„Uvidíme, jak mi to ještě jde,“ vítá nás Jiří Tabák v gymnastické tělocvičně ZŠ Žákovská v Havířově, kde připravuje malé caparty a rozvíjí jejich pohybovou všestrannost. V pětašedesáti letech!
Pro fotografa Deníku pak vystřihne pózu hlavou dolů. Netrénovaný dvacetiletý člověk by se při tom přizabil.
„Víte, odmala je důležité naposilovat potřebné svalové partie, hlavně břicho. Gymnastika je rychlostní sport, tady to nakopnete, tady povysadíte. V hlavě musí být každý sval zapsaný, aby pak tělo reagovalo,“ popisuje nám Tabák.
To vštěpujete do hlav i dětem v Havířově?
Nejen jim. Důležitá je osvěta, takže informováni jsou i rodiče, babičky. To víte, do těch deseti let věku je jejich zájem o vnouče enormní. Pro samotné dítě je gymnastika do začátku optimální. Dává základ všeobecné sportovní průpravě.
Ve Skandinávii je gymnastika povinná pro děti prvního stupně základních škol. Zavedl byste to také u nás?
Určitě. Také se o to snažím aspoň vlastními silami. K trénování jsem poprvé nakoukl v roce 1997. Posledních patnáct let se pak tady na Žákovské v Havířově snažím navázat na všeobecnou sportovní průpravu dětí předškolního i školního věku.
Jak to jde?
Byla doba, kdy se nám v dopoledních hodinách vystřídalo v tělocvičně i dvaadvacet školek. Předškolní děti se učí základům, ty naše uměly kotoul dopředu, dvě třetiny z nich i kotoul dozadu. Pak se změnilo politické uskupení ve vedení města, takže teď se musíme o tělocvičnu dělit s karatisty a dalšími sportovními nadšenci, což samozřejmě bere čas. Ale měl jsem v klubu i 150 dětí, k tomu tři trenéry. Stahovali jsme sem děti z širokého okolí. Dneska je to zhruba čtyřicet, padesát dětí, když to jde dobře.
Poslouchají vás?
To víte, že ano, i dnešní děti jsou hodné. Samozřejmě, že se ta cvičení musí neustále opakovat, ale o tom to je.
Po poslední olympiádě jste si tak trochu postěžoval, že je vám smutno, když se v Riu představil jediný český gymnasta David Jessen, navíc po otci napůl Američan. Má ale Česká republika aktuálně na víc?
Když to je těžké. V Česku záleží na tělocvičnách, jaké mají zázemí, jaké trenéry. Takový trenér se zkušenostmi dokáže víc než samouk. Na druhou stranu, i mě trvalo, než jsem tomu přivykl. Končil jsem v roce 1983, a když jsem přemýšlel, jestli bych nemohl dělat trenéra, říkal jsem si, že asi ne, že třeba nebudu umět chytat. Ale ono to časem přijde. Konají se i soustředění trenérů a dneska je navíc na internetu dostupná spousta metodických videí, třeba i z Číny, že není problém se naučit to, co člověka zajímá. Musí se to ale dělat poctivě.
A může tedy generovat Česko aspoň každé čtyři roky více vrcholových gymnastů? Od dob Věry Čáslavské nebo pak vás už přeci jen uplynula hodně dlouhá doba…
Tak to je právě to, jak se tomu kdo věnuje. Aby někdo prorazil, nestačí přijít do tělocvičny třikrát týdně. Je třeba se tomu věnovat opravdu každý den. Kdo má vůli, má dobrý základ. Musí mít i štěstí na trenéra. Děti musí začít v předškolním věku. Tam když se nezvládnou dobře stěžejní technické prvky, tak je to špatně. Pak z toho člověk neudělá základní obraty kolem vlastní osy, dvojná trojná salta a podobně. Záleží na mnoha věcech. Výhoda je, že dnes není povinný šestiboj. Gymnasté si tak mohou vybrat disciplínu, která jim jde nejvíc. Mohou se zaměřit na jedno nářadí a na něm být úspěšní tak, aby v něm prorazili na vrcholné události typu olympiády, mistrovství světa či Evropy.
Uměl byste popsat, jak se změnila sportovní gymnastika od doby, kdy jste ji aktivně provozoval? Jak to vypadalo za vašich aktivních časů?
