Stejně jako po zápase považuje Mikulášek své jednání za chybu. Podle svých slov se hecoval, psychicky povzbuzoval. Proto se i s odstupem s porážkou těžko smiřuje. „Když na něco nemám, nevymlouvám se a řeknu to. Jenže tady já vím, že jsem na vítězství měl,“ říká v exkluzivním rozhovoru.

Vrací se k celému zápasu. Tomu, co mu předcházelo i tomu, co bylo po něm. Hledí do budoucna a v jedné věci má jasno. Chce odvetu. „Co nejdříve,“ podotýká Václav Mikulášek.

Jak s odstupem tedy berete porážku?

Jak to mám brát? Už jsem to řekl hned po zápase, prohrál jsem si to svou blbostí. Na svůj amatérský výkřik. Co mám na to víc říct? Moje chyba. Nehodlám hanit Meliše, Bola, nebo jak se vlastně jmenuje. Když se člověk podívá i na ty tři minuty, tak viděl, že jsem nevypadal, že bych byl nějak v koncích. Ani v postoji, ani potom na zemi, kde jsem ho trefoval. Vždyť se podívejte na Melišův obličej, jak po té chvilce vypadal…

Co by se stalo, kdyby Pavel Touš váš výkřik nereflektoval a pokračovalo se? Urval by vám tu ruku, jak Meliš popisoval?

Upřímně řeknu, že poprvé to držel dobře, ale podruhé jsem tam měl místo. Hlavně Tomáš Meliš nemá dlouhé ruce na to, aby to dotahoval tak daleko. Tam, kde mi držel ruku, to měl na maximum. A navíc mi tahal ruku za záda, místo toho, aby mi tahal rameno prvně nahoru a až pak dozadu. Tím pádem jsem tam místo pořád měl. Jsem typ, který přizná, že když je to v háji, řekne to. Pak bych se vůbec nerozčiloval, nevadilo by mi to. Nevím, jestli jste viděl zápas Minda – Dajčman. Dajčman se sedl, vyplivl chránič a zakřičel „stop“. To je verbální tap out (vzdání se). Jenže tady zápas pokračoval. Jak je to možné?

To se ptáte nepravého člověka…

Já jen říkám příklad. To je verbální tap out. Stop. Já měl na vše místo. Ano, štvalo mě to. Chápu, měl jsem to vyrvat, držet hubu a pokračovat. Bohužel jsem udělal chybu, která mě stála zápas. Vždyť když se na něj podíváte po zápase, vypadá takhle vítěz?

Byl také pobouchaný a měl monokl…

Dýchal, jak kdyby tam byl tři kola. Já byl připravený to dělat patnáct minut v kuse, na to nebyl nachystaný. Ještě předtím, než jsem věděl, že je to v háji s váhou, můj trenér za mnou přišel s tím, ať ten zápas zruším. Já mu odpověděl, že ne. Viděl ale, v jakém stavu jsem byl. Nejhorším za celý život. A stejně jsem do toho šel. Ale nebudu si stěžovat, není to výmluva. Jenže i v tom nejhorším stavu bych ho porazil. Nechci ho zahazovat, nebo se povyšovat, jak si lidi myslí, ale je to realita. Já to řeknu naplno. Ať už když to podělám, nebo když vím, že na to mám. A tady jsem na to měl.

Vypadáte rozhodně.

Hned po zápase mi volal dokonce hlavní trenér od Jeremyho Kimballa. „Proč to zastavili?“ ptal se mě. On tam totiž nebyl. Chápu, že jsem dal verbální pokyn k tomu, že si Pavel Touš myslel, že to bolí. Já ho znám, je to dobrý rozhodčí, nechci ho hanit, nic proti němu nemám. Řekl, že jednal podle svých pocitů a že má málo času na rozhodování. Tomu rozumím.

Co jste si pak ve světle svých pocitů pomyslel, když Tomáš Meliš uvedl, že kdyby vás držel déle, urve vám ruku?

Že by to neurval, ani nezlomil. Přísahám Bohu, přísahám na vše možné, i když vím, že je to zbytečné takhle říkat, ale vím, kdy to musím ukončit, a kdy můžu pokračovat.

Je to poučení do budoucna?

Je. Už mě na to upozorňovali na tréninku. Nebudu lhát, že ne.

