Volejbal se naučil hrát ve stejném městě jako největší hvězda českých mistrů z roku 2006, na hřišti si zvolil i stejný post a po stopách svého vzoru z Letovic u Brna se sedmi tisíci obyvatel zamířil na sever Moravy. V extraligovém týmu mužů Ostravy je univerzál Matěj Šmídl se svými 207 centimetry nejvyšší a v sedmnácti letech zároveň nejmladší hráč. Opora české reprezentace kadetů, která se letos v lednu probojovala na dubnové mistrovství Evropy v Turecku, zatím v nejvyšší domácí soutěži sbírá první zkušenosti, nastoupil ve třinácti zápasech a s 91 body (po osmi získal z podání a na bloku, 75 v útoku) mu celkovém hodnocení patří 62. místo.

Z Letovic, odkud pocházíte, to máte do Brna asi 47 kilometrů, ale vy jste se přestěhoval do 178 kilometrů vzdálené Ostravy. Proč jste si vybral právě tento klub?

Můj vzor, David Konečný, v Ostravě hrával taky. Je to rodák z Letovic a bydlí v ulici nade mnou. Můj malý životní sen, když jsem začínal s volejbalem, byl dostat se do Ostravy a to jsem si splnil. Působil tady Jaroslav Tomáš, který byl trenérem Davida Konečného, a to byl další faktor. A hlavně to, že je tady výborná parta lidí a kluků. Radši hraji v kolektivu s partou než v týmu plném hvězd.

Když jste si v dětství vybíral sport, kterému se budete věnovat, byl volejbal jasná volba?

Jako malý jsem chtěl ani nevím proč hrát basket. Ten byl ale u nás až od třetí třídy, takže jsem v šesti letech začal s volejbalem. Odmalička mě trénoval můj taťka, který v Letovicích stále trénuje děti. Jemu musím poděkovat za to, že volejbal vůbec hraju a dostal jsem se v něm tak vysoko.

S Davidem Konečným, kterému je 32 let a od roku 2008 hraje v zahraničí, jste se ale v jednom týmu potkat nemohl.

Jako hráče jsem ho nezažil, ale když jsem byl malý, chodil jsem se na něj dívat, když hrál za nároďák. Odmala byl můj vzor, teď jsme kamarádi, a když se potkáme, vždycky si spolu máme co říct.

Proto hrajete na postu univerzála jako on?

V Letovicích jsem začínal na bloku a jako blokař jsem v patnácti přišel i do Ostravy. Trenér Jarda Tomáš pak chtěl, abych hrál na smeči, ale posty jsme si vyměnili s Kubou Balonem a já místo něj šel na univerzála. Tak to zůstalo a já jsem za to strašně moc rád.

Vedle volejbalového umění se David proslavil jako hecíř týmu. Zdá se, že i z této jeho stránky si berete příklad…

To mám po taťkovi, taky byl obrovský srdcař a nikdy nic nevzdal. Ani já neumím prohrávat, každá porážka mě obrovsky mrzí. Snažím se kluky podpořit, protože potřebujeme, abychom se chovali jako mančaft, což si myslím, že nám občas skřípe. Ale věřím tomu, že do play-off postoupíme a budeme bojovat ještě o nejvyšší místa.

S extraligou mužů se v této sezoně seznamujete. Jaké z ní máte poznatky?

Hrozně moc si toho vážím, je to pro mě obrovská čest. Dávám do toho všechno, abych v týmu zůstal. Hlavně je to velká zkušenost, něco úplně jiného než mládežnická soutěž. Myslím, že mi to hodně pomáhá, protože mužský volejbal je o dost výš v razanci i přesnosti úderů, blokaři jsou úplně někde jinde, už se tady nekazí, soupeři hrají všechno výš než junioři. Je to úplně jiný volejbal rychlejší a agresivnější. Věk mám ještě kadetský, ale kromě reprezentace jsem za ně letos nenastoupil, v Ostravě hraji ještě za juniory.

V týmu mužů jste nejmladší. Jak vás přijali spoluhráči?

Nejmladší jsem byl skoro všude, kam jsem přišel. Ze začátku jsem měl obavy a říkal si: Co já můžu vykládat takovým chlapům? Ale vzali mě dobře a myslím, že tady mám svoje místo. Už se nebojím nic říct, protože ve spoustě momentů na mě kluci spoléhají a já zase na ně, všichni taháme za jeden provaz.

V některých utkáních jste už nastoupil v základní sestavě. Motivuje vás to?

S univerzálem Igorem Rehákem se snažíme spolu doplňovat, určitě se nechceme ze hřiště navzájem vytlačit. Strašně moc si vážím toho, že šanci hrát vůbec dostanu, a snažím se ji proměnit, v co nejvíc můžu. Občas mi to vyšlo, nadšený jsem byl třeba zápasem v Budějovicích, super to bylo i v Havířově. Nejdůležitější ale je, že jsme oba vyhráli, protože to jako tým potřebujeme.

V sedmnácti letech se na hřišti ještě pořád učíte. Kde cítíte největší rezervy?

Určitě v poli, tam je to velká bolístka. No a potom… (zamyslí se). Rezervy jsou všude a je jich spousta, ale nejvíc na obraně v poli. Musím posílit nohy a výskok, ještě to není stoprocentní, ale doufám, že se to zlepší co nejrychleji.

Která herní činnost patří naopak k nejsilnějším a pomohla vám do české reprezentace kadetů?

Asi smeč, možná i blok a servis, protože dávám docela ránu. Hlavně si ale myslím, že je to mojí povahou, protože moc zápasů nevzdávám a jsem takový hecíř.

Ve volejbale máte všechno ještě před sebou. První přání, hrát v Ostravě, jste si už splnil. Prozradíte, o čem sníte dál?

Můj sen? Živit se volejbalem, dělat ho jako svoji práci a hrát ho na nejlepším možném místě. V Itálii nebo ve Francii a třeba jednou vystřídat Davida Konečného v Tours (smích). Ale táhne mě to všude, i k sousedům do Polska, jsou momentálně mistři světa a hraje se tam jedna z nejlepších lig. Zajímavé je i Rusko. Největší životní sen by byla olympiáda, což si myslím, že je asi přáním každého sportovce.

Váš vzor hrál českou extraligu jen za Ostravu a z ní pak zamířil do zahraničí. Půjdete v budoucnu v jeho stopách i v tomto směru?

Do jiného českého týmu bych nechtěl jít, Ostrava je taková moje srdeční záležitost. Hlavně asi kvůli klukům, protože když jsem přišel já, David už tady dávno nebyl. A taky kvůli vedení klubu, rozumím si s manažerem Tomášem Zedníkem i trenérem Zdeňkem Šmejkalem, mám rád šéftrenéra mládeže Luboše Vašinu. Volejbal v Ostravě se dělá úplně jinak než kdekoliv jinde, je prostě sama sebou a nechová se jako některé jiné kluby.