Jasně, že se to posunulo. Já trénoval třeba s o devět deset let staršími borci. Tedy v úplných začátcích. Ale ještě na olympiádě 1976 v Montrealu jsem byl mezi závodníky nejmladší. Pak je tady to, že se skoro každým olympijským cyklem mění závodní řád, hodnocení. Když jsem závodil já, měli jsme povinný šestiboj a povinné volné sestavy. A závod družstev. A těch 36 nejlepších se pak dostalo do finále jednotlivců, takže každý z nich měl vlastně takový osmnáctiboj. A pak ještě posledních šest nejlepších postoupilo do bojů o medaile. Kdo se tedy dostal na všechna nářadí, absolvoval vlastně čtyřiadvacetiboj. Jinak tehdy mohlo na každou olympiádu jet pouze dvanáct družstev na světě. Československo bylo v tom pořadí deváté, takže tam nechybělo. Až za námi byli třeba Švýcaři, Francouzi, západní Němci. I severské státy. To je teď úplně jinak.
A už tehdy se prosazovaly velmoci jako Rusko, potažmo Sovětský svaz, Amerika či asijské státy?
Asiati ano, hlavně Japonci. Já závodil s takovými borci, jako byli Kató, Tsukahara. Samozřejmě Sověti, tedy Rusáci, ti tomu vládli. Amerika ještě ne, ale v té době už se začala také drát do popředí. To bylo přesně v éře mojí závodní kariéry. V Evropě tehdy začaly růst tělocvičny jako houby po dešti a po pádu železné opony se uvolnily hranice a trenéři z Ruska odcházeli za penězi do jiných zemích vychovávat tamní talenty.
Jste rodák z Karviné, ale začínal jste v Baníku Ostrava. Jak to?
Protože v té době existoval Havířov pár měsíců. Porodnice byla jen v Karviné, takže se tam rodily všechny děti z Havířova. Ve městě ani nebyla žádná tělovýchovná jednota, kdežto v Ostravě už měla gymnastika dlouhou tradici už z dob Sokola. Když táta viděl, že u ve třech letech dělám stojky na hlavě, usoudil, že ze mě může být sportovní talent. Tak mě v osmi letech zavezl právě do sokolovny Baníku a přihlásil mě do oddílu. Chodil jsem tam tři měsíce, jenže všichni kluci byli o tři roky starší, tak mi pak řekli: Jsi moc malý, přijď v jedenácti letech, ozveme se ti. Samozřejmě jsem ty tři roky nemohl vydržet, začal jsem chodit na judo. Ale v deseti už jsem se zase v ostravské sokolovně hlásil na tréninku. Pak jsem tam byl každý den kromě neděle.
close
info
Zdroj: Lukáš Kaboň
zoom_in
Bylo těžké prorazit i ve vaší době? Čím jste upoutal pozornost gymnastické veřejnosti?
Já začínal v áčku Baníku v sedmnácti letech. O dva roky později jsem byl už poprvé na mistrovství světa. Zastával jsem názor, že co jsem nenadřel na tréninku, nepůjde mi ani v závodech. Takže jsem si přidával. Tehdejší státní trenér říkával dalším trenérům: Jirka Tabák? Jó, ten maká. Trénovalo se třeba salto vpřed schylmo. Takže já si udělal svou sestavu a na závěr přidal to salto vpřed schylmo. Nebo dvě sestavy a pak zase to salto. Anebo jsem dělal kliky, a pak zase salto schylmo. Zvedal jsem normu ostatním (smích). Asi na mě byli naštvaní, protože museli víc makat i oni. Ale já to tak cítil.
Jste nejspíš typickým „produktem“ talentovaného střediska mládeže, jakých bylo v tehdejším Československu plno, že?
To je další důvod, proč šla česká gymnastika dolů. Za éry totality jsme měli tréninková i vrcholová střediska, ze kterých vycházeli světoví sportovci. To se bohužel zrušilo, protože si asi každý trenér začal myslet, že si to nejlíp udělá sám. Jenže ne vše, co za komunismu fungovalo, bylo špatně. Tohle je typický příklad, kdy se zrušilo něco, co bylo nastavené dobře a čím jsme konkurovali světu. Teď se k tomu lopotně vracíme. No nic, dneska jsou aspoň tréninkové prostředky dostupnější, ale zase ne každá tělocvična je dostatečně vybavená, aby si dítě vybralo to, co je mu nejbližší. V Havířově naštěstí máme, i zásluhou radních na městě, slušné vybavení. Komu jde nejlíp hrazda, může se věnovat jen jí. Kdo holduje kruhům, jde na kruhy. Všechny děti do deseti let musí ale zvládnout základy. Obtížné prvky na jednotlivých nářadích, to se naučí až později. Obecně bych řekl, že pohybový základ dnešní děti neztratily, tím spíš ne v předškolním věku. Jen se u nich musí rozvíjet.
