Na začátku léta oslavil teprve dvacáté narozeniny a o půl roku později šéf atletického oddílu SSK Vítkovice Oldřich Zvolánek řekl, že Jakub Zemaník je momentálně nejlepší závodník v klubu. „Když to bylo řečeno, vzpomněl jsem si, jak jsem v patnácti přišel do Ostravy jako nějaký žáček… Je to dobrý pocit, asi jsem urazil už velkou cestu. Jsem tady nějakých pět let, za tu dobu jsem se snad nějak vypracoval," uvedl člen Centra individuálních sportů Ostrava (CISO), vítkovický atlet a úspěšný český reprezentant Jakub Zemaník.

Jaká byla sezona 2015 z pohledu nejlepšího atleta nejvýznamnějšího atletického oddílu v regionu?

Asi nad očekávání dobrá. Rozhodně jsem si na začátku roku nemyslel, že by se mělo podařit podat až takové výkony. A že bude vše korunováno na mistrovství Evropy v krosu, to už byla jen třešnička na dortu. Patnácté místo v kategorii do 23 let totiž považuju za prozatím svůj největší mezinárodní úspěch. Když se ohlédnu, vidím, že jsem se letos zlepšil na distancích 1500 či 5000 metrů, a to dost výrazně. Navíc jsem vyhrál Běchovice, mistrovství republiky v hale na trojce. V takovém výčtu bych nerad zapomněl na to, že jsem se díky zlepšení na pětikilometrové trati nominoval na Evropský pohár družstev, což jsem vůbec nepředpokládal, že bych se zrovna tam vůbec mohl dostat. Zkrátka byla to asi nejlepší sezona, jakou jsem zažil.

POHLED TRENÉRA NA ME V KROSU 2015 „Je to jeden z nejtěžších závodů v atletice. Na jednom místě se totiž u něj sejdou běžci od osmistovky až po deset kilometrů. Navíc vyspělé země, jakými jsou Anglie, Francie či Španělsko, postaví šest svých nejlepších běžců. Uspět v takové konkurenci, to už něco znamená. A Jakubovo patnácté místo jednoznačným úspěchem je. U nás se to asi nedocení, ale je holý fakt, že za poslední roky to je druhý nejlepší český výsledek hned po Milanu Kocourkovi, který doběhl před čtyřmi lety dvanáctý. Rozdíl mezi Kubou a desátým místem byly pouhé tři sekundy. To se zdá, že je málo, vždyť se běželo přes osm kilometrů, ale letos to byl ve Francii úprk. Stačí jen říct, že Kuba měl druhý nejrychlejší finiš, posledních 200 metrů zaběhl za třicet sekund. A díky tomu se dostal o tři místa dopředu. Stejně tak to ale mohlo být 20. místo, protože za ním to bylo zrovna tak nahuštěné." 
Vladimír Černý, trenér vítkovických atletů, vytrvalců

Dalo by se o ní mluvit jako o sezoně snů?

To zase ještě asi ne, protože mi nakonec chyběl limit na 5000 metrů na mistrovství Evropy atletů do 23 let, který mi utekl o tři sekundy. Kdyby se mi povedlo i tohle, pak by to možná i byla sezona snů. Na druhé straně i já sám o sobě dobře vím, že nejsem stoprocentní, takže ještě je na čem pracovat.

A který z těch letošních závodů pro vás ten největší?

Řeknu asi dva nejdřív to byl v červnu mítink v Regensburgu, kde se mi podařilo výrazně zlepšit osobní rekord na pětikilometrové trati na 14:15 minuty. Zároveň tohle byl ten závod, ve kterém mi o zmiňované tři sekundy utekl limit na ME. A potom Evropa v krosu. Tohle byly top závody.

A co legendární Běchovice, které jsou u nás nejstarším během?

Tohle vítězství má sice jistě určitou váhu, ale v tomhle závodě až zase taková konkurence letos nebyla.

Už několikrát jste zmínil třísekundovou ztrátu na limit nutný pro účast na ME. Jak je to v takovém běhu daleko?

Tři sekundy na pětikilometrové trati moc nejsou, ty se skousnout dají. Třeba na patnáctistovce už to ale je výrazný časový odstup.

Ve Vítkovicích vám atletům letos vyrostla hala, která by měla zastavit postupný odliv závodníků směrem do Prahy. Vy jste takové myšlenky neměl?

