek nebo týmový trénink, na kterém si procvičujete signály a podobné věci. Kondiční příprava je udržovací, tu si Tomáš řeší v týmu a spolu jsme se soustředili na regeneraci. Z fyzična jsme měli takový rituál, že zhruba tři hodiny před zápasem jsme měli třiceti až čtyřicetiminutové okno, ve kterém jsme aktivovali jeho tělo. Mobilizaci, aktivní protahování, střed těla. Pak šel do haly, kde prováděl tu svou rutinu, kterou má před zápasem.

Je ale velký rozdíl připravovat vojáky a sportovce…

V armádě patří k elitním článkům pilot, je na vrcholu pyramidy. Rozdíl mezi ním a profesionálním basketbalistou není velký. Tím, že jsem strávil u basketbalu třicet let jako hráč, mám obrovskou výhodu v tom, že vím, co ten hráč potřebuje. Nemyslím si, že bych byl na basketbalisty příliš tvrdý z armády.

Pracujete u reprezentace, jste osobní kouč Tomáše Satoranského a nyní jste nově v Opavě, v klubu, který pracuje s malým rozpočtem. Vy navíc bydlíte v Přelouči…

Do Opavy mě přivedla nabídka trenéra Petra Czudka, který je zároveň asistentem u reprezentace. Hledal jsem možnost kontinuální práce. U reprezentace je to specifické z pohledu fyzické přípravy. Na klubové bázi mám možnost na hráče působit delší dobu. To je jeden z hlavních důvodů, proč jsem v Opavě. Klub navíc disponuje zázemím, které je skvělé, líbí se mi koncept s mládeží, kde se taky zapojuji do práce. Postupuji od nejmladší kategorie, kde rozvíjejí trenéři pohybové základy, do dalších kategorií, kde nastavují více basketbalu.