Šéf Prosperita Open Roubíček: Rozsekaná raketa mi pomohla jen jednou

Jako tenista procesoval celý svět. Přímo na kurtu a s raketou v ruce oslavil mnoho velkých vítězství, ale také musel vstřebávat řadu těžkých porážek. Na okruhu ATP to dotáhl nejvýše na 135. místo žebříčku. U milovaného sportu zůstal Václav Roubíček i po konci kariéry. Již potřinácté dohlíží jako ředitel na mužský turnaj Prosperita Open, který dnes začíná v Ostravě hlavní soutěží.

„Jsem moc rád, že dál udržujeme tradici a po Prostějovu jsme nejkvalitnějším turnajem v zemi," pochvaluje si 48letý ostravský rodák, který sám jeden podobný challenger v minulosti jako hráč ovládl. V roce 1991 triumfoval v indonéské Jakartě.

Na okruhu ATP jste se pohyboval 15 let, s tenisem jste procestoval celý svět. Šéfem ostravského turnaje Prosperita Open jste 13 roků, takže máte mnoho vzpomínek. Která se vám vybaví jako prví?

Co se našeho turnaje týká, tak mě napadne hned druhý ročník, tedy rok 2005, a zápas Němce Waskeho s Rakušanem Koellererem. Je to už přes deset let, přesto si vybavuju, že se už chytali pod krkem a zavánělo to rvačkou. Nakonec na ni nedošlo, ale chvíli to vypadalo zle. Každopádně na sebe hodně řvali. Hlavně Koellerer byl dlouho nepříčetný.

Právě on je dodnes považován mezi samotnými hráči, ale i tenisovou veřejností za jednoho z největších psychopatů…

On byl vždycky provokatér. Ne nadarmo mu ATP nakonec zatrhlo činnost. Sice to bylo za jiné prohřešky, ale i za nevhodné chování dostával opakovaně pokuty. U nás v Ostravě s ním byly problémy od samého začátku. Měli jsme uzavřený areál, kde byla sponzorská auta, no a on k nám vpálil se svým vozem s tím, že jinde parkovat nebude. Byl to prostě úplný debil.

Když se bavíme o chování hráčů na kurtu, jak jste na tom byl během aktivní kariéry vy?

Myslím, že jsem mohl být klidnější. I mně občas ruply nervy, zanadával jsem si. Ale jenom jednou mi to pomohlo. To jsem hrál s jedním Švédem v italském Meranu, Apell se jmenoval. Tehdy jsem prohrával 2:6, 1:3 a byl tak naštvaný, že jsem úplně rozsekal raketu. No a ještě jsem to dokázal otočit. Každopádně jako dobrý příklad bych to neuváděl.

Vy to můžete dobře posoudit. Do jaké míry ubližují tenistovi přímo na kurtu negativní emoce?

Obecně vás to sráží dolů, ale jsou výjimky. Říkalo se třeba, že McEnroe s tím problém neměl, spíše tím ostatní deptal. On se tam zběsile hádal, rozhazoval rukama, přitom byl hned soustředěný a naopak soupeři ztráceli koncentraci. Já ale hrál vždy nejlépe tehdy, když jsem na kurtu nevnímal okolí a byl v určitém transu. Jste maximálně koncentrovaný, prostě jen hrajete, cítíte tu fyzickou sílu, čistost úderů a padá vám to tam. Je to krásný pocit. Lepším hráčům se to stává daleko častěji. Ale i já to párkrát zažil. Stejně tak i výbuchy vzteku.

To mě zajímá. Povídejte…

To bylo v Egyptě. Hrál jsem proti domácímu hráči a tamní rozhodčí to příliš nezvládal. Celou dobu mě řezal, a protože mi to v jednu chvíli už přišlo moc, tak jsem k němu vyrazil. Držel jsem oběma rukama empajr a chtěl s ním začít lomcovat, ale v tu chvíli jsem si naštěstí uvědomil, že už bych ten zápas taky nemusel dohrát, a udržel se. Ale bylo to těžké, vařilo se to ve mně.

A co šizení? To je taky kapitola sama pro sebe…

Je to tak. V téhle souvislosti se mi stala v úplných začátcích zajímavá věc. Byl to malý turnaj ve Švýcarsku a já hrál s nějakým Rumunem. Byla to kvalifikace a vlastně bez rozhodčích, ti stáli jen u dvou předních kurtů a dohlíželi na ostatní, tak naoko. No a on mě šidil fakt neskutečným způsobem. Naštěstí jsem ho porazil. No i tak jsem si na konci ale jedno neodpustil.

Řekl jste mu něco od plic?

Kdyby jen to. Borec zahrál míč doprostřed kurtu, já ho chytil do ruky, nahlásil mu aut a ukončil to. On sice nadával, ale sám věděl, že s tím nic neudělá. Teď už by se nic takového stát nemohlo, rozhodčí jsou už na každých turnajích. Tehdy si hlídal každý svou stranu.

Přejděme k současnému tenisovému fenoménu, a tím je Srb Novak Djokovič. Jak je možné, že je i v konkurenci Federera, Nadala, Murrayho a dalších „es" tak dominantní?

Musím zmínit jeho kondičku. Ta je prostě fantastická. Nedá se tomu ani uvěřit. Bavil jsem se o něm s kamarádem Marianem Vajdou, jeho dlouholetým trenérem, se kterým to dotáhl na současnou úroveň. Tvrdil mi, že bychom my, ta starší generace, vůbec nechápali, jak tvrdě trénuje fyzičku. Ano, i my jsme dělali kondičku, ale on je na kurtu úplná guma. Já mu říkal: Nevěřím, že to takhle může hrát bez dopingu. Přísahal mi, že je stoprocentně čistý. V tom je úplně jinde než ostatní. Nedominuje kvalitou úderů. Servis, return, forhend ani bekhend nemá top na světě, ale díky neskutečné kondici zahraje dvacátý míč stejně perfektně jako druhý… Proto je nejlepší.

Zmiňoval jste doping. Jak na něj nahlížíte a co se o něm vykládalo v době vaší aktivní kariéry?

Tehdy se třeba říkalo, že není možné, aby Španělé nedopovali, protože oni opravdu chodili se speciálními taštičkami. Teď, když je tolik kontrol, tak se mi nechce věřit, že by současní hráči brali.

Vy sám jste se na kurtu potkal s někým, který vypadal, že je „nastřelený"?

Zmíním Rakušana Mustera, toho určitě každý zná. Hrál jsem s ním v Casablance ve větru. To byl jeden z mých nejlepších zápasů vůbec, honil jsem ho tam, co to šlo. Hráli jsme třicet výměn, a když jsme střídali strany, tak si frajer ani nesedal na lavičku. Někdy v té době vyhrál devět antukových turnajů za sebou, bez pauzy. To si pak člověk řekne: Tak ten možná fakt zobe. Nikoho ale nechci očerňovat, třeba byl jen v tranzu.

Světem tenisu hýbou také různé sázkařské skandály. A nemluví se jen o podřadných hráčích…

Za mě tohle vůbec nebylo. Je to chyba sázkovek, které vypisují kurzy na menší turnaje. Hráč kolem třetí čtvrté stovky, který má problém si hrou vydělat na cestu na další turnaj, jejich nabídky může využít. Co se týká nejlepších hráčů, hlavně těch z elitní desítky, v jejich případě je to podle mě hloupost. Ti přece něco takového nemají absolutně zapotřebí. Navíc ne vždy to je jen o tom, jak se zachová samotný hráč.

Můžete být konkrétní?

Kdysi se mluvilo o Rusovi Davyděnkovi, že sází a schválně pouští zápasy. Podle mého to ale nedělal pro peníze. Myslím, že ho držela pod krkem nějaká skupina lidí. Mělo mu být vyhrožováno smrtí, případně ublížením členům rodiny. Každopádně sázkařská aféry škodí tenisu. Přitom to, že se na tenis sází, má i své výhody.

Jaké?

Lidem to tenis přibližuje. Sázkaři tenisem žijí, sledují všelijaké zápasy, které je už teď možno na webových stránkách sázkovek sledovat. Kolikrát jsem až v šoku, jak jsou lidi in v souvislosti s hráči, kteří jsou klidně i někde ve třetí stovce a hrají turnaj na druhém konci světa. Podle mého by bylo nejlepší nevypisovat kurzy na zápasy menších turnajů, hlavně pak na zisky jednotlivých míčů.

Vraťme se k samotnému turnaji Prosperita Open v Ostravě, jehož ředitelem jste. Co je na organizaci nejnáročnější?

Tím, že jsem v tom jako hráč vyrůstal a viděl, jak to funguje, tak samotná organizace toho týdne a chodu, se mi zdá už jednoduchá. Taky tím, že to letos děláme už potřinácté. Nejtěžší je sehnat partnery, kteří nám umožní díky financím turnaj zorganizovat. To, kde dáme tribunu, co billboardy a kam s nimi, to je spíše zábava.

Ještě poslední věc. Do jaké míry je pro vás výhoda šéfovat takovému podniku, že jste léta tenis hrál a dotáhl to až na 135. místo na světě?

Je to určitě pomoc. Současná generace hráčů už mě sice nemůže znát, ale ti přijíždějí se svými trenéry, s kterými jsem hrával. Letos se na turnaji představí Srb Tipsarevič, který byl osmý na světě. Podařilo se nám ho přivést hlavně díky jeho trenérovi Dirku Hordoffovi. Ten dřív vedl Němce Schuettlera, se kterým jsem se potkával na challengerech. Komunikace s nimi byla velmi dobrá a stále to pokračuje. A takových případů je víc.