Vy jste s pohybem problém nikdy neměl. V roce 1977 jste v prostných předvedl tehdy jako první na světě vazbu přemet vpřed a dvojité salto skrčmo vpřed. Čí to byl nápad?
To byl nápad zčistajasna. Ne, že bych přišel s nějakým objevem. Ono se to na tréninku normálně praktikovalo, jenže na závodech pak v sestavě nikdy nikdo dvojné salto po přemetu neudělal. Tak nás napadlo, že bych to zkusil. Byl jsem skákač, silný v nohách. Tehdy mi nohy sloužily, ne jako dneska (klepe si na kovovou destičku v holeni).
Kam řadíte své vítězství na evropském šampionátu v roce 1977 v přeskoku? O zlato jste se tehdy dělil s Ralfem Bärtelem z tehdejší NDR.
Vysoko. Ona je taky rarita skončit stejně na tisícinu bodu, když tam není kamera ani čas a záleží na subjektivním hodnocení rozhodčích. Já se u nich ale pomalu zapisoval. Víte, tohle je taky dost důležité. V pětasedmdesátém na Evropě jsem na přeskoku bral bronz a zapsal se více do povědomí. Kromě toho jsem objížděl světové poháry. Na těch bylo třeba se ukazovat pravidelně, nejlépe pak přivážet medaile. Tím se zapisujete u rozhodčích, kteří si vás pak více všímají. Mně se dlouho nedařila medaile na mistrovství světa, ale v povědomí těch lidí okolo jsem byl. Pokoušel jsem se vždy o něco nového, to taky rozhodčí zaujme. Když jsem třeba přijel do Štrasburku, hned si řekli: Aha, to je ten Tabák z Československa. Copak nám asi zase předvede?
Díky gymnastice jste procestoval kus světa. To byla také výhoda ne?
Samozřejmě. Cestování k tomu patřilo. Musel jste být ale úspěšný, aby vás soudruzi pouštěli ven. Třeba Štrougal (bývalý československý ministr vnitra a předseda vlády), mi vždycky říkal: Tabáčku, tebe mám nejradši. Ty jsi ještě menší než já (smích). Ale Evropu jsem projel celou. Nejvíc se mi líbilo ve Švýcarsku a na severu Evropy. Taková čistota, příroda. I lidé se tam chovají úplně jinak. Exotikou pak byla Brazílie, Japonsko.
Také se ale muselo na povinné stáže do Sovětského svazu…
Ale nebylo to nepříjemné. Já byl třeba v Moskvě tři měsíce. Dost jsem se tam přiučil. Vrcholoví sportovci tam měli na svou dobu úplně jiné podmínky pro přípravu. Měli prostě všechno. I v osobním životě. Někdo potřeboval nové boty, tak zavolal příslušnému funkcionáři a druhý den je měl. A běžní lidé na ně v obchodech stáli tři hodiny frontu, aby pak stejně někdo dostal dvě levé (smích).
Bylo pro vás důležité porážet borce ze Sovětského svazu? V českém národě zůstala zakořeněná zloba z roku 1968 kvůli tehdejší invazi vojsk Varšavské smlouvy a českoslovenští sportovci vnímali boj s těmi sovětskými jako možnost jakéhosi „protestu“ vůči SSSR.
Jasně, vím, že hokejisté brávali vzájemné duely se Sověty hodně prestižně, hlavně jako odplatu za ten rok 1968. Jenže mně v té době bylo třináct, měl jsem úplně jiné starosti. V roce 1969 jsem vyhrál mistra republiky v žácích. To člověk ještě tak nevnímal. Ono to bylo žhavé stejně jenom v těch prvních, řekněme, pěti letech. S přibývajícími lety normalizace to opadávalo. Kdybych tehdy byl starší, určitě bych to i já vnímal jinak. Pak už jsem tam tu averzi vůči Rusům, aspoň mezi námi gymnasty, moc necítil.
close
info
Zdroj: Lukáš Kaboň
zoom_in
Přibližte nám ještě váš boj na té slavné olympiádě v Moskvě, kde jste za kruhy dostal bronzovou medaili. Kdo tehdy býval vaším největším soupeřem? Čím jste uspěl?
