Jak jste se dostal zrovna k saním?

Pocházím sice z Ostravy, ale dětství jsem prožil ve Frýdku-Místku. No a ze začátku to byla klasika. Jako každé dítě v té době jsem trávil čas venku s kamarády, kteří mi jednou řekli: pojď s námi do tělocvičny, byla to pohybová aktivita. Cvičení nás bavilo, o nějakých saních nepadlo ani slovo. No a jednoho dne přišli trenéři a oznámili nám: zítra v 7 ráno sraz u autobusu, jedeme na dráhu. Já se zeptal: kam jedeme? Uvidíš zítra. Byla to výzva, před kterou se necouvá a tak jsem si ji nenechal ujít. Přijeli jsme na dráhu, kde mě to chytlo a už nepustilo. Později jsem jen přešel z oddílu Válcovny plechu Frýdek-Místek pod TJ Baník Ostrava.

Začátky byly těžké?

Bylo to hlavně o tom, že člověk musel hodně jezdit, trénovat. Všechno bylo intenzivní. Jezdili jsme od prosince až do Velikonoc každý víkend na dráze ve Starých Hamrech Samčanka, no a tam se sáňkovalo a sáňkovalo. Bylo potřeba se ze svých chyb poučit, trenéři vždy poradili, šlo o nadčasové zázemí, nejhezčí vzpomínky.

Co je nejdůležitější?

Zásadní je start. Jakmile člověk špatně odstartuje, tak už většinou nemá šanci to samotnou jízdou dohnat. Rozhoduje dynamická síla celého těla a správná technika. Při jízdě je rozhodující znalost dráhy, jemnost řízení a rychlost reakcí. Řídí se celým tělem. Konkrétně nohou, ramenem, rukou přes držáky, a to podle situace. Stačí jedno špatné rozhodnutí, jdete do smyku, bouráte a je konec šancí.

Předpokládám, že jste jako kluk celou dráhu bez pádu nesjel. Bolelo to?

Občas to bolavý sport je a modřiny jsou skoro pokaždé. Dvakrát už mě vezli do nemocnice. Poprvé jako žáka s roztrženou bradou a podruhé už jako seniora, to bylo poměrně špatné. Jelo se ve Winterbergu, při rychlosti 118 kilometrů za hodinu jsem špatně zařídil, naboural se v zatáčce a spadl z výšky pěti metrů dolů do koryta dráhy. Po tvrdém dopadu mi praskla přilba, byl tam i problém s krční páteří, takže prsty na rukou i nohy trnuly.

Za každou chybičku se tedy draze platí…

Ano, Je to tak. A téměř okamžitě. Člověk udělá chybu v jedné zatáčce, a pokud ta ho třeba ještě pustí, tak ho potrestá ta další. A s tím už nejde nic dělat.

Šlo tehdy o vážné zranění? Prasklá přilba, to zní děsivě…

Vezli mě hned sanitkou do nemocnice, kde jsem podstoupil rentgen i CT vyšetření. Celého mě prohlídli. Zjistili, že mám otok kolem krčního obratle, ale naštěstí to nebylo nic vážného a já mohl následně odjet domů.

Taková bouračka ale musí zůstat v hlavě, že?

Určitě. Ta konkrétní dráha, kde se mi to stalo, pro mě byla dlouhé roky náročná. Není to tak, že bych se jí vyloženě bál, to ani nemůžete. Každopádně byla mou nejméně oblíbenou, nerad jsem ji jezdil a platí to vlastně pořád.

Když se budeme bavit o rychlosti, kolik se řítíte drahou?

Různě. Na těch Starých Hamrech při začátcích na přírodní hrbolaté dráze to mohlo být kolem šedesáti kilometrů za hodinu. Ve světě v mé kategorii jsem jel ve Svatém Mořici přes 122 kilometrů za hodinu.

Jakých soutěží se účastníte?

Poprvé v historii se za 30 let podařilo udělat Českému svazu sáňkování Mistrovství České republiky na umělé chlazené dráze v Altenbergu v Německu. Tradičně se jezdili domácí šampionáty ve Srmžovce na betonové dráze, která se vystříkala vodou a vytvořil se led. Několik let je však dráha v zimě nezpůsobilá. Já už nějakých 15 let jezdím seniorské závody v Německu, konkrétně Pohár čtyř drah. Jedná se o Altenberg, Oberhof, Winterberg a Königssee. Normálně sbíráme body za jednotlivá umístění a na konci je to vyhodnocené.

