Od ledna je dvojnásobným otcem, v neděli oslaví kulaté třicetiny. Jenže Pavel Maslák si na oslavy moc nepotrpí. Navíc ho ve stejný den čeká start na halovém mistrovství České republiky v Ostravě.

Další novinkou u českého rekordmana v bězích na 200 a 400 metrů a medailisty ze světových soutěží je to, že se koncem minulého roku odstěhoval z Prahy a s manželkou Nellou vychovávají své potomky v rodinném domku.

A rodák z Havířova prý všechno stíhá.

„Jde mi to docela dobře. Ze začátku miminko není na taťkovi moc závislé, takže ho občas přebalím, a to je zatím tak všechno, co mohu dělat. Matteo hlavně spinká, anebo papá,“ líčí atletický reprezentant s úsměvem své otcovské postřehy.

Spadá na vás tak větší starost o devatenáctiměsíční Miu?
Trochu jo, ale není to nic extra navíc. Manželka zvládá dobře starost o obě děti.

Jakým způsobem dcerka přivítala brášku?
Moc hezky. Se všemi dětmi vychází dobře. Dala mu pusinku. Chodí se na něj dívat, hladí ho a dává mu dudlík. Akorát musíme dávat pozor, aby ho náhodou nezalehla.

Co vy, asistoval jste při narození syna?
Byl jsem u porodu už podruhé. Teď v lednu jsem už byl klidnější, protože jsem věděl, co mě čeká, a víc jsem se díval. Stihli jsme to ale jen taktak. Přijeli jsme a Nella šla rovnou rodit.

Právě probíhá halová sezona, jak jde rodinný život dohromady s tréninky a závody?
Rodina mě v atletice nijak nelimituje. Mám dost času na domácí povinnosti i na sport. Nedělá mi potíže dvoufázový trénink, ani cesty na závody. Byl jsem i na soustředění. Poslední dobou trénuju v hale ve Stromovce vždycky v poledne, a to je dobrý čas pro náš domácí režim.

Malé děti mají někdy obrácený režim a v noci moc nespí. Nestalo se, že byste přišel do haly nevyspalý?
Přihodilo se to. Matteo občas v noci pláče, protože má bolení bříška. Někdy jsem vzhůru, ale je to jak kdy. Jedna noc se dá vydržet, nemám s tím problém. Není to nic strašného.

Od konce minulého roku bydlíte v rodinném domku, není těch novinek najednou moc?
Myslím, že ne. Přestěhování do domečku u Prahy směrem na Brandýs nad Labem bude jednou výhodné pro děti. Budou mít víc prostoru a budou si moci hrát na zahradě.

Nezhoršilo se přestěhováním dojíždění na tréninky?
Relativně ne. Do Stromovky to mám blíž, než když jsem dojížděl ze Zličína, na Julisku je to zase trochu delší cesta. Teď není kvůli pandemii moc velký provoz, na trénink dojedu do půl hodiny. Až se situace zklidní a před tunelem bude větší provoz, budu vyrážet dřív.

S udržováním příbytku a prací na zahradě asi moc zkušeností nemáte, už jste musel nějak přiložit ruku k dílu?
Zatím jediné, kdy jsem musel zasáhnout, bylo odhazování sněhu. (směje se) Další věci ale určitě přijdou později.

Bydlel jste někdy v domě na venkově?
Ne, je to moje premiéra. Žádnou praxi nemám a všechno se budu učit za pochodu. Doufám, že to zvládnu. Nad vším ale převažuje spokojenost, že budeme mít jako rodina pohodlí, prostor a klid. Těšíme se, že si na terase něco ugrilujeme. Máme také štěstí, že kolem nás bydlí lidé s dětmi, takže si Mia a Matteo budou mít s kým hrát.

Už jste se stačili se sousedy seznámit?
Poznal jsem se jen pár lidí, ale manželka se seznámila už asi všemi z okolí. Když jsem byl na soustředění na Kanárských ostrovech, měli takovou slezinu, kde se sešli všichni lidi z ulice.

Už druhým rokem svírá celou planetu zrádný koronavirus. Loni odpadl světový halový šampionát a pak i olympijské hry. Vaše výkony byly oproti minulosti slabší. Dal jste si odpočinkový rok?
Sezonu jsem záměrně pojal volnějším způsobem, abych si odpočinul na letošek, a s trenérem jsme se zkusili co nejlíp připravit na halu a olympiádu.

Současná zimní sezona se pro vás vyvíjí podle všeho docela nadějně. Berete nějak v potaz, že jste na 400 metrů zatím nejlepším Evropanem?
Na tabulky se obecně moc nekoukám, ale s prvním místem v Evropě jsem spokojený. Čas 46,22 bych ovšem rád vylepšil. Pokud bude možné vycestovat, měl bych běžet čtyřstovku příští týden na „zlatém“ mítinku World Indoor Tour v Madridu. Potom až na halovém mistrovství Evropy v Toruni.

