Pak se otočil, usmál se a s vítězným gestem se rozpovídal o rozhodujícím utkání klubové sezony. A jak sám říkal, kvůli němu se ze zahraničí vracel. „To jo, je to bonus, ale i když mám radost, velkou radost z výhry a titulu, dívám se na to i škaredýma očima. Já totiž v tomhle zápase nezahrál dobře a jsem z toho trošku rozhozený. Ale za chvilku na to zapomenu a určitě si to užiju. A na to se těším…," připustil šestadvacetiletý miláček vítkovického publika.

V průběhu semifinále s Mladou Boleslaví jste mimo jiné hovořil i o změně v motivaci, kterou však prozradíte až po finále…

V šatně máme jeden z předzápasových rituálů, že si pouštíme na povzbuzení vždy jednu písničku. Ale ta v začátku semifinále byla hrozně pomalá, takže jsme si místo ní pustili jednu pecku z baru, kterou jsme si oblíbili. Takže teď už jsme měli v šatně normálně regulérní diskotéku. Ta písnička, která nám pomohla nakopnout se k postupu přes Boleslav, se jmenuje Bring Out the Bottles a je od Američana, který si říká Redfoo.

A zdálo se, že i v Superfinále vás spolehlivě dostala do varu…

To jo, jenže jsme pak polevili a bylo to celé nakonec hrozně na sílu. Ten zápas neměl favorita, bylo to padesát na padesát, jen asi s tím rozdílem, že jsme dali o gól víc a vzadu jsme měli skvělého gólmana. A to zkrátka rozhodlo.

Vítkovicím postupně v play-off odpadal hráč za hráčem. V Superfinále to zase bylo tak, že pro změnu nedohrál Petr Kološ a v jednu chvíli pořádně kulhal i Lukáš Veltšmíd…

To je taková daň za to, že jsme to hráli na dvě lajny. Ono se na to podvědomě snad i trochu čeká, jestli to všichni vydržíme nebo ne. Ted musel odstoupit Kološek a měli jsme pasáž, kdy jsme to museli hrát jen na tři beky, a to je šílené. Takže respekt ke klukům, jak to zvládli.

Vůči čtenářům máte ještě jeden rest před Superfinále jste nakousl téma, že jste hodně zvědavý, jak Česká florbalová unie přistoupí k faktu, že v největším domácím zápase bude chybět Tatran Střešovice…

No postavili se k tomu dobře, jen co je pravda. Tedy až na to, že na jednom propagačním materiálu byl jako domácí tým uveden Chodov, a ne my, jak to mělo správně být…To se jim teda moc nepovedlo, ale jinak to byla fantastická akce. Neslyšel jsem, na hřišti kolikže bylo lidí?

Deset a půl tisíce.

(mrkne okem a dlouze se usměje). To, myslím, mluví za vše, tohle byla skutečná oslava florbalu, fakt perfektní.

Byl jste třeba při vstupu do haly před zápasem, když už jste viděl tolik diváků, nervóznější? Přece jen loňské Superfinále jste na vlastní kůži nezažil…

Ale ne, tu halu dobře znám, a přibližně s takovým nějakým podobným číslem jsem i trochu počítal, takže nervozita šla stranou. Dobře jsem se na to připravil, ale jedna špatná přihrávka mě trošku srazila na kolena. Navíc mám něco se žebry a ve druhé půlce zápasu se mi ještě k tomu nějak špatně dýchalo. Ale urvali a uhráli jsme to týmovým výkonem na dvě lajny.

Takže po téhle sezoně asi u vás platí heslo: Konec dobrý, všechno dobré. Nebo je to jinak?

Asi tak nějak to bude, tahle sezona totiž fakt byla taková černobílá. Skončila však jenom v dobrém a já si to užiju. Bohužel to však nesmíme moc přehnat, protože jedeme ještě na „repre" do Finska, takže musím slavit s mírou. Ale myslím si, že i tak si to pořádně užijeme.