„Měli jsme smůlu, stačilo míč zahodit do diváků. Krásné vzpomínky ale převládají,“ říká. „Jinak dres z olympiády nikde doma zarámovaný nemám, chodil jsem s ním totiž na fotbálky a sloupl se mi lvíček na prsou,“ usmívá se Miroslav Bajgar, který byl za posledních 44 let u největšího olympijského úspěchů českých házenkářů.

Prozraďte, jak to klučina z Klimkovic dotáhl až na olympiádu?

Když jsem byl malý kluk, můj o sedm let starší bratr mě musel sebou vodit na fotbálek, rodiče pracovali, stavěli domeček. Když jim někdo chyběl, tak mě tam přihodili, abych tam cmrndal. Začalo mě to bavit, navíc mi to šlo, a tak jsem ve třetí třídě nastoupil v Klimkovicích do fotbalového klubu. První zápas, to byla hrůza.

Proč? Co se stalo?

Prohráli jsme 0:14, navíc jsem dostal míčem klasickou čelovku. Probrečel jsem to. Ale nevykašlal jsem se na to. V sedmé třídě ale fotbal v Klimkovicích klekl a já neměl co dělat. Bratr hrál házenou a hned mi řekl, že půjdu taky. Tak jsem šel. Začal jsem v osmé třídě a dařilo se mi. Ještě více než ve fotbale. Dobyli jsme mistrovství kraje a postoupili na mistrovství republiky. Tam jsme skončili druzí. Na mistrovství Československa v Prešově stejně tak. To byl start do mé kariéry.

Kam směřovaly vaše další kroky?

Až do vojny jsem hrál pořád za Klimkovice, kde jsem už od šestnácti nastupoval za muže. Tenkrát jsme hráli třetí nejvyšší soutěž. Postupně mě tam zapracovávali, pak už jsem patřil k těm, kteří dávali góly a já jich dával celkem dost. Střílel jsem i sedmičky. Tím, jak si mě všimli na mistrovství republiky žáků, tak se o mě někteří trenéři začali zajímat. Rýsovalo se mužstvo, výběr české republiky do 17 let, a tam jsem byl přizván. Začalo se mi dařit, pravidelně jsem jezdil na kempy. Pak přišel zlomový přestup.

Povídejte…

Šel jsem na vojnu a vybrala si mě Červená hvězda Bratislava. Neskutečná věc. Československá špička. V době, kdy jsem tam přicházel, tak byli snad dvakrát nebo třikrát po sobě mistři ligy. Docházelo ale k obměně mančaftu, končila tam řada reprezentantů a my hráli nižší příčky. Zůstal jsem tam čtyři roky. Na Severní Moravu jsem se vrátil kvůli tomu, že táta doma v Klimkovicích onemocněl. Měl jsem pak nabídky z Karviné a Kopřivnice a rozhodl jsem se pro Kopřivnici. To byl rok 1981.

Když jste přestupoval z třetiligových Klimkovic do Bratislavy, kolik za vás mateřský klub zinkasoval?

Když jsem podepisoval smlouvu v Bratislavě po vojenské základní službě, tak dostaly Klimkovice tři tisíce korun. Takové jen všimné, na kafe… Nebyli moc rádi. Já jsem byl kluk z vesnice, neměl jsem o těchto věcech žádný přehled. Až zpětně, když jsem si to promítal v hlavě, tak mi to vše začalo docházet. Je mi jasné, že ta částka měla být vyšší.

Jak náročné bylo po návratu domů uhlídat si v Kopřivnici flek?

Hodně. Čekalo se totiž ode mě hodně a paradoxně jak to občas bývá, měl jsem smůlu. Po přestupu z Bratislavy jsem si totiž zlomil prst na ruce a následně hned i záprstní kůstku na noze. Bylo to obtížné období, ty tlaky na mě jsem cítil, jelikož jsem tam už přestupoval za nějakou částku. Do léta se ale vše srovnalo, My mladí jsme to chytili zapačasy a pomalu šli nahoru. Vrcholem byl rok 86, kdy jsme uhráli druhé místo a s Duklou Praha bojovali až do konce sezony o titul.

Vrchol vaší kariéry přišel v roce 1988, kdy jste si zahrál na olympiádě v Soulu. Jak se vám to povedlo?

Pomohl mi postupný postup nahoru. Kopřivnice šplhala tabulkou nahoru a já jsem patřil k nejlepším hráčům, ale i střelcům. V reprezentaci tehdy došlo na výměnu generací. Tvořil se nový tým, já jsem tam byl přizván jako střední spojka, abych řídil hru, což se mi v různých přípravách dařilo. V roce 1986 bylo mistrovství světa skupiny B, kde měly první dva celky zajištěný postup na olympiádu. No a my skončili druzí, když jsme ve finále prohráli se Sovětským svazem. Porazili jsme Němce, pod námi byli Poláci, Švýcaři… Byl to velký úspěch. No a za dva roky jsme jeli na olympiádu.