Největšími adepty na medaili byli samozřejmě domácí Sověti. To byli nejen rivalové, ale fakt vynikající sportovci. Někdy i svérázní. Třeba Diťatin nebo Tkačov, po kterém se jmenuje jeden prvek na hrazdě. Fakt extratřída. Ti mě taky porazili na těch kruzích. A pak tam byl ještě Andrianov. Ten byl olympijským vítězem snad na všech nářadích. Tak s těmihle borci jsem závodil. Paradoxem je, že třeba v Londýně na poháru jsem je dokázal porazit. Na MS, nebo na olympiádě, tam už bylo hromsky těžké se mezi ně vtlačit vůbec do desítky. Používali úplně jiné metody.
Jaké?
To jsem se taky dozvěděl až časem. Oni měli silná stehna. Tak si je před závody dali na pár dní do sádry, aby objem šel dolů a jim se lépe cvičilo. Ale ta funkčnost jim zůstala. Číňané byli ještě horší, ale je fakt, že ti zase měli a stále mají z čeho vybírat. Zatímco u nás nastoupí do přípravky třeba sto žáků, u nich je to tisíc. Je pak logické, že se jich později dostane do dospělého věku více.
Měl jste nějaké neoblíbené nářadí?
Kůň našíř. Ten mi nikdy nešel. Naopak na kruzích, přeskoku a prostných, tam jsem se cítil jako ryba ve vodě.
Což jste ostatně potvrdil právě na té moskevské olympiádě. Kromě bronzu na kruzích jste tam byl ještě čtvrtý v prostných a šestý na přeskoku. Nemrzí vás zpětně, že jste v těchto disciplínách zůstal těsně pod stupni vítězů?
To víte, že jo. Hlavně ten přeskok, ten mě štve dodnes. Kdybych na něm předvedl to, co jsem běžně dělával na tréninku, měl bych nejspíš zlato. Tenkrát byl povinný přeskok a volný přeskok, z toho jsem měl nejlepší průměr, tedy známku, já. Nikolaj Andrianov byl až za mnou. Pamatuji si to jako dneska. Šel jsem na záchod, a on si tam vykuřoval, když ho zrovna vyvolávali mikrofonem, že má jít skákat. Podal mi cigáro a prý: Jiři, paděrži. Dal mi do prstů cigaretu, odskákal si to, vrátil se a zase si to cigáro vzal. Pohodář. Já šel po něm, věřil jsem si, že ho dám, a zkazil jsem to. Při doskoku jsem si sáhl rukou na koně. Vyhrál Andrianov. Škoda. I těch prostných. Ale jsem rád, že mi vyšly aspoň ty kruhy. Miliony lidí sní o medaili z olympijských her. Mně se ten sen splnil.
JIŘÍ TABÁK
Narodil se 8. srpna 1955 v Karviné.
S gymnastikou začínal v Baníku Ostrava, na vojně přešel do Rudé hvězdy Praha. Už v Baníku ale upoutal pozornost reprezentačních trenérů a v Praze výkonnostně dospěl. V národním týmu tehdejšího Československa debutoval v roce 1974, o rok později si z evropského šampionátu v Bernu přivezl dvě bronzové medaile za prostná a přeskok. Na evropských šampionátech se mu dařilo, v roce 1977 ve Vilniusu přidal do sbírky rovnou zlato a nadále se zlepšoval.
Na olympiádě v Moskvě roku 1980 se dostal do tří finále na jednotlivých nářadích. Bronzovou medaili vybojoval za sestavu na kruzích, čtvrté místo přidal v prostných cvičeních a šestý byl na přeskoku. Ve víceboji skončil osmý.
V témže roce byl ve Světovém poháru hodnocen jako druhý v disciplíně prostná.
Po konci závodní kariéry vystudoval fakultu tělesné výchovy a sportu v Praze a věnuje se trenérské práci v Havířově.
