Český automobilový tým Bonver Dakar Project měl letos na startu jihoamerické off-road rallye tři kamiony. A všechny se nakonec dostaly i do cíle. Kazašský obr Artur Ardavičus byl jedenáctý, druhá tatrovka řízená šéfem týmu Tomášem Vrátným dorazila do Rosaria šestnáctá a šachovnicový praporek nakonec spatřil i Albert Llovera, handicapovaný Andořan, který skončil pětatřicátý. „Albert si ale zaslouží speciální pochvalu, jako první postižený závodník v historii Dakaru projel celý závod za volantem kamionu," řekl na úvod povídání po návratu z Jižní Ameriky Tomáš Vrátný.

Berete Lloverovo dojetí do cíle jako úspěch celého týmu?

Jednoznačně ano. A jsme na to patřičně pyšní. Navíc to bylo s českou tatrovkou.

Co tedy považujete za vůbec největší úspěch? Vždyť Ardavičus atakoval první desítku…

Ta mu bohužel o šest minut utekla. To je sice smůla, ale pro mě samotného paradoxně klika. Před rallye jsem vypsal dvě prémie, za dojetí všech vozů do cíle a za umístění v první desítce. Tu první prémii jsem už, jak se říká „kasa cink", vyplatil, ta druhá mi nakonec těsně pokladnu ještě více nevyrabovala.

Takže co vám, šéfovi největšího českého týmu, nakonec tedy udělalo v Argentině největší radost?

V první řadě je bezvadné, že se do cíle dostaly všechny tři kamiony a že se celý tým ve zdraví vrátil zpět do Evropy. To jsou zásadní úspěchy. Ale nad tím vším vyčnívá právě už vám zmiňovaný Albert, který dojel do cíle jako první handicapovaný řidič kamionu. To si myslím, že je nakonec klíčové. Je první a takhle zůstane navěky zapsán.

Jeho finiši na Dakaru ale nechyběl dramatický moment…

Měli nějaký problém na trati, po jedné etapě v podstatě nespali. Zůstali v dunách, přes které se pak prodírali k cíli v noci, což určitě není jednoduché. Kluci jsou ale bojovníci, navíc zkušení borci, takže to nakonec zvládli. Je však fakt, že to dramatické bylo, vždyť jim chybělo nějakých sto sekund a na Dakaru by skončili předčasně. Časový limit pro dojetí etapy nakonec nepřekročili, po chvilkovém odpočinku byli schopni vyrazit do další etapy a tu nakonec zvládli perfektně, což byl předpoklad pro to, dojet do cíle.

Vy sám jste už zkušený dakarský závodník, takže se dokážete vcítit do pocitů mezinárodní posádky v čele s Albertem Lloverou co s člověkem udělá jedna probdělá noc, navíc ve druhé polovině náročného závodu?

Ta únava je všudypřítomná na Dakaru. A je to jednoznačně jedna z nejnebezpečnějších věcí, co se týká bezpečnosti. Ale právě tyhle krizové momenty každému závodníkovi ukážou, jak se fyzicky na Dakar připravil. A s tím fyzickým vypětím samozřejmě přichází i psychická únava. Kluci však tuhle zkoušku zvládli perfektně, dokonce pak v další etapě jeli bez chyby. A jak už jsem říkal, jsou to bojovníci. Kromě jiného v téhle krizové situaci se jako skvělí parťáci projevili i mechanici, kteří dali během chvilky auto do kupy. A v tu chvíli to nebylo jednoduché, protože Albert v těch dunách šel jednou přes střechu. Mechanici měli na základní opravu padesát minut. Všichni všechno zvládli a společným úsilím se podařilo dovézt i třetí tatrovku do cíle, za což všem patří slova díků a uznání.

Mluvil jste o zkoušce fyzické připravenosti, byl jste vy sám letos v optimální kondici?

Abych pravdu řekl, přece jen jsem to trochu ošidil. Hlavně kvůli časovým možnostem, které mám v průběhu roku. Ale když to shrnu, na Dakaru jsem se cítil na poměry, které na něm letos panovaly, docela dobře. Žádný zcela zásadní problém se neobjevil.

A objevil se okamžik, kdy by vám ve vaší kabině nebylo do zpěvu?

Myslím si, že asi ne. Aspoň se mi teď nic nevybavuje. Tradiční problémy se objevily, to ano, ale nic, co by znamenalo myšlenky na předčasný konec, nebo něco podobného, nebylo.

Letošní Dakar byl kvůli docela výrazné změně trasy jiný než třeba ten v roce 2015, to je jasné, ale čím to ještě bylo pro vás nové?

Byla tam spousta nových vlivů, ať třeba počasí, nadmořská výška nebo charakter trati stavěný více do rychlých erzet. Ale byl to pořád Dakar. A to, že se i v průběhu závodu měnil plán závodu, mě nijak neznervózňovalo, bral jsem to tak, jak to přišlo. S tím člověk stejně nic nenadělá. Zkrátka, co nám organizátor předloží, to musíme projet, chceme-li vidět cíl.

Vaši téměř každoroční tradicí na dakarské rallye bývá položení auta alespoň jednou na bok. Letos však žádné podobné zprávy nepřicházely. Znamená to, že se vám po celou dobu podařilo udržet všechna kola na zemi?

(úsměv) Ne, nepovedlo. Pět kilometrů před cílem jsem zůstal stát jen na dvou kolech, protože jsem auto opřel o břeh. A v tu chvíli v kabině padaly hodně vtipné poznámky, že jsem si to nemohl odpustit aspoň těsně před koncem. Ale nebylo to klasické převrácení, nicméně jsme museli počkat na auto, které jelo za náma, aby nás trochu cuklo. Možná že by se nám vlastními silami povedlo vrátit auto do přirozené polohy, to auto totiž v podstatě stálo, jen bylo jedním bokem opřené o břeh, ale nakonec jsme počkali na pomoc.

Když se vás za pár let někdo zeptá, co se vám vybaví z Dakaru 2016, co myslíte, že mu odpovíte?

Asi to opření o břeh. To je jakási symbolika, protože doposud na každém Dakaru jsem auto položil. Teď už jsem se skoro nahlas smál a říkal si, že konečně zvládnu závod bez takového incidentu… A vidíte, lekce pokory znovu přišla.

V průběhu Dakaru se začalo dost spekulovat o tom, zda se letos nejelo naposledy v Jižní Americe…

Ať to bude, jak chce, my z toho nemůžeme vyjít špatně. Jestli se to přesune do Afriky, pojedeme v jiném terénu a poznáme nové země. Když se ale znovu pojede v Jižní Americe, bude to fajn, protože mi osobně se to tam líbí. Tedy až na ty horské etapy, ve kterých nepředjedete na úzké cestě pomalejší vozy. Ale jinak je pro mě Jižní Amerika, třeba i co se týká lidí, kteří to tam sledují, hodně zajímavá. Takže to necháme na organizátorech. My v Bonver Dakar Projektu se na tenhle závod budeme vždy těšit.