Na to, že se takto projevujete a teoreticky se toto může stát?

Ano. Že si zařvu, abych si psychicky pomohl.

close Oktagon 32, 9. dubna 2022 v Ostravě. info Zdroj: Deník/Pavel Netolička zoom_in Oktagon 32, 9. dubna 2022 v Ostravě.

Řadu fanoušků překvapilo, že jste šel s ním brzy na zem a nedržel jste se ve vám komfortnějším postoji…

(pousměje se) Protože on v postoji nechtěl zůstat, co jsem měl dělat? Všichni viděli, že dostal jeden úder, jeden kop, a věděl, že tam to nepůjde. Nechal jsem ho naschvál jednou vystartovat, ať mě trefí, mě to nevadí, já jsem dřív boxoval. Trefil se jednou, pak dostal dvakrát nazpátek. Zjistil, že nemá sílu mě hodit. Zabral a hned jsem ho držel ve škrcení. Možná jsem to měl držet, i když trenéři na mě křičeli, ať to pustím, že si utavím ruce. Tak jsem pustil a držel jsem to, co jsem trénoval – ground and pound. A tam jsem trefoval lokty a údery čistě, to vím.

Meliš prohlásil, že to škrcení bylo nesmyslné. Slyšel jste to?

Já tiskovku ani neposlouchal, neměl jsem k tomu důvod. Ani tam chodit. Na co? Všechno jsem řekl v kleci. Hlavně vím, že jsem málem umřel, abych do zápasu nastoupil. Kdyby lidi věděli, co vše jsem musel podstoupit ten den před vážením…

O tom jste mluvil už v pátek na tiskové konferenci.

Zvracel jsem, strávil jsem dvě hodiny na záchodě, dvakrát jsem se vybulil. Přítelkyně se o mě celý týden starala, mamka se bála. Nikdo si neumí představit, jak to celé vypadalo. A není to tak, že bych se na něco vykašlal, nebo že bych něco hodil za hlavu. Prostě moje tělo mě nepustí. Měl jsem s tím problém, změnili mi prášky, které normálně beru a tělo to nepobralo. Když jsem si dal půl litru vody, zavodnil jsem se, jako kdybych vypil tři litry.

Humor vás ale na oficiální váze nepřešel, že?

Nebyl důvod. Jediné, kdy ano, když mi máma volala, že viděla video, které vydal Oktagon. Že se rozbrečela, vadilo jí to. Stejně jako sponzorům, ale bohužel. S tím nic neudělám.

Které video máte na mysli?

Jak sedím na židli a kývu se. Myslím, že bylo docela zbytečné to vydávat. Říkal jsem to i kameramanovi, který mi odpověděl, že to je sranda. „Tohle sranda určitě není,“ reagoval jsem. Prostě jsem byl v ten moment totálně mimo. Si představte, že dva dny nemáte jídlo ani vodu. To je pro člověka smrtelné.

Promotér Ondřej Novotný vyjádřil mrzutost, že jste nepřišel na pozápasovou tiskovou konferenci. Proč?

Slyšel jste tu halu, jak bučela, když vyhlašovali Meliše vítězem?

Samozřejmě.

(odmlčí se) Co jsem mohl udělat a co jsem slíbil, o tom jsem mluvil. Říkám, co si myslím, ale aby to bylo možné. Nikdy jsem třeba neřekl, že porazím Vémolu. Nikdy jsem neřekl nic, co bych reálně nechtěl udělat. Tady jsem viděl, že jsem vítěz, Meliše jsem zlomil psychicky. Bylo mi jasné, že budu na tom lépe silově a fyzicky. V každém tomto ohledu, že budu lepší. To jsem si v hlavě byl jistý, i když mi vlastní trenér řekl, že to mám zrušit. Nevěřil mi, že to zvládnu. I přesto jsem do toho šel. Navzdory tomu, že trenér je moje největší opora ze všech. Trenéry mám jako své otce.

Neměl jste co říct nad to, co jste pronesl v kleci?

Nebylo už co. Ještě mi řekli, že je to zbytečné, abych tam chodil. Pak jsem od slečen Oktagonu – které jsou fajné, hodné, vždy se mě zastanou – poslouchal, že jim to dlužím. Já ale nikomu nic nedlužím. Jediní, komu něco dlužím, je můj tým, který se o mě stará. A také rodina. Ti se mnou prožívali ten stres a to nejhorší. Na rovinu – a to myslím zcela vážně – já jsem riskoval kvůli toho zápasu život. To neříkám proto, aby to bylo dramatické, ale je to tak. Celý týden jsem měl jednu tyčinku rozdělenou na tři části, abych se najedl a měl jsem něco v žaludku.