A začali jste zhurta. Porazili jste na úvod překvapivě Španěly i Maďary…

Se Španělskem jsme přitom v přípravě vše, i když něco i těsně, prohráli. Vyšlo nám to o dva body, stejně jako potom s Maďarskem. Akorát v tom zápase přišel moment, který mě poznamenal do konce sezony. Při jednom bloku mě dotáhl hráč soupeře, zlomil mi nos a já ten zápas nedohrál. Odvezli mě do nemocnice, kde mi rovnali nos. Následoval zápas s Koreou, hned za dva dny. Máš doktor mi vytvořil masku. Bylo to ale jen jako že mám něco na nose, ne jako dneska třeba ve fotbale, kdy je vše přesně vymodelované na tvář, navíc ze špičkového materiálu. To já tam měl jen takový držák přilepený k tváři.

Následoval zápas s domácí Koreou, který vám mohl zajistit postup do bojů o medaile…

Korea byla nadupaná. Od začátku jsme prohrávali, navíc i rozhodčí jim pomáhali. Dost se o tom i psalo. Před koncem prvního poločasu jsem dostal úder do nosu. Nevím, jestli to byl záměr. Pustila se mi krev a musel jsem odstoupit. Místo mě tam šel mladý Jindřichovský z Dukly, který mě zastupoval, a ten zápas se mu náramně povedl. Dal asi šest gólů a dostali jsme se do vedení. Konec jsme ale nezvládli. Kdybychom uhráli bod, tak hrajeme o medaile.

Co se přesně stalo?

Stav byl vyrovnaný, my měli míč a do konce chybělo necelých třicet vteřin. Hráli jsme oslabení, nemohl jít do hry jako dnes místo brankáře hráč a přišla chyba. Jeden z našich nejlepších hráčů, i když byl mladý, se dostal do kliky. Všichni byli obsazeni, a ten co mu měl naběhnout zůstal stát. Tak to musel rychle hodit a bohužel nikoho nenašel a šlo to do autu. Přišel rychlý protiútok, sedmička a gól. Pak se ještě řešilo, jestli to faul byl a zda nepřišel po čase. Podle mě to faul byl a ještě to stihli.

Zůstaňme ještě v Soulu. Jak jste se ve městě cítil?

Tehdy se tam ve velké intenzitě budovaly nové věci. Tamní sportoviště? Jedním slovem nádhera. Pro nás opravdu jiný svět. Bylo to úchvatné, obdivuhodné. Odvezl jsem si kupu zážitků. Taky proto, že jsme navštěvovali i jiné areály a chodili na další sporty. Mám doma ještě společné foto s hvězdnou argentinskou tenistkou Sabatiny, nebo fenomenálním sprinterem a skokanem do dálky Lewisem.

Nemluvil jste o cestování. Je to tam pěkná dálka…

Tam jsme letěli přímo z Prahy, vládní letkou, takže to bylo v pohodě. Ale vybavuje se mi rok 1987, kdy jsme i s ženským národním týmem vycestovali do Číny, abychom si oťukali prostředí. Cesta tam nám trvala asi dva dny, jelikož jsme v rámci šetření letěli z Berlína, přes Moskvu, do Pchjongjangu a z něj vlakem asi devět hodin do Číny. Podobné to pak bylo i zpátky. Odehráli jsme tam pár zápasu a ze čtrnácti dnů jsme čtyři procestovali.

Co vaše další kroky?

Udělali jsme velice dobrý dojem. Někteří kluci dostali možnost, tenkrát za totality to bylo za zásluhy, jít hrát do zahraničí. Dostali se tak do Německa a Francie. To vše na sklonku kariéry, měli totiž nad třicet let. Já měl smůlu. Ten zlomený nos mi špatně ošetřili a já s ním měl problémy. V roce 1989 mi to ve Vojenské nemocnici v Olomouci vše zpravovali a tím pádem jsem vlastně ztratil celý rok. Až v roce 1990 jsem se dostal do zahraničí i já. Ale už to bylo na nižší úrovni.

Víte vlastně, kdo vám v tom zápase s Maďary na olympiádě přibrzdil kariéru?

Vím. Klasické jméno Kovács, jejich nejlepší střelec. Dvoumetrový chlap, výborný hráč a i člověk. Po letech jsem se s ním potkal v Německu, viděli jsme se a pozdravili. Ještě se mi pořád omlouval. Byla to totiž spíš chyba mého spoluhráče, který ho špatně ubránil. Já jen zaskakoval ze zadních řad, šel jsem na blok, on mě neviděl, skočil a dotahoval ruku po střele. Trefil mě do obličeje, nos cvrnknul na stranu a bylo hotovo.