Upřímně ne. Nikdy jsem o tom, že bych odešel do Prahy, vlastně ani nepřemýšlel. Školu jsem si vybral tady, studuju na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity a navíc mi tady vlastně nic nechybí. A k tomu všemu by mi v Praze chyběly Beskydy (do vyprávění vstoupil Zemaníkův trenér Vladimír Černý: „Řeknu jednu věc: v neděli obvykle míváme volno a to je pro Kubu znamení, že má vyjít na Smrk nebo na Lysou. V lepším případě to vezme ze Smrku přes přehradu na Lysou horu. Tohle je asi velký Kubův základ k tomu, jaký má vztah k Beskydám.").

A může nově postavená hala váš vztah k regionu ještě zvýraznit?

To určitě a to jsem v ní ještě ani nebyl (úsměv). Ale zvenku vypadá fakt nádherně. Vím, že to je teď nejlepší hala v České republice, což ještě umocňuje fakt, že vlastně pod ní je atletický tunel, ve kterém se mohou atleti rozcvičit. Doufám, že v ní už brzy zaběhnu nějaké výkony (smích).

Máte už nějaký plán, kdy se do ní podíváte?

Mám pocit, že na začátku ledna už tam budu trénovat a že se i díky ní dobře připravím na nadcházející halovou sezonu.

Teď trénujete kde?

Momentálně venku. Navíc mám teď, po už zmiňovaném evropském šampionátu v krosu, takové lehce odpočinkové období. Navíc když se ještě do konce roku budu zaměřovat na objemy, příroda mi bude stačit. Do haly půjdeme až pak, tam už přijdou na řadu kvalitnější tréninky se zaměřením na určitou trať. U mě to bude, předpokládám, trojka a to bude gradovat na republikovém šampionátu, který bude také u nás v Ostravě.

Čím to ale vlastně bylo, že jste se dal na vytrvalecké tratě?

Je to jednoduché, tohle mi nejvíc šlo. Na technické disciplíny jsem nikdy moc nebyl, při sprintech mi chyběla rychlost, takže vyhrály střední a dlouhé tratě (úsměv).

Je vůbec možné se na nich prosadit i na mezinárodní scéně?

Na evropské scéně se to s vypětím všech sil dá zvládnout, ale svět je v bězích úplně někde jinde než Česká republika. Prosadit se na světových závodech je těžké, ale díky příkladu Kuby Holuši vidím, že i tam to jde.

Co vás vlastně žene dopředu?

Touha zlepšovat se, abych měl v sezonách progres. Nejsem z těch, kteří by do světa vytrubovali, že jednou vyhrají olympiádu, ale minimálně zúčastnit se jí bych chtěl. K tomu ale právě potřebuju ten zmiňovaný progres, který musí ještě pár let pokračovat.

Olympiáda v Riu ještě v úvahu nepřipadá?

Asi ne, mám pocit, že tohle je pro mě momentálně nedosažitelná meta. Jen si to vezměte tak, že na pětku bych se musel zlepšit tak o padesát sekund, což je prozatím nereálné.

A jaké jsou tedy vaše hlavní cíle pro příští sezonu, která bude atletům vrcholit právě na olympijských hrách v Brazílii?

Mám tři cíle: prvním bude hala, tam poběžím republiku, kde bych rád uspěl. Velkou motivací je pro nás, atlety z Vítkovic totiž i fakt, že budeme závodit doma. Pak samozřejmě myslím v letní sezoně na další vylepšování osobních rekordů od patnáctistovky až možná po deset kilometrů. A taky znovu myslím na kros, který je za rok v Itálii.

Čím je vlastně kros jiný než běhání na oválu?

Začnu jinak. Člověk aby se v krosu prosadil, musí mít z dráhy nějakou výkonnost, jinak nemá šanci. Ale spíš jde o takové komplexní běhání. Přece jen jsou v krosu stoupání, klesání či nepravidelné zatáčky a občas se běží bahnem. Třeba teď trať na ME ve Francii byla na dostihovém závodišti, takže to vyhovovalo spíš běžcům, kteří jsou rychlejší. Ovšem někdy to bývá ve velké nadmořské výšce a v kopcích, pak mají pro změnu šanci prosadit se spíš silovější běžci. Ti, kteří nemají třeba až tak dobré výkony na dráze, ale naopak v kopcích to nandají těm, kteří to umí líp na dráze.

Hovoříte o tom s takovým zaujetím, že se člověk nemůže ubránit pocitu, že krosy jsou vaší největší vášní…

Je to spíš tak, že dráha je pro mě priorita, ale taky je to tak, že na konci sezony mě už trochu štve běhat pořád dokola, takže jsem rád, že si krosy zaběhnout můžu. Dostanu se do přírody a prostě mě to baví.