Nyní máte před sebou mistrovství republiky v Ostravě, jakou trať tam zvolíte?
S trenérem Kupkou jsme se dohodli, že bude nejlepší, když poběžím dvoustovku. Víc se hodí do skladby našeho tréninku. Navíc by to měl být moc pěkný závod. Jan Jirka a Jiří Polák mají výbornou formu a jsem rád, že se poměříme. Bude to velký hec.

Naposledy jste minulý víkend v Praze běžel netradiční třístovku. Ukázal vám výsledný čas něco před vrcholy sezony?
Naznačil zlepšení. Byl to víceméně takový tréninkový závod, abychom si ověřili, jak na tom jsem. Jsem rád, že jsem na dobré cestě.

V neděli se při halovém mistrovství ČR dočkáte kulatých třicetin. Co tomu věku říkáte?
Ten čas letí neskutečně rychle (smích). Dozadu se neohlížím, žiju přítomností. Oslavy narozenin ale neprožívám, moc mě to nezajímá. Nedávám tomu takovou váhu.

Vaše výročí skoro každý rok koliduje s domácím halovým šampionátem. Narozeniny tak asi neutajíte…
Většinou to spíkr v hale dává k lepšímu, takže mi minimálně soupeři v cíli k narozeninám popřejí.

Využijete cestu do Ostravy také k tomu, aby se mohli vaši rodiče z blízkého Havířova potěšit s vnoučaty?
Pojede tam celá rodina. Bylo by škoda, abych byl kousek od našich jen sám. Podíváme se za rodiči, aby si pochovali Mattea. Babička se moc těší, že bude mít pohromadě obě vnoučata.

Třicítka je věk, kdy se lidé dívají dopředu. Přemýšlel jste, jak dlouho se budete chtít profesionálně věnovat sportu?
Rád bych vydržel minimálně do další olympiády v roce 2024. Ale uvidí se, jak na tom budu zdravotně a s výkonností.

Sám jste už v minulosti zmínil, že k časům, kterých jste dosáhl kolem roku 2014, se už budete těžko vracet. Čím to podle vás je?
Atletiku už dělám nějaký pátek a je těžké dát tělu nějaký nový impulz. Došlo k určitému zpomalení, ale myslím, že jsem ještě neřekl své poslední slovo. Asi nebudu schopný překonávat evropské rekordy, jak jsem sníval, ale myslím, že atakovat hranici 45 vteřin pod širým nebem je pořád v mých silách.

Někteří čtvrtkaři si prodlužují kariéru přestupem na delší trať. To ve vašem případě asi není schůdná cesta…
To určitě ne. Na to nejsem vhodný typ. To mě fakt nečeká (smích). Inklinuji ke kratším tratím a dokonce bych spíš řekl, že jsem dvoustovkař, který běhá čtyřstovku.

Dál vás tedy budeme vídat, jak startujete výhradně z bloků?
Ano, jenom z bloků. Osmistovku jsem běžel snad jednou v životě. Bylo to myslím někdy v dorostu kvůli bodům pro družstvo a vím, že to není nic pro mě…

Jak vzhlížíte k Toruni, kde byste mohl zkraje března zaútočit na čtvrtý evropský titul v hale?
Věřím, že tam budu schopný běžet pod hranicí 46 sekund. Soupeři se zatím moc neukázali a otázkou je, jestli do Polska přijede famózní Nor Karsten Warholm, který vyhrál halovou čtvrtku před dvěma roky na šampionátu v Glasgowě. Když dorazí, bude to pochopitelně můj největší soupeř.

Na vaše cíle je asi zbytečné se vyptávat…
Po Polska pojedu zabojovat o finále a pokusit se rozšířit medailovou sbírku. Věřím, že se to povede.

Dalším vrcholem má být odložená olympiáda v Tokiu, ale tu a tam se objeví pochybnosti. Věříte, že v létě hry proběhnou?
Pořadatelé to pořád slibují. Věřím tomu, že se olympiáda uskuteční, akorát teď není jasné, podle jaké varianty se pojede. Připraveno je prý asi pět scénářů.

Kvůli nebezpečí nákazy se závodí bez diváků, jak to na vás působí?
Když jsem na konci ledna startoval v Karlsruhe, tak tam nějaké lidi pustili a bylo to skoro jako dřív. U nás to možné není, chybí atmosféra a závody pocitově spíš připomínají trénink. Fandí jen trenéři, ale problém s tím nemám. Jsem rád, že vůbec můžeme závodit. Na podzim jsem se nakazil, a když jsem vracel k tréninku, vůbec mi to neběhalo. Je dobře, že to mám za sebou.

Děti máte ještě malinké, ale přemýšlel jste už o jejich sportovní budoucnosti?
Už teď jsou dost aktivní (směje se), takže by mohli jít v mých stopách. Byl bych rád, kdyby sportovali, ale jestli to bude zrovna atletika, tak to samozřejmě nechám na nich.