Neomrzely vás po tolika letech exhibice s Jindřichem Panským? Přece jen hrajete stále spolu.
Já myslím, že rozhodně ne. To nakonec těch pár stovek diváků v Ostravě mohlo vidět. Nás to pořád baví. Bereme to jako takový pingpongový špás a odreagování. Navíc dnes ten stolní tenis není tak pohledný jako za bývalých časů. Je pravda, že kluci jsou technicky obrovsky vybavení, ale pro oko diváka to někdy není až tak atraktivní. Scházejí tomu delší výměny, při nichž si divák řekne: „To snad není možné, že se to dá vrátit.“ To nás s Jindrou asi nikdy neomrzí, máme z toho fakt radost.
A připravujete se na ně nějak pravidelně?
Ani ne. Samozřejmě člověk musí trénovat a být aktivní, abychom neztratili úderovou jistotu. Ale tu samotnou exhibici trénovat nemusíme. Tu máme zažitou. Klidně bychom ji mohli hrát se zavázanýma očima.
Na první pohled je z tribun zřejmé, že v prvé řadě jde o v dobrém smyslu slova cirkusové představení…
Snažíme se o to, aby ty triky měly určitou návaznost. Ale hlavně nám jde o to, aby ta krátká, jeden set trvající exhibice měla v sobě co možná nejvíc prvků ping-pongu. Třeba takový Jacques Secretin s Vincentem Purkartem předváděli absolutní divadlo, ale touto cestou jsme my dva s Jindrou jít nechtěli. Nechceme jen předvádět samoúčelné kraviny, ale je potřeba lidem ukázat i to, že ten pinec pořád umíme, a že je to pořád krásný sport.
Je krásný. To nakonec mohli ocenit i ostravští příznivci při soutěžích družstev. Je ale současný model týmových turnajů nejšťastnější či spravedlivý?
Takhle bych to neviděl. Je spravedlivý, s tím problém nemám. Češi třeba s Běloruskem prohráli především kvůli tomu, že soupeř má jednoho top hráče. Ale ten třetí bod stejně musejí někde najít. Podívejte se však na sestavu Německa, tam jsou samí špičkoví stolní tenisté.
A je letošní třetí příčka mužů odrazem aktuálního stavu rozložení sil v Evropě?
Těžko říct. Je to samozřejmě obrovský úspěch. Fantazie. Ale dnes jsou ty mančafty tak vyrovnané, že kdyby se to hrálo třeba za týden, mnohé zápasy by končily úplně jiným výsledkem. Hrát na malé sety je totiž vabank, a mnohdy rozhoduje štěstí. Podívejte se na výsledky chlapů a žen. Zatímco kluci ve skupině vyhráli jeden zápas, nakonec došli do semifinále a holky vyhrály dvakrát, a skončily deváté. Ale na druhé straně byla paráda, jak Korbel a spol. otočili zápas s Ruskem a jsem přesvědčený, že kdyby v úterý Dima Prokopcov porazil Štětinina, šli bychom do finále my.
Teď se rozběhly soutěže ve dvouhrách a čtyřhrách. Jakou mají podle vás Češi formu? Kam až můžou v pavoucích dojít?
Od počátku ME se mi zdá, že Dima je v dobré pohodě. Může dojít hodně daleko. Je na něm vidět, že je hladový po úspěchu. Stejně jako Petr Korbel, který v semifinále se Samsonovem hrál krásný zápas. Stejně jako Pepa Šimončík ve čtvrtfinále i proti Něchvedovičovi. Ale singly jsou něco jiného než zápasy družstev. Je to ko. systém a trošku odlišná hra na nervy.
A kdo z evropských hráčů by mohl v neděli stát na nejvyšším stupínku? Na koho by se podle vás měla upírat pozornost?
Osobně obdivuji Tima Bolla, který hraje opravdu lehce. Skvěle se pohybuje. Je fakt, že tady zatím nemá tu potřebnou šťávu. Možná je to však i tím, že některé hráče trochu podcenil. Kromě něj se tady zatím, až na finálový zápas se Süssem, ve vynikajícím světle ukazuje Vladimír Samsonov. Tihle dva jsou jasní, jsou v takové pozici jako třeba Federer a Nadal v tenise. Ale kdo mě mile překvapil, to je třeba Francouz Lebesson. On sehrál báječný zápas už se vzpomínaným Bollem v semifinále. Hraje moderně, dravě. Má vynikající servis. Prostě taková čerstvá, mladá krev.
Ti nejlepší hráči odehráli během soutěží družstev i dvanáct zápasů. Pokud by došli až do finále dvouhry, pak by se to číslo zvedlo na osmnáct a k tomu ještě čtyřhry. Mají těch zápasů hodně, nebo je to přiměřená porce?
Pro ně by to neměl být vůbec žádný problém. Navíc hrají na malé sety. Není to prostě tak náročné, jako když se dřív hrálo na tři vítězné sety do jedenadvaceti bodů. Borec, který je kvalitně připravený, to musí suše zvládnout. Pokud by hráč fyzicky nezvládl osm zápasů na malé sety, je to s ním špatné.
Stolní tenis se jako každý sport neustále vyvíjí. V čem je ten současný jiný, než v dobách, kdy jste byl na vrcholu?
Ten rozdíl je obrovský. Tenkrát se to hrálo pomaleji. Hráči hráli za stolem, měli na všechno víc času. Dnes jsou kluci daleko vyspělejší v pohybu, ale třeba i na bekhendu. Za nás se tenhle úder hrál jen na údržbu. Současný pinec je o hodně agresivnější, je to samý topspin, kontratopspin. Kdyby dnes nastoupil Secretin nebo Dragutin Šurbek, neměl by asi ani jeden z nich sebemenší šanci. Ale když se na to podívám z opačného úhlu, dřív se o míček hrálo desetkrát i patnáctkrát pře síťku. Lidi z toho měli asi větší požitek.
