Sport ho provází celý život, miluje ho, stejně jako atmosféru a lidi, se kterými se při něm potkává. Dlouholetému sportovnímu fotografovi a bývalému dvojnásobnému mistrovi republiky v boxu Mojmíru Kreclovi byste rozhodně nehádali, že na podzim oslavil jednasedmdesáté narozeniny.
Člověk, který ho dobře nezná, mu často tipuje o deset i patnáct let méně. A to nejen kvůli samotnému vzhledu, ale také vitalitě, bezprostřednosti, dobré náladě a velké chuti do života. „Sport je krásný. Díky němu není člověk nikdy sám, navíc potká mnoho fajn lidí, taky osobností, se kterými by se normálně nesetkal. K tomu ho dělají převážně mladí a v jejich přítomnosti se stárne pomaleji," říká v rozhovoru pro Deník Mojmír Krecl.
Sport vás provází déle než půl století. Díky němu jste se viděl s velkou řadou lidí. Které setkání vám nejvíce utkvělo v paměti?
Těch nezapomenutelných setkání bylo víc, ale jedno se mi vybaví hned. To jsem už skončil boxerskou kariéru, fotil jsem a měl možnost se potkat s fenomenálním závodníkem formule 1 Niki Laudou. To byl velký borec. Už jen vidět ho byl velký zážitek. To bylo na závodech motorek v Brně, on už nejezdil, byl manažer.
Zmiňujete box. To byl váš sport číslo jedna?
Právě že ne. Jako mladý kluk jsem hrával hokej, fotbal, k boxu jsem se dostal později. Až někdy v šestnácti. Jednou mě vzali starší kluci do tělocvičny, a tam to začalo. Součástí boxerského tréninku, takové rozcvičky, byl mimo jiné i ragby-basketbal, jak se tomu říkalo. Nemuselo se driblovat, bylo jedno, kolik člověk udělal s míčem kroků. Nejtěžší bylo zastavit těžké váhy, ty ten míč chytli a už ho nepustili (směje se).
Kdy jste si uvědomil, že jste v boxu dobrý a mohl byste v něm něčeho dosáhnout?
To bylo ještě před vojnou, bylo mi nějakých sedmnáct. Hned v první sezoně jsem se stal dorosteneckým mistrem republiky v barvách Olomouce, odkud pocházím. Vzpomínám si, že to bylo v Jablonci. Vlezl jsem do ringu, všechny zmydlil a bylo to (směje se). Velký box jsem ale zažil až v Ostravě.
Povídejte…
Po dorosteneckém titulu jsem odešel na vojnu do Kroměříže, pak se vrátil do Olomouce, která sestoupila z první ligy, a tehdy si mě vytáhli do Ostravy, kam jsem se poté přestěhoval a kde žiju dodnes. Už jako boxer Ostravy jsem získal svůj druhý republikový titul, to už mezi dospělými.
V rámci České republiky není v současné době box příliš sledovaný. V popředí jsou jiné sporty. Jak to bylo za vaší aktivní kariéry? Popularita byla o dost větší…
Je to tak. Tenkrát chodilo na box hrozně moc lidí, ne jako teď. Dám příklad. Když jsme jednou boxovali v Olomouci, v místním národním domě, byl policejně uzavřen. Přišlo tam totiž více než dva tisíce lidí, kteří se mačkali i nahoře na balkonech a všichni měli strach, že to spadne. S dneškem se to nedá vůbec srovnávat. Ta atmosféra byla úžasná, lidi vás hnali za výhrou.
Jaký jste byl vlastně typ boxera?
Technický, mrštný, rychlý, hodně jsem u toho přemýšlel. Nebyl jsem žádný bijec, knokauty jsem nesbíral. Já měj jiné věci. Soupeře jsem oblbnul, ulechtal (směje se). Byl jsem lehčí střední váha, kde byla největší tlačenice. Všichni jsme měli mezi šedesáti, sedmdesáti kily. Přijel jsem na mistrovství republiky a bylo nás tam dohromady třicet. Úplně jiné to bylo u těžkých vah nebo mušek. Tam to bylo tak, že se dva tři kluci sešli v hospodě a řekli si: letos to máš ty, příště to bude moje. Samozřejmě přeháním, ale v mé kategorii byla ta konkurence mnohem větší.
Co vás v boxu nejvíce motivovalo? Být nejlepší?
Každý rád vyhrává, poráží soupeře a je úspěšný, pro mě však byla největší motivace možnost vycestovat do ciziny, podívat se, jak se žije jinde. Tehdy to totiž jinak absolutně nešlo.
Kam všude jste se s boxem podíval?
Pamatuju si výlety do Německa, Holandska, Francie i Španělska. Tam jsem v jednom obchodě poprvé viděl dlouhé a plné regály potravin, ve kterých bylo hned několik druhů šunky, taky třeba sušenek. Prostě nevídané, to byly šupy. Když jsem o tom vykládal známým doma, nevěřili mi. Říkali, že to kvůli nám naaranžovali. To byl přelom šedesátých, sedmdesátých let.