Co finanční stránka?

Ten sport není výdělečný. Funguje tak, že když se kluci nebo holky dostanou do reprezentace, tak buďto jsou studenti, u nichž se nic zvláštního řešit nemusí, nebo to jsou dospělí lidé a tam se řeší, že jsou třeba zaměstnanci, pod armádou, pod Duklou, pod policií. Jejich prací je trénink a příprava na sezonu. A jestli jsou jednotlivé soutěže nějak placené? To ne. To není třeba jako tenis, kde hráč vyhraje i miliony korun, může s tím nakládat a sám sebe posouvat dál. V mém případě to jsou úspory a velké díky za podporu patří TJ Baník Ostrava.

Pochlubte se, jaký já váš největší úspěch?

Musím zopakovat ty pohárové závody v Německu, je to celkem úspěšná soutěž a téměř každoročně se podaří umístění na bedně. Teď se mi povedlo druhé místo na republikovém šampionátu v Altenbergu. Tam to bylo příjemné i v tom, že já ve svých 47 letech jsem dokázal přestartovat i některé současné nebo bývalé reprezentanty. I mladého kluka, který má 22 let. Teď je otázka, jestli je to tak, že já jsem pořád dobrý, nebo ti mladí kluci dnes už nemají ten drajv, který by měli mít. Na dráze mi pak ujel, každopádně dílčí úspěch při tom startu tam byl. To mě potěšilo.

Na co se teď těšíte?

Na začátku března bych se chtěl zase podívat do Svatého Mořice ve Švýcarsku. Je to jediná světová sáňkařská a bobová dráha, která není uměle chlazená. Celé to tam vybudují, náklaďáky navozí sníh a komplet vymodelují. Je krásná, v nádherném prostředí, navíc hodně rychlá a dlouhá. Propojuje dvě vesnice, je to fakt paráda. A ten závod je v jedné věci velmi zajímavý.

V čem? Povídejte!

Startují tam přátelé sportu se světovou špičkou. Je to pro všechny. Jen je nutné projít si daným postupem, který potvrdí, že na tu úroveň máte a sjedete to. Vedle sebe tak můžete vidět třeba dvojnásobného olympijského vítěze a nějakého Pěluchu z Ostravy. (smích) Kvalifikací jsou úspěšně absolvované tréninkové jízdy. Pokud ty nezvládnete, do závodu vás nepustí. Takže umět to nějak musíte.

Jak jsou na tom vlastně saně v Česku?

Sport obecně v popularitě dětí klesá. Vím co říkám, sám jsem to pocítil. Nebyl jsem u saní schopný udržet ani své dva syny. Děti mají v dnešní době milion jiných potřeb a možností, jak se realizovat. A sport to není, protože ten bolí a musí se pro něj něco dělat. Jednodušší je to u toho počítače nebo s mobilem v ruce. Bohužel. Po dlouhé odmlce se vrátila k ježdění členka TJ Baník Ostrava Kateřina Staňková, které se v posledním pohárovém závodě v Oberhofu podařilo překvapivé první míst. Ale bez dětí to nejde.

Mluvil jste o tom, že to není výdělečný sport. Čím se tedy živíte?

Pracuji v Ostravě v dopravním podniku. V centru města řídím trolejbus. Saně stojí hodně času, člověk musí přes léto šetřit dovolenou, aby ji mohl v zimě použít.

V čem je největší kouzlo saní?

Co mě na nich uchvátilo? Ta rychlost, ten adrenalin, to nebezpečí. Člověk se pouští dolů rychlostí 120 kilometrů za hodinu a zda dojede je jen v jeho rukou. Je to sice divný sport, protože je v zimě a ta bývá občas dost ošklivá, závodník je jen v elastické slaboučké kombinéze, ale já tomu úplně propadl.

Může to mít spojitost s tím, že máte rád rychlost?

Ano, to souhlasí. Motorku třeba nemám, ale auto ano. A jezdím i na různé akce, polygony školy smyku a podobně.

Ještě poslední věc. Máte nějaký sen? Čeho byste chtěl ještě dosáhnout?

Víc než umístění na bedně je ten společenský přesah. Setkávání s německými sportovci, kteří se stali mými přáteli. Užijeme si to vždy po sportovní, ale i lidské stránce. To mám na tom nejraději. Dá se říct, že jsme srdcaři.