Pak je výsledek asi o to větší zklamání, viďte?

Jasně! Neřekl bych, kdybych věděl, že je to v háji. Držel bych hubu a krok. Popisuji ale věci tak, jak jsou. Nemám důvod si vymýšlet. Věděl jsem, že s tou rukou mohu bojovat. Třeba by to nakonec po půlminutě dotáhl, nebudu říkat, že to není možné, ale v daný moment to dotažené neměl. Určitě ne, abych to odklepal, nebo řval bolestí.

Za celou dobu, kdy byl tento zápas v plánu, jste si s Tomášem Melišem řekli a vzkázali hodně, nešlo o výroky v rukavičkách. Mrzí vás dnes zpětně něco?

Jedině asi to, že když jsem byl ze všeho vytočený, tak jsem Tomášovi řekl, ať chcípne. Nikdy nikomu nechcete přát smrt. Zbytek ne, protože jsem celou dobu byl docela hodně fér.

Zajímavé bylo, že na veřejném vážení, i po zápase v kleci, jste podal soupeři ruku, což jste předtím vylučoval. Co vás k tomu vedlo?

Takhle, na rovinu… Na vážení to byla jen psychologická věc, abych ho vyvedl z míry. Dva tři lidi na to přišli. V kleci pak za mnou přišel Tomáš a bylo vidět, že je mu to líto, tak se zeptal, jestli mu podám ruku. Ať si myslí každý, co chce, sice držím své slovo, ale když někdo přijde, mám kousek dobra v srdci a nemám problém si něco přiznat. Asi je to O.K.

Je to mezi vámi urovnáno?

Hele, asi úplně srovnané to nebude nikdy, protože si myslím, že odvetu si zaslouží každý fanoušek. Můj i jeho. Nechci říkat, že i já, ale upřímně – s touto výhrou přece nemůže být spokojený ani on. To není výhra, jakou sliboval. Že mi něco urve, nebo zlomí. Že mě knockautuje. Buďme realisté, v postoji určitě ne.

Takže teď máte před sebou motivaci v podobě odvety?

Nemohu na něj tlačit, chápu, nechce si sundat korunu z hlavy, ale mělo by se vše dotáhnout do konce a odvetu by měl vzít.

V jakém časovém horizontu, a kde?

Co nejdřív. Hned.

V prosinci v Ostravě?

To je daleko. Nechci čekat tak dlouho. Určitě ještě letos, klidně na Štvanici, nebo na Slovensku, ať to má tentokrát blíž on. Je mi to jedno. Každý fanoušek, který v Ostravě byl, podle mě obětuje každou korunu, aby na ten zápas dojel. Takovou podporu, jakou jsem měl já, tam kromě Davida (Kozmy) neměl nikdo.

Umíte si představit, že na to Meliš přistoupí?

Umím. Otázkou je, zda na to má.

Každopádně vás čeká 21. května v O2 Aréně další zápas, tentokrát ale v boxu s Michalem Kotalíkem. Těšíte se?

Moc. Už proto, že se vrátím zpátky ke svým kořenům. Navíc v krásné O2 Aréně, kde může být dvacet tisíc lidí. A i kdyby ne, i kdyby tam bylo jen deset, tak to bude super. Věřím, že ta jména ale lidi natáhnou.

V přípravě jedete dál, nebo si dopřejete odpočinek?

Chvilku si dám pauzu, ale jinak pokračuji. Není čas ani důvod zastavovat a poslouchat komenty lidí… Zvlášť když jsou ze šedesáti procent neschopní se zvednout od počítače. Tohle celé pro mě bylo ponaučení, udělal jsem chybu, chci ji napravit, ale otázkou je, zda Tomáš k tomu svolí. Nechci o něm říkat, že má strach, nebo se bojí, i když on to o mě pořád prohlašoval. Narážel na mou váhu, že si vymýšlím, nebo se bojím. Já tohle o něm ani jednou neřekl. Pokud bude cesta, že by to vzal, tak začnu dělat to stejné.