Box není sport, který se běžně dělá na profesionální úrovni do čtyřicítky. Kdy jste ukončil aktivní kariéru?
Končil jsem poměrně brzo, hned po třicítce. Stalo se mi ale, že i pak se mi kluci ozvali a chtěli, abych jim pomohl. Potřebovali někoho do týmu. I když už jsem neboxoval a netrénoval, oni mě nakonec přemluvili. To bylo proti Českým Budějovicím. A jak to dopadlo? Krecl, který se přišel prvně jen podívat, tam vlezl a ještě vyhrál (směje se).
Který je váš největší boxerský zážitek?
Spíše bych řekl, který není. To když mělo dojít na můj zápas s olympijským vítězem z Říma 1960 Bohušem Němečkem, legendou, která končila kariéru v Ústí nad Labem. Ve chvíli kdy zjistil, že jsem v týmu, utíkal z mé váhy, moc do toho se mnou jít nechtěl. Dopadlo to tak, že proti mně nakonec nikdy nenastoupil. Přitom odboxoval na osm set zápasů.
Většina sportovců má svůj vzor. Kdo byl mezi provazy ten váš?
Neřekl bych přímo vzor, ale za mě byla velká éra Muhammada Aliho. Dokonce jsme si vozili z Německa filmy. Cédéčka ještě nebyla, přetáčelo se to na videokazety. On je možná nejlepší boxer všech dob. Byl výborný technik, ta jeho levačka? Nechytatelná. Byla jak obranná, tak i útočná. Taky proto dokázal, co dokázal a tolik frajerů na něm pohořelo.
I když jste s boxem skončil, u sportu jste zůstal. Začal jste ho fotit a setrval u toho dodnes…
Všechno se nastartovalo díky mému bráchovi Emilovi, který se věnoval motokrosu. Bavilo mě to, tak jsem jezdil po závodech s ním a fotil ho. S fotkami jsem jednou přišel do tehdejší Svobody a nabídl je k využití. Po čase mě oslovili s tím, že by potřebovali fotografa. A tak to začalo. Pomohli mi taky to, že mě znali jako boxera. Sportovní prostředí jsem dobře znal.
Nefotil jste na plný úvazek, ale jen jako externista. Vaše hlavní zaměstnání bylo jaké?
Jezdil jsem s náklaďákem, rozvážel zboží po celé republice. A právě taky fotil. Bylo super, že jsem měl ve firmě kamarády, takže když hrál třeba Baník v Plzni, poprosil jsem je, aby mi dali něco na Plzeň. A bylo to. Naskládali mi do Avie náhradní díly, vzal jsem Frantu Hummla a jeli jsme na fotbal. Tehdy bylo Československo, takže si pamatuju i cestu do Košic, kde hrál v rámci Ligy mistrů Manchester United s Karlem Poborským, ale třeba i Davidem Beckhamem. To byl myslím rok 97.
Nějakou dobu jste taky jezdil taxíkem. To už asi taková pohoda jako v náklaďáku nebyla. Místo zboží a kamarádů jste vozil všechny možné lidi…
Přežil jsem to ve zdraví, ale jedna nepříjemnost mě potkala. To se nechali odvést havíři v Orlové do černé uličky s tím, že si vystoupí. A lezli ven. Jenže bez placení. Tak jsem se ozval, že by byla dobrá Kasablanka. Oni na to, že mám vylézt ven, až pak mi prý zaplatí. Nakonec jsem byl rád, že mě z toho auta nevytáhli, dal jsem zpátečku a zmizel.
Dnes už neboxujete, nejezdíte taxíkem a sportovní akce fotíte jen pro radost. Za den jste schopný objet klidně i dvě, tři. Co vám to dává?
Mám sedmdesát roků a pořád mě to strašně baví. No není to bomba? Sport je krásný. Díky němu není člověk nikdy sám, navíc potká mnoho fajn lidí, taky osobností, se kterými by se normálně nesetkal. K tomu ho dělají převážně mladí a v jejich přítomnosti se stárne pomaleji.
MOJMÍR KRECL
Narozen: v Olomouci 3. října 1943
Věk: 71 let
Sportovní kariéra: bývalý boxer (dvojnásobný mistr republiky). „První titul jsem vyhrál jako dorostenec za Olomouc, druhý už mezi dospělými v Ostravě."
První zápas: v Prostějově ještě před vojnou. „S kým a ve kterém roce? To už si nevzpomenu, ale vyhrál jsem."
První snímek: na motokrosu fotil bratra Emila. „A nejen jeho. Šlo o start, to bylo na jednom místě nejvíce motorek."
close
zoom_in
BOXER. Mojmír Krecl se stal dvakrát mistrem republiky v boxu. Poprvé už jako dorostenec. Na snímku vlevo po jednom z mnoha vítězných utkání. „To je Vojtech Stantien, táta od Romana Stantiena, bývalého skvělého hokejisty Vsetína."