Jak se změnila házená za těch třicet let?

Nedávno jsem viděl v televizi ty naše zápasy z olympiády. No a když se podívám na ně, a pak na německou bundesligu, tak je tam vidět ten posun v rychlosti. Práce s míčem. A i hráči jsou podstatně lépe připravení. Jsou vyšší, silnější, výbušnější… Za mých časů nebyl omezen čas na útok, takže i proto padá více gólů. I dvě minuty tým útočil, třeba domácí v Prešově.

Zmiňujete Prešov? Tam se asi často v lize nevyhrávalo…

Mančafty byly specifické. Když se jelo do Čech, tak to bylo vyčuranější, na Slovensku to byla řežba. Prešov, to byl extrém. Přijela tam neporažená Dukla a prohrála tam. I v době největší slávy. Prešováci? Fakt tvrdí. Po zápase bylo ale vše v pohodě, kamarádi, nic zákeřného. Na tvrdé hře se to tam ale postavilo. Už od žáků to tam učili. Navíc měli zajištěno klasických deset procent od sudích, přece jen to bylo nejdál od Prahy. Žádné rvačky nebo zákeřnosti nepamatuju. Jednu příhodu ale mám.

Vykládejte…

Hrál jsem ještě jako mlaďas za Bratislavu a jeli do Prahy na Slavii. Tam byl jeden hráč, nebudu jmenovat, ten mi dal co proto. Už tehdy mi načal nos. Šlo o hodně dobrého hráče, ale byl na sklonku kariéry a už mu docházely síly. Tak si vypomáhal i jinak. Bral jsem to tak, že měl v hlavě myšlenku: uklidni trošku toho mladého, ať nezlobí.

Kariéru jste končil v Německu, to byl rok 1990…

Tam jsem byl necelých pět let a už i pracoval, naučil jsem se německy. Chtěl jsem tam zůstat, ale byl tam tehdy problém s pracovním povolením, takže jsem musel vrátit domů. A pak i kvůli zdraví zůstat doma. Po příchodu do Česka mě oslovily ještě týmy, hlavně ty, které se zachraňovaly a potřebovaly pomoct. Přemluvili mě do Baníku Ostrava. Nakonec se liga zachránila. Pak jsem Baník chvíli vedl a dostal nabídku jít trénovat do Frýdku-Místku, ale já už jsem měl rozjednanou práci jít do Sportovního centra squash. Začala další etapa života u sportu.

Se squashem jste měl nějaké zkušenosti?

Neměl. Hrál jsem ho párkrát v Německu, kde jsme to spíše jen zkoušeli. Bylo to po revoluci, v té době to bylo tak rychlé, že jsem skoro nevěděl, co se děje. Předtím jsem se nestaral o nic, teď naopak o všechno. Sondoval jsem, co budu dělat. V roce 1996 přišla nabídka, abychom dělal manažera centra. Kývl jsem a učil jsem se zase nové věci. No a teď to bude pětadvacet let. Jsem pořád u sportu, s lidmi, i mladými. Baví mě to.

Když se ohlédnete zpět. Jak vzpomínáte na roky u házené?

Rád. Sport byl a stále je můj život. Co mi to dalo? Že člověk musí být trpělivý, musí na sobě makat. Talent mít můžete, ale bez dřiny to nejde. Největší skok jsem udělal v Bratislavě na vojně, kde jsem měl hodně času na tréninky. Přidával jsem si, chodil do posilovny, i když už byli všichni pryč.

Ještě poslední věc. Chystáte se do důchodu?

Chybí mi přesně rok a do důchodu půjdu, ale dál budu pracovat. U squashe chci totiž zůstat. Jako klasický důchodce se necítím. Teď jsem si to v březnu a dubnu vyzkoušel v první vlně covidu. Předtím jsem si říkal: mám do důchodu dva roky, asi se na to už vyprdnu. Ale po třech týdnech, kdy jsme si odpočinul, jsem pocítil, že musím něco dělat a jít mezi lidi.

MIROSLAV BAJGAR

Narodil se 3. února 1958 v Bílovci. Jako kluk se věnoval fotbalu, od osmé třídy se dal na házenou. Začínal doma v třetiligových Klimkovicích, odkud přestoupil do Bratislavy, která patřila mezi československou elitu. Hrál také za Kopřivnici, se kterou skončil v našlapané lize těsně druhý za Duklou Praha. Později působil i v Baníku Ostrava, který pomohl zachránit, a také ho následně chvíli trénoval. Prošel všemi mládežnickými reprezentačními výběry. Největšího úspěchu dosáhl v roce 1988 na olympiádě v Soulu, kde skončil národní tým na 6. místě, když mu o gól ze sedmičky z poslední vteřiny utkání s Koreou utekl postup do bojů o medaile. Momentálně dělá manažera squashového centra Havránek v Ostravě-Zábřehu.