V posledním kole přeřadil na vyšší rychlost. Do cíle mocně finišoval. „Chvíli jsem si myslel, že do něj budu muset skočit, abych vyhrál," smál se Jakub Holuša, od neděle nový halový mistr Evropy v běhu na 1500 metrů.

Nemusel, cílem proběhl první a vítězoslavně zvedl ruku nad hlavu.

Pamatujete si, co se dělo posledních dvě stě metrů?

Jasně, naprosto přesně. Šel jsem naplno a viděl jsem, že to Turkovi už tolik nechutná. Nohy mu netáhly, tak jsem si řekl: Musíš běžet naplno až do posledních metrů. Diváci řvali a to mě tlačilo vpřed. Po sedmi stech metrech jsem věřil, že tu medaili udělám. Pak jsem ještě zkusil malinko zadrobit, jakoby zrychlit. Díky publiku mi nohy stále jely. Vyšlo to, sice o kousek, ale vyšlo. Neuvěřitelné.

Byl jste si v cíli jistý, že jste před soupeřem?

Ano, byl jsem si naprosto jistý. Zvedl jsem ruku a užil jsem si to.

Přemýšlel jste před závodem o zlaté medaili?

Asi ne. Šel jsem do závodu s tím, že můžu porazit každého, a to je obrovská psychická výhoda. V bězích je to o psychice a o zkušenostech. Když závodíte a je tam deset lidí, které jste nikdy neporazil, těžko hlavu nastavíte na vítězství. Tady jsem věděl, že když se všechno sejde, může to vyjít. Hlídal jsem si předek pole, abych poslední dvě kola byl v kontaktu a mohl jsem jít naplno. Forma je a lépe načasovat nešla.

Trošku jste se tam i postrkal, že?

Byl jsem přísný, ale někdo podle mě byl přísný i na mě. Myslím, že v polovině závodu mě někdo posunul rukou. Lokty se ale musí používat.

Po stříbru z halového světového šampionátu v Istanbulu teď máte evropské zlato…

Je to doma a to je větší zážitek. Publikum bylo neuvěřitelné. Cením si toho víc, protože na patnáctku je těžší natrénovat. Já mám dar od boha, že mám rychlost, na půlku snadněji natrénuju. U patnáctistovky musí člověk dřít jako kůň, aby to přineslo ovoce.

Opustíte tedy osmistovku nadobro?

Patnáctistovka je moje trať. Musím ale chodit i na osmistovkařské tréninky, abych si udržel rychlost.

Prospěla vám i výměna trenérů?

Jsem člověk, který docela přemýšlí, dělám, co cítím. Všechny kroky, které jsem zatím udělal, beru pozitivně. I působení u Dalibora Kupky, byla to pro mě zkušenost. Něco mi to do života dalo.

Už myslíte na světový šampionát v Pekingu?

Bylo by pěkné vyhrát i venku, ale neříkám, že ho vyhraju. Tady jsem dokázal, že mám srdce závodníka. Jsem šťastný, tohle se nedá popsat. Stát na stupních vítězů a poslouchat národní hymnu je nejvíc, co jsem kdy zažil.