Přitom před turnajem nebylo vše v týmu obhájců titulu ideálně nalajnované.„Sezona nebyla vydařená, což vyvrcholilo ve změnu trenérů po Švédských hrách, takže jsme nevěděli, co od toho očekávat. To ostatně nevěděli ani lidé, byť mužstvo bylo podobné jako o rok dřív ve Vídni,“ vzpomíná s Deníkem Vůjtek.

Dlouho to byl jeho turnaj, zaznamenal sedm branek a stejný počet gólových nahrávek. Nebylo divu, že se dostal i do All Stars týmu celého mistrovství. Nic na tom nezměnil ani osudný zápas s Kanadou, v němž si ho nevybíraví vyslanci Severní Ameriky vybrali, napadli a způsobili mu otřes mozku.

„Bohužel. Sice jsme vyhráli, ale byla tam zranění a tresty, takže jsme nemohli být do dalšího zápasu se Švédy kompletní. Byl to asi rozhodující faktor, jinak si myslím, že bychom na zlato dosáhli. V týmu totiž panovala pohoda, všechno klapalo a z mužstva byla cítit pozitivní nálada,“ popisuje po třiadvaceti letech Vladimír Vůjtek.

Velký podíl na tom měl on i již zmínění Patera s Procházkou. „Sedli jsme si. Měli jsme podobné hokejové myšlení, vyhovovalo nám to na ledě i mimo něj a na co jsme sáhli, to vyšlo. Byla z toho neskutečná jízda a zážitek. O to víc škoda těch zranění, že jsme na to nenavázali,“ povzdechne si nyní úspěšný hráčský agent.

Nedohrál totiž jen na tomto šampionátu, vinou dalších zdravotních potíží si už nefiguroval na žádném velkém turnaji. Přitom na jaře 1997 podepsal smlouvu s Tampou Bay, příprava se mu vydařila a vše se jevilo nadějně. „Fungovalo to skvěle, byl jsem v první pětce, vypadalo to, že si své místo v NHL najdu a dají mi šanci,“ přibližuje Vůjtek.

Jenže v závěru kempu při cestě ze zápasu usnul u klimatizace, což ho připravilo o sezonu, včetně zlatého Turnaje století v Naganu. Nominaci kouče Ivana Hlinky odmítl týden před startem.

„Před prvním zápasem mě manažer přesvědčil, ať hraju, že je začátek sezony, bude vyprodáno. Já se nechal přemluvit, i když jsem měl horečku 38,5, a tím to začalo. Pak se to táhlo celý rok,“ vybavuje si Vladimír Vůjtek. „Několik měsíců nevěděli, co se mnou je. Nakonec se zjistilo, že jde o záhadný vir, který je v těle devět až dvanáct měsíců. Pak zmizí,“ pokračuje.

„Ale nemrzí mě to. Prostě to beru tak, že to tak mělo být. Díky zraněním jsem přišel o spoustu těchto turnajů, ale nejde říct, že bych litoval. Je to pryč, příliš to neprožívám,“ uzavírá Vladimír Vůjtek.