V České republice není v současném sportovním prostředí moc sourozeneckých dvojic, které by se ve svém odvětví dostaly mezi českou špičku, či dokonce pronikly až na mezinárodní úroveň. Sestry Tereza a Karolína Olšarovy to však dokázaly.

Jejich osudem se staly šachy. Sport či hra, známá tisíce let, kterou zdaleka neumí každý. Obě se však už ve svém mladém věku stihly stát republikovými šampionkami a členkami reprezentačního týmu, jenž na posledním mistrovství Evropy vybojoval nečekané desáté místo.

Lehce úspěšnější, alespoň co do umístění na žebříčku, je mladší Karolína, která zaujímá v pořadí českých žen druhé místo. Čtvrtá Tereza z toho však tragédii nedělá. Sestry se prý navzájem podporují. „Když jsme byly menší, tak rivalita mezi námi určitě byla. Postupem času to ale trochu vyprchalo a dnes se spíše snažíme si navzájem pomáhat. Zvlášť, když jsme obě v reprezentaci a žádná z nás příliš nevyčnívá. Jednou je lepší jedna, potom zase druhá," bere vše s nadhledem a sportovně třiadvacetiletá Tereza Olšarová, hráčka Slavie Orlová.

Kdo vás vůbec přivedl k šachům?

Nikdy jsem šachy hrát nechtěla. Dlouho jsem říkala, že je to nuda a nikdo mě nedonutí sedět hodinu nebo dvě u stolu nad šachovnicí. Když mi ale bylo asi dvanáct, tak mi taťka nasliboval, že když budu hrát šachy, tak budu cestovat a pojedu třeba k moři. Navíc předtím jsem dělala krasobruslení, kde je velká konkurence, kdežto u šachů to bylo opačně.

Takže kariéru jedné z reprezentantek odstartoval taťkův slib?

Zní to divně, ale je to tak. Musím přiznat, že ze začátku mě to nebavilo, ale v patnácti nebo šestnácti letech přišly první úspěchy, což mi samozřejmě pomohlo. Zajímavé bylo také cestování a fakt, že jsem se podívala do míst, kam bych asi nejela.

Nelitujete tedy, že jste před lety dala na svého otce.

Rozhodně ne. Naopak jsem za to ráda. Jednak mě šachy jako hra baví a k tomu jsem poznala svět. Navíc člověk tím aspoň zaměstná hlavu jinak než školou a mám tady spoustu kamarádů. Šachy jsou pro mě druhá rodina.

Mluvíte o hlavě. Říká se, že právě šachy jsou velmi dobrým nástrojem na rozvoj myšlení…

Zřejmě ano, protože já na základce nepatřila mezi nejlepší studenty, byť to mohlo být dáno častými a náročnými krasobruslařskými tréninky. Nicméně od doby, co hraji šachy, tak jsem se vypracovala mezi nejlepší, co odcházeli na gymnázium. Nemůžu si stěžovat na paměť, schopnost koncentrace a podobně. Myslím si, že právě díky šachům se tohle u mě zlepšilo.

Máte svůj šachový vzor?

Když jsem byla malá, tak se mi líbil Michail Tal, který hrál krásným útočným stylem a i jako člověk byl oblíbený. Dnes vzhlížím k současnému mistru světa Magnusi Carlsenovi. Je mu sice teprve čtyřiadvacet, ale už všechny poráží rozdílem třídy, což je neuvěřitelné. Abych to ale uvedla na pravou míru, tak nevzhlížím jen k jednomu hráči. Snažím se mít úctu ke všem.

Jak na váš koníček vůbec reaguje okolí?

Jakmile lidem řeknu, že jsem šachistka, tak mi to málokdo věří (smích). Většina mi závidí cestování, protože jsem, jak jsem řekla, byla všude možně. Věřím, že přátelé mi to přejí, a také škola vychází vstříc. Na přístup učitelů si vůbec nemůžu stěžovat. Na výšce jsem známá jako „ta šachistka". Mnohokrát se i stalo, že ke mně někdo, koho neznám, přišel a řekl: „Ty hraješ ty šachy, že?" Snažím se přispět k propagaci šachu, zvlášť ženského, jelikož ten u nás nemá moc velkou podporu, což je škoda.

Proč myslíte, že nemá podporu?

Na rozdíl od mužského je v něm mnohem lehčí se prosadit. Problém je v tom, že když přejdeme na vysokou školu, tak podpora se hodně scvrkne, a také je těžší najít si na hru čas. Zvlášť když v tom člověk nevidí smysl a mnohdy si i přes úspěch vyslechne, že se daří neprávem. Tak jako to bylo po mistrovství Evropy, kde jsme skončily desáté. Hrozně mě štve, že lidé ženský šach berou jako něco méněcenného. Vadí mi, že když se zadaří, tak z toho nikdo nemá radost. To mi bere chuť ze hry.

Jaké máte ambice a plány v nejbližší budoucnosti?

Za sebou mám nepříliš úspěšný půlrok, takže se mi těžko mluví o ambicích, ale doufám, že mě šachy i přes určité problémy budou dál bavit. To je hlavní priorita. Výsledky pak snad přijdou.