Možná ve slabší chvilce, možná v euforii z toho, jak naši válí na hokejovém šampionátu, jsem se rozhodl zaregistrovat do závodu v běhu do schodů na ostravské Nové radnici. „To musím zkusit, přece nebudu psát o něčem, co jsem neprožil na vlastní kůži,“ říkal jsem si zprvu odvážně.

V pátek, tedy v den D, už ale moje ramena značně poklesla. Dopoledne jsem cítil bolest v koleni, odpoledne mě píchlo v boku, do toho mě kolegové v práci povzbuzovali ironickými slovy: „Víš, že je dneska pátek třináctého… Ať pak ten článek o tvém běhu nemusí psát někdo z nás do černé kroniky“.

Jednou jsem se ale rozhodl, tak si z jejich narážek nic nedělám a vyrážím odhodlaně na Prokešovo náměstí. Pohled na více než osmdesát metrů vysokou radniční věž však mé obavy, jestli to vůbec přežiju, nezmírňují. Je to výška, navíc do ní praží odpolední slunce. Musím přiznat, mám z toho závodu respekt.

Na startu pokukuji po svých „soupeřích“, jestli tak můžu namakané chlapy ve sportovním vůbec nazvat. Radost mi udělá, když vidím aspoň pár odvážlivců, kteří se na první pohled přihlásili ze stejné nerozvážnosti jako já. Ale konec otálení, můj start se blíží. Tři, dva, jedna – vyrážím vzhůru na vrchol radnice po 465 schodech…

Do foyer vbíhám svižně, první schody v radnici ještě beru po dvou po třech, za chvíli jsem v těle samotné radniční věže. Sluncem vyhřátý prosklený ocelový tubus je teprve tou pravou zkouškou. Dýchá se mi hůř a hůř, nohy začínají tuhnout.

Vidím metu označenou dvě stě padesát schodů do cíle – ještě pořád běžím, i když je to čím dál víc hlemýždím tempem. Na metě sto schodů už sotva jdu, přitahuju se o zábradlí. Až na posledních deseti schodech zkouším poslední záchvěv sil a do cíle vbíhám a vzápětí padám vyčerpáním.

Motá se mi hlava, je mi blbě, plíce mám až v krku, ale přežil jsem to. Výsledný čas tři minuty a pětadvacet sekund nakonec taky není až tak špatný, i když profíci to běhají na hranici dvou minut. Odměnou za můj výkon mi je krásný výhled z radniční vyhlídky na jarní Ostravu a díky dobrému počasí i na panorama Beskyd.

Zkouším vyzpovídat nejstaršího účastníka závodu, zhruba osmdesátiletého Jaroslava Gamana z Havířova, který na vrchol radnice dorazil chvíli po mně. Z vyčerpání jsem si ale nějak špatně zapnul diktafon, takže teď můžu napsat jen střípky z toho, co můj odkysličený mozek z jeho vyprávění zachytil.
„Už jsem uběhl asi stovku maratonů, je to můj koníček, jezdím na závody u nás, ale i do zahraničí. Naposledy jsem byl v Bruselu. Baví mě i závody Run-Up, zdolat tolik schodů je zase něco jiného než běžet po rovině,“ říkal mi myslím na věži pan Gaman.

O něco později a už zase dole jsem byl s nahráváním na diktafon úspěšnější – oslovil jsem loňského vítěze ostravského závodu Tomáše Čelka, který byl dokonce sedmý v závodě do schodů na newyorském mrakodrapu Empire State Building a celkově pátý ve světovém poháru v této disciplíně.

„Běžet tady a v New Yorku je skoro stejné, člověk má nervy před oběma závody. Rozdíl je akorát v tom, že tady trvá dostat se nahoru dvě minuty a tam deset. V Ostravě je to skoro sprint, tam stoupá únava mnohonásobně, takže člověk postupně zpomaluje,“ porovnával Čelko, který i včera nakonec skončil jako první s časem jedna minuta a dvaapadesát vteřin.

Klobouk před ním dolů, velká gratulace. Malým vítězem byl ale podle mě každý, kdo se do náročného závodu přihlásil a zvládl ho.