S přesouváním termínů pro „nejtvrdší město republiky“ se sunul i očekávaný duel. Bohumínský Václav Mikulášek vyzve Tomáše Meliše, dříve Bola. V minulosti přátelé, dnes rivalové, kteří si už vyměnili skrze média dost výhrůžek a ostrých slovních výpadů. „Už jsem ale uvažoval, že to vzdám,“ přiznal pro Deník Mikulášek.

Jak se cítíte?

Unaveně. (usmívá se) Příprava byla pro mě strašně těžká, zvlášť po tom posledním úrazu, jelikož jsem po tom pádu ze schodů, kvůli kterému jsme nezápasili v Brně, měl krvácení do mozku. Správně bych neměl půl roku dostat úder do hlavy. Já si ale nemůžu dovolit tak dlouho nic nedělat, po dvou měsících jsem vletěl do přípravy. A na maximum. Těžké sparingy, jenže jsem z toho zase vypadl. Celkově mi furt něco bylo.

Co ještě?

Kromě zranění i chřipka, velké střevní potíže kvůli ledvin, kde mám vrozenou vadu, tudíž mi změnili prášky. A ty mi nedělaly dobře. Abych byl upřímný, tréninky mě nebavily, bylo to psychicky náročné. Hodně jsem bojoval s tím, abych se donutil jít na trénink. Ani osobní problémy se mi nevyhnuly a už jsem byl na pokraji toho, abych to vzdal. Že bych si řekl: „Nedám to. Ruším všechno!“

Co vás přesvědčilo to neudělat?

Několikrát se to odkládalo a vím, že by mě pak už do toho zápasu nepustili. Pak jsem měl chvilku pro sebe, uvědomil jsem si, že to dělám dost dlouho, dřel jsem, vím, co on bude a nebude v kleci dělat, nemá mě čím překvapit. I když možná jo, nechci ho podceňovat. Poslední dva měsíce se ale cítím lépe, lépe a lépe, sparingy byly o něčem jiném, viděl jsem, že jsem rychlejší, pohyblivější, začalo mě to víc bavit. Do toho jsem jel na kemp do Polska, kde to bylo super, protože se tam věnovali vyloženě mě. Po dvanáct dní. Sestavili mi plán, a když jsem se vrátil, cítil jsem se perfektně. Minulý týden jsem začal s váhou, to mě trochu trápí.

Opravdu?

Držel jsem vyšší váhu, ale jinak myslím, že v pohodě. V konečné fázi se cítím asi nejlépe připravený, jak jsem kdy byl.

Když vám nebylo nejlépe, táhl vás váš vyhecovaný vztah se soupeřem, potažmo i to, že turnaj bude v Ostravě?

Nejvíce se táhnu já sám, řekl jsem si: „Proč bych měl něco vzdávat? Proč bych se na to měl vykašlat?“ Abych zase poslouchal od lidí kecy, mít zase možnost mě hejtovat. Přitom pak se na ten zápas ani nepodívají, jen vedou řeči. Nebo slyšet, jak mě srazí v prvním kole, že mi něco urve. I kdyby to dokázal, co se stane? Nic. To je vůbec problém všech lidí, kteří se mnou chtějí zápasit. Kvůli mému hipu? Bolo je déle v Oktagonu a nezískal ho.

Je pravdou, že jste hodně známý zápasník a lidé vaši sportovní kariéru řeší…

Neříkám, že jsem perfektní zápasník, ale proti jiným jsem rozdílný v tom, že mluvím a chovám se tak, jako normálně. Nepřetvařuji se jen proto, že kamery běží. Chovám se pořád stejně blbě, někdy možná dětinsky, ne tak jak bych možná měl, ale to jsem já. Proto si svou cestu užívám. A když si to užívám, baví mě tréninky a je to o něčem jiném. Jsem rád, že mohu dělat to, co dělám. Pro každého je nejlepší dělat a živit se tím, co miluje.

Turnaj Oktagon 29 v Brně s hlavním zápasem David Kozma - Bojan Veličkovič.
Kozma před bitvou s Knížetem: Nezlomíme se. Bude to tvrdé, krvavé a dlouhé

A co ta domácí půda? Je to motivace?

Určitě. Doma je přece doma! Tam je vždy super zápasit. Ale to je to, o čem jsem mluvil, o tom hipu. Víte kolik lidí tam bude jen kvůli mně? Je neuvěřitelné, kolik lidí mi píše, že čekají na můj zápas. Za to jsem strašně rád. To je takový dárek, odměna, za všechny ty hejty a nepřející vzkazy, že mě to nabíjí. Vždyť když jsem přicházel v Ostravě poprvé, lidé na mě bučeli. Neznali mě. Když jsem po zápase odcházel, tak mi tleskali. Začali mě mít rádi.

Jak se to projevilo?

Druhý den jsem se vzbudil, a místo 1300 sledujících na sítích jsem měl skoro deset tisíc. Přes noc. Neuvěřitelné. Snad milion zpráv, osm tisíc upozornění. Až se mi telefon sekal, jak nestíhal. A to je to, co se mi vybaví. Lidé vidí, že si to užívám, baví mě to. Dělám to srdcem, ne kvůli penězům, nebo slávě.

Chystáte pro lidi překvapení? Loni jste měl mít trička.

Mám, mám. Limitovaná edice s připraveným nápisem, těším se.

Bude tedy Ostravar Aréna chaloupkou Baby Jagy, jak se vám přezdívá?

Ano, přesně tak. Moje chaloupka. Vždyť tam jsem doma, ne?

Jaký tedy čekáte zápas?

Upřímně, tlak. Myslím, že Bolo bude chtít překvapit, tlačit, bude chtít utahat v postoji a pak zkusí zem. Já jsem ale na jeho nápor připravený a uvidíme, co z toho vyleze.

Naposledy jste zápasil před rokem, duel s Norem Robertsenem jste ale musel kvůli zranění po druhém kole vzdát. Je to nyní už lepší?

Víte, tehdy jsem zaregistroval ohlasy na ten zápas a potěšilo mě z úst řady bojovníků, že první kolo by dali mě. Jasně, druhé patřilo soupeři, protože v jeho půlce jsem si kopem pochroumal nohu, a vzápětí jsem si ji dalším pokusem zničil úplně. Proto jsem musel vzdát. Kvůli prvního kola jsem z toho ale měl dobrý pocit. Jen mě mrzelo, že jsem to nemohl dojet do konce. Musím ale přiznat, že ve druhém kole mě několikrát překvapil, čekal jsem od něj jiný zápas. Byl lepší, hodně se hýbal… Holt bohužel, i takový je sport.

Myslíte, že do duelu s Melišem se prolnou i osobní vztahy?

Upřímně, ne! Já jsem ale smířený, že se může stát vše. Ani nejsem nervozní. Neřeším, jestli prohraju, nebo vyhraju. Půjdu do toho s čistou a klidnou hlavou a to bude super.

Bude nějaké překvapení už v pátek na váze?

To bych přece nebyl já, kdybych něco neudělal, ne? (směje se) S tím se u mě musí počítat, to je samozřejmost.