Kliknutím zvětšíte„Měla jsem ji do konce týdne. Vypomáhám na lůžkové části chirurgického oddělení,“ přiblížila Deníku dvaadvacetiletá hráčka, která na začátku sezony uzavřela bakalářské studium Zdravotnický záchranář na Ostravské univerzitě.
„Hledala jsem možnosti navazujícího oboru. Zaujal mě Management ve zdravotnictví, ale je to pouze v Olomouci, tak jsem ho dálkově zvolila. Jen tam dojíždím jednou týdně,“ dodala Konečná.
Management. Vidíte se tedy jako ředitelka nemocnice?
(zasměje se) No, třeba…
…nebo rovnou ministryně, co říkáte?
To určitě. Na to bych neměla nervy. Nemusím být ředitelkou, ale třeba staniční vrchní sestrou, nebo i mimo zdravotnická zařízení. Třeba manažerkou ve firmě pohybující se v tomto oboru.
Jaké bylo skloubit učení se na státnice s házenou?
Nebylo to lehké, já se učila každý den tři měsíce. Ani jsem po dohodě s vedením nejela na Final Four poháru do Kutné Hory, protože hned druhý den po návratu jsem měla zkoušky. Ale vyšlo to hned na první pokus, takových nás nebylo mnoho, takže jsem byla ráda. Aspoň mi odpadl stres i další měsíc učení navíc.
Pojďme do současnosti. Aktuální zdravotní situace v Česku není ideální. Jak to zvládáte ve Frýdku-Místku?
Je to trochu šílené, protože kvůli nakaženým covid pracovníkům se oddělení ruší, spojují a podobně. Proto jsme teď dohromady my jako chirurgie, spolu s urologií a také tramatologií. Je tam více pacientů než obvykle, naopak personálu pořád stejně, takže je to obtížnější, ale klobouk dolů, nemocnice to zvládá.
Proč jste zvolila zrovna tuto nemocnici?
Fakulta v Olomouci má smlouvy s určitými nemocnicemi, takže jsem šla podle toho, jak to mám daleko. Chtěla jsem do Vítkovické nemocnice, ale tam mi řekli, že na mě nemají čas, byť jsem vystudovaný zdravotník. Přišlo mi to docela vtipné, protože mě v této době odmítli a za tři dny vydali na internetu žádost, že hledají dobrovolníky na výpomoc. Tomu jsem se vážně smála.
A další možností byl Frýdek-Místek…
Ano. Proto jsem šla pracovat tam.
Zapojovala jste se jako sestra už do první vlny?
Ano. To jsem byla ve Fakultní nemocnici v Ostravě a zažila jsem to. Těžší to je asi teď, i vzhledem k opatřením, protože nevíte, co se kdy zavře, či zase povolí. Je to teď živější, ale práce je stejná.
Mínění lidí je různé. Jedni si myslí, že zdravotnická zařízení praskají ve švech a vše berou vážně, druzí naopak celou situaci okolo koronaviru zlehčují. Jaká je podle vás realita?
Nemůžu nikomu nic říct, protože každý má nějaký pohled a názor. Jak říkáte, někdo to zlehčuje, někdo zase dramatizuje. Asi je to o tom, jak to každý z nás vnímá, a jak si to přebere. Jak jsem řekla, pokud jde o Frýdek, tak organizačně se to zvládá, i když to není standardní situace pro celou nemocnici. V jistých chvílích je to na hranici, protože kriticky nemocných pacientů na covid je tam dost, lůžka už pomalu nejsou, ale v rámci možností to pořád jde dobře.
Kdyby bylo potřeba, vy byste šla sloužit na covid oddělení?
Já určitě, nebojím se toho a teď už asi mohu říct, že jsem covid pozitivní byla, byť bez jakýchkoliv příznaků. Nemůžu říct, jestli ten test byl věrohodný, ale to už není důležité. Jednu karanténu jsem si vytrpěla. Tento týden mi ale praxe končí, takže řeším, jestli zůstanu jen u házené, jelikož už můžeme trénovat, nebo někde půjdu do první linie pomáhat jako dobrovolník.
Máte už nějakou konkrétní představu?
Tím, že jsem ve Frýdku na praxi, tak jsem dostala i nabídku práce, kterou zvažuju a přemýšlím, co dál. Nejsem ještě rozhodnutá, prioritou ale bude házená. Práce zatím zůstává na druhé koleji.
Na záchranáře jste šla i kvůli tomu, že k medicíně máte z rodinného hlediska blízko. Nejste ale zklamaná, že tuto práci neděláte teď a místo toho jste na chirurgii?
Baví mě pomáhat lidem, řešit různé zdravotní situace a problémy. Navíc u záchranáře je širší uplatnění, nikoli jen ježdění v sanitce. Právě můžu dělat v nemocnicích na ARO, JIP, nebo třeba urgentním příjmu. Tudíž ne, nevadí mi to. Beru to tak, jak to je.
Věříte, že se brzy vrátíte do zápasů?
Nějaké zprávy a informace už máme s tím, že bychom mohly začít hrát, ale musely bychom před každým zápasem jít na testy. Varianta tady je a myslím, že po tom všichni z házené sáhneme a budeme rádi, až se budeme moci vrátit na palubovky.
Jaké bylo to čekání a nemožnost trénovat v hale? Bylo těžké se udržovat?
Trenér nám nechal vypracovat individuální plány, takže jsme s holkami trénovaly podle toho. Co bylo horší, že to bylo hodně na přeskáčku. Jeden týden jsme mohly být spolu venku, pak zakázali se shromažďovat, tak jsme se vrátily k individuální přípravě, a pořád se to točilo. Kolikrát jsem nevěděla, jestli půjdu ven běhat sama, nebo s holkami. Bylo to divoké, ale myslím, že to trenéři zvládli dobře. Ve středu jsme už byly poprvé v hale, takže jsme se seznámily s míčem. To bylo fajn. (usmívá se) Teď věříme, že se brzy rozjede i soutěž.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
