Dostudovala medicínu, nastoupila do ostravské fakultní nemocnice a plánovala, že kvůli práci půjde vrcholový volejbal stranou. Jenže všechno dopadlo jinak. Mladá neuroložka Iva Nachmilnerová (na snímku) vyměnila před čtyřmi roky dres UP Olomouc za TJ Ostrava, které v extralize pomohla k bron᠆zové medaili. Vloni se prosadila do české reprezentace a letos je devětadvacetiletá blokařka její oporou.

„Už nesmím říct, že končím, protože vždycky, když to udělám, tak hraju ještě další roky,“ smála se 190 centimetrů vysoká volejbalistka původem ze Zašové. „Jsem za to ale ráda. Hlavně, že to pořád toleruje můj přítel a v práci mi vycházejí vstříc. Mám štěstí na lidi, které kolem sebe mám,“ svěřila se Iva Nachmilnerová a potvrdila, že i v této sezoně bude hrát v Ostravě.

Program reprezentace trvá od května až do října a vy jste v kádru jediná, která pracuje. Jak se vám podařilo uvolnit se na tak dlouho?

Jsem hrozně moc vděčná za to, že mě v nemocnici pustili, i když je doktorů málo. Přes květnovou kvalifikaci na mistrovství světa 2018 jsem měla dovolenou, která mi ještě zbyla, ale teď už mám neplacené volno.

Bílý plášť vám nechybí?

Před Final Four World Grand Prix v Ostravě jsem se v práci byla podívat a zvlhly mi oči, protože už se mi docela stýská. Pryč budu ještě dva měsíce, takže mi pacienti, pracovní kolektiv a sestřičky budou chybět ještě víc, ale na druhé straně jsem zase ráda, že jsem v české reprezentaci.

V Ostravě během roku kvůli práci nestíháte všechny tréninky, přesto jste se prosadila do čtrnáctičlenného kádru reprezentace. Bylo to těžké?

Většinou se na trenéry nadává, ale já jsem Pompemu (kouč českého výběru a TJ Ostrava Zdeněk Pommer – pozn. red.), který mi vycházel vstříc i v klubu, moc vděčná. Věděl, že kvůli službě nemůžu být na tréninku, a snažil se to nakombinovat tak, ať jsem připravená na zápasy a tým tím netrpí. Neměl to se mnou jednoduché ani v reprezentaci – na jeden sraz jsem přijela o dva dny později, protože jsem ještě musela být v práci. Vím, že někteří trenéři by to netolerovali, protože tam stojí pět dalších hráček, které mohou kdykoliv. Nicméně i já teď mám úplně volno a jsem holka, která může pořád, a baví mě to. (směje se)

Semifinálový zápas turnaje druhé divize Grand Prix volejbalistek: Česká republika - Polsko, 29. července v Ostravě. Smutek českého teamu (vlevo, Pavla Vincourová)
České volejbalistky si v Ostravě finále nezahrají. Zlomil je druhý set

Během dvaceti dnů jste hrály turnaje World Grand Prix v Peru, Portoriku, Kanadě a pak Final Four v Ostravě, kde jste obsadily 4. místo. Nepostihla tým ponorková nemoc?

Není úplně jednoduché být tak dlouho spolu, ale parta byla dobrá, všechny jsme si sedly. I ve volných chvílích, kdy jsme se mohly rozprchnout, jsme na výlety vyrážely společně. A když se něco dělo, tak to byly jen maličkosti a spíš vtipné.

Na co z letošní World Grand Prix nikdy nezapomenete?

Trpím ornitofobií, a když jsme přišly do haly v Peru, létali v ní ptáci. Podívala jsem se na Pompeho s tím, že tady rozhodně hrát nebudu. Nakonec jsem nastou᠆pila, ale nahoru se radši nedívala. Věřila jsem, že když přišly mraky lidí, ptáci v hale už nebudou. Až po zápase mi holky řekly, že tam byli pořád. (smích)

Takže do Peru už nikdy více?

V hale byly i kočky a na palubovce ptačí trus, mezi který jsme si na tréninku musely lehnout a rozcvičit se. Na židličkách v šatně byl stoletý prach, nefungovalo WC, ve sprše netekla voda… Nicméně divácká kulisa byla naprosto nejlepší a myslím, že takovou už nikdy nezažiju. Přišlo asi šest a půl tisíce fanoušků, atmosféra byla bouřlivá, s mexickými vlnami. Lidé tam byli moc milí, poznávali nás a chtěli se s námi fotit. Na Peru i přes tu špínu, binec a ptáky nemůžu říct špatné slovo, bylo to moc fajn.

V dalších zemích už probíhalo všechno klidněji?

V Portoriku vždycky před našim autobusem jezdili tři policisté na ‚čoprech‘. Vyjeli jsme od hotelu a zastavili až u haly, křižovatky jsme projížděli na červenou jako VIP. Kanada, která je krásná a bohatá země, pak už byla nuda. (směje se) Ale hrát v richmondské hale, kde rychlobruslařka Martina Sáblíková vyhrála olympijské medaile, byl taky obrovský zážitek.

A který byl ten největší pod vysokou sítí?

Hned v květnové kvalifikaci na svět, kdy jsme ve Varšavě porazily domácí Polky 3:2. Otočit tie-break z 2:8 na 15:9 jsem do té doby nikdy nezažila, to byla neskutečná věc. Naučilo mě to, že ve volejbale není nikdy nic ztraceno do posledního míče a porazit se dají i takhle silné týmy. Jsou to neskutečné zkušenosti a jsem za ně moc vděčná.

Zápas o 3. místo, turnaj druhé divize Grand Prix volejbalistek: Česká republika - Německo, 30. července v Ostravě. Smutek českého teamu (střed) Mlejnková Michaela.
Final Four vyhrály volejbalistky Polska, Češky jsou čtvrté