Teď je zpátky v Ostravě. „Nemuseli mě přemlouvat, s vedením klubu jsem měl ústní dohodu už vloni, ale nebylo mě potřeba,“ připomenul Šoltys úspěšné jarní tažení bývalých spoluhráčů za bronzovou medailí.

Sledoval ho z tribuny. „Celou dobu jsme byli v kontaktu, chodil jsem se dívat na zápasy. Bylo to fajn, rok jsem si odpočinul a věnoval se rodině. Dcera Adélka bude mít v únoru dva roky,“ pochlubil se hrdý tatínek. „Nakonec to dopadlo tak, že letos jsem zpátky a zase makám,“ zasmál se zkušený volejbalista.

Co bylo po návratu nejtěžší? „Asi to, že mi chyběla herní praxe. U mě to nefunguje tak, že ji mám zažitou, ale potřebuji kvalitní tréninky v šestkách, kde je to víc k zápasům. Fyzicky si myslím, že to nebylo úplně špatné, ale jsou tady dva jiní nahrávači než dřív. Musel jsem si zvyknout na jejich nahrávky a celkově rychlou hru,“ vysvětlil, v čem byl největší problém.

Přípravu s týmem nemůže absolvovat celou, chodí totiž do práce. „Pořád dělám zámečníka, vyrábíme podlahové rošty, rohože, schody,“ představil své povolání, které je fyzicky náročné. Přesto ho dokáže skloubit s volejbalem. „Nevím, jestli by to jiní snesli, ale já jsem na to zvyklý a už mi to ani nepřijde. I když někdy to stojí za to,“ usmál se Šoltys.

Trénuje čtyřikrát týdně. „Jeden den mám volno a jednou si po tréninku nahrazuji posilovnu. Je toho dost, ale zároveň méně než v předchozích sezonách, kdy jsem chodil pětkrát týdně na každý odpolední trénink plus dvě posilky,“ připomenul.

Z předloňského kádru zůstali ve VK Ostrava jen libero Damian Sobczak a smečař David Janků. „A ještě univerzál Kuba Dvořák, který s námi tehdy trénoval a občas jel i na zápasy,“ zavzpomínal Šoltys. Právě jednadvacetiletému Dvořákovi teď „kryje záda“. „Takhle jsme byli domluveni, s tím jsem do toho šel,“ dobrovolně souhlasil s pozicí dvojky.

Ve dvaatřiceti letech je v ostravském týmu nejstarší. „No, občas nějaké narážky jsou, kazím klukům věkový průměr, ale beru to v pohodě,“ vylíčil